Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 7)
Kontakt téměř normální
Letos koncem května se uskutečnil ve starobylé Toruni už 26. Mezinárodní divadelní festival. Do roku 2010 se konal každý rok, potom po dvou létech. Nyní se divadlo vrací k ročnímu termínu. Po vynucené přestávce způsobené pandemií se konal vloni festival, který byl spíše torzem, šlo jen o živá některá domácí představení. Letos se uskutečnil s mezinárodní účastí, který nad domácí převládala. Vloni a letos nebyla tradiční mezinárodní porota, avšak vedení slíbilo návrat poroty v příštím roce.
Tři sestry. Foto: archiv festivalu
Jako první se představilo švýcarské divadlo Thoma Luze /jeho inscenace Leonce a Leny se hrála v Toruni před léty/, které je koprodukcí řady institucí. Šlo o představení Píseň beze slov. Inscenace začala tak, že se nakonec zhaslo a probíhala hudebně-performanční koláž, kde se málo mluvilo. Dějová linka téměř žádná. Dominovali hudební tvůrci a téma automobilového neštěstí, což symbolizoval vůz, který ležel obrácený na zemi. Šlo o výstup několika mužů a dvou žen, všichni jsou hudebníky, kromě jednoho herce, a hrají na hudebních nástrojích. Na závěr byla scéna už bez lidí. Šlo o rozpor mezi slovem a hudbou, jako houslista vystupoval skladatel. Hrálo se dílo Felixe Mendelsona-Bartholdyho, které bylo různě deformované. Režisér Thom Luz je přirovnáván k Christopherovi Marthalerovi. Inscenace byla prosté nonverbální divadlo, trochu však vyumělkované.
Mimo přehlídku místní divadlo uvedlo komedii Kariera Nikodema Dyzmy. Jde o předválečnou hru Tadeusze Dołęgi-Mostowicze, jakousi polskou verzi Gogolova Revizora. Hrdina z okraje společnosti se dostane nahoru, nejdříve je odmítaný, později přes omyl se dostane nahoru. Je to typický cynický podvodník. Nakonec se ožení s ženou svého nadřízeného, jehož majetek mu spadne do klína, zabije svědka svých mladistvých podvodů, zničí prostitutku, tedy osoby, které by mohly mluvit o jeho podvodu. Nakonec je požádaný, aby se stal premiérem a hra otevřeně končí. Hlavní roli brilantně zahrál Arkadiusz Walesiak.
Být jako Thelma a Louise. Foto: archiv festivalu
Místní divadlo v závěru dne předvedlo další svoji produkci, hru pro dvě herečky /Jolanta Teska a Mirosława Sobik/ Amadeusze Nosala pod titulem Být jako Thelma a Louise. Jde o hříčku, která vychází ze stejnojmenného amerického filmu. Dvě ženy utíkají před nudou, jedna z nich zastřelí násilníka na benzínové stanici a potom utíkají před právem a jedou do Mexika. V inscenaci jsou zastoupené různé fantazie z natáčení filmu a rozhovory mezi tvůrci. To vše ztvárňují jen dvě herečky. Nebylo to příliš zajímavé, jaksi popisné a ne vždy srozumitelné.
Festival pokračoval českým představením Ztracené iluze podle Balzaka v podání pražského DNZ. Režie Jan Mikulášek, scéna Marek Cpin. Hrála velká část souboru, v hlavní roli Vojtěch Vondráček jako Lucien. Mladý muž z chudé rodiny, který má literární ambice. Nejdříve se spojí s ženami /Petra Bučková a Jana Plodková/, kterým jejich vlivná známá rozmluví kontakt s hrdinou. Potom se spojí s herečkou /Kateřina Císařová/, pokouší se v Paříži prosadit v literárních a novinářských kruzích, ale jsou zde jenom intriky. Hraje množství herců, např. Miloslav König, Jakub Žáček, Robert Mikluš. Ti všichni hlavního hrdinu téměř uštvou. Nakonec jeho přítelkyně umírá a on nedůstojným způsobem žebrá o peníze. Konec je zbytečně natahovaný, trvá to déle, než bylo inzerováno. Tentokrát se mi představení více líbí než v Plzni, kde jsem si toho moc nepamatoval. Je zajímavé, že nové vedení festivalu a divadla sáhlo po české inscenaci, protože předcházející vedení se českému divadlu programově vyhýbalo. Šlo o vrcholnou propozici festivalu a pražské známé divadlo zde bodovalo.
Ztracené iluze. Foto: archiv festivalu
Z domácí produkce se hrála dramatizace románu Marie Dąbrowské Noci a dny, mezi životem a smrtí. Režii měl režisér Michał Siegoczyński, výpravu vytvořil Michał Dobrucki. Kromě rozsáhlého videa, které bylo kameramankou průběžně snímáno, šlo o scénu s jakousi trávou, zvýšeným podiem a oponkou. Hráli téměř všichni herci místního divadla Wilama Horzycy, ale také vystupovalo plno hostů. Dějově jde o milostný a manželský život dvojice Barbary /Julia Szczepańska j. h./ a Bogumiła /Przemysław Chojęta/. Milovali se, nenáviděli se, byli si nevěrní. Ale prožili spolu celý život až do smrti, kdy si uvědomili, že se milují. On byl šlechticem, ale choval se jako sedlák, herec tak dokonce vypadal. Postav bylo zde mnoho, kněz /Paweł Tchorzelski/, sestra Barbary Terenia /Mirosława Sobik/, matka Barbary /Maria Kierzkowska/, vystupovala také samotná Dąbrowska /Matylda Podfilipska/, fešák Arkadiusz Walesiak a jiní. Šlo o výrazný vklad scénografie a videa, ale jsou to už stokrát využité postupy. Nic nového pod sluncem. Také hudba byla velmi známá, Demarczyk, ruský valčík Šostakoviče. V inscenaci jsou intertextové vklady, např. černé brýle Walesiaka/, narážka na text Zbigniewa Cybulského z Popela a démantu. Banální vstupy z hlediště a podobně. Forma zahlušovala obsah. Navíc dramatizátor, sám režisér, zvulgarizoval jazyk. Herců dost často nebylo rozumět, mluvili potichu a splývalo to. Představení působilo dojmem zabaleného bonbonu.
Jako doplněk mimo přehlídku bylo představení toruňského souboru pod titulem Magazan. Miasto. Autor Beniamin Bukowski, režie Judyta Berⱡowska. Hrálo se v kruhu v divadelní kavárně, připravovalo se jídlo, z herců jsem identifikoval Mirosławu Sobik. Podle anotace šlo o portugalské město, které existovalo v době baroka a bylo přeneseno do Jižní Ameriky. Naprosto jsem se ztrácel v nečitelném textu. Ulevilo se mi, když to skončilo.
Představení s ukrajinskými herečkami či interpretkami se jmenovalo Život například války. Šlo o scénickou koláž různých pocitů hrdinek, rámcované sirénou, která zve do krytu. Malířka kreslí stále nové a nové obrázky, dost realistické, nakonec matku a dítě. Je to spíše protest než divadlo. Závěr se dost natahoval. Režie Ula Kijak. Šlo o koprodukci toruňského a bydhošťského divadla.
Z Rumunska přijeli s představením Tři sestry A. P. Čechova v režii známého Radu Afriama. Scénu, velmi bohatou a spojenou s videem vytvořila Irina Moscu. Jde ovšem o velmi rasantní úpravu. Chybí vojenský motiv, postavy jsou v civilu. Z postav chybí Anfisa, Čebutkin a Solenyj. O dvou prvních se jen hovoří. Navíc jsou zde postavy navíc, např. Bobík, což je astronaut /sic!/ a syn Andreje a Natašy. Také zde vystupuje Veršininova žena. Vztah Iriny, která je tanečnicí a Tuzenbacha je plný sexu a erotiky. Tuzenbach je ruský špion. Postavy žijí v cizině v Rumunsku. Původního textu je tak 70 %. Nataša kritizuje režim, hovoří se o perestrojce, ale nyní i o vládě Putina. Sám Putin zde také vystupuje. Tím dopsáním dostává hra trochu jiný význam. Na závěr je zachovaný Čechov, Tuzenbach je zastřelený, jde o poslední slovo Olgy a pak tančí Irina.
Povídky z vídeňského lesa. Foto: archiv festivalu
Z Litvy se hráli Povídky z vídeňského lesa Ödöna von Horvátha. Představení bylo z vileňského mládežnického divadla, režii měla Yana Ross. Opět je to pokroucené, jména jsou litevské, odehrává se to na Litvě v postsovětské éře, platí se eury. Jde scénograficky o pokoj, v pozadí saunu, vpravo nahoře video. Začíná se pohřbem matky Oskara, představí se postavy, Alfred, Marianna /zde mají litevská jména/, otec, Valerie, rytmistr a jiní. Potom následuje svatba Mariany a Oskara, svatební oslava, sauna, pelešení se Mariany a Alfreda. Prudký střih, postavy spolu žijí, mají syna. Otec Marianu zavrhl. Svazek Mariany nemá dlouhého trvání. Oslava /původně vinárna/, Valerie si nachází jiného amanta. Mariana v porno klubu, předtím scény s babičkou na venkově. Návrat na venkov, synáček zemřel, Mariana se znovu vdává za Oskara. Tedy kostra je zachována, ale trochu je transformovaná. Zaznívá v závěru /nevím proč/ Straussův valčík, který připomíná Vídeň, ale jsme přece na Litvě. Velmi solidní představení s krutými scénami porno.
Festival, zejména zahraniční účast, měl velmi solidní úroveň, jsem jen zvědavý, jak se bude v budoucnosti vyvíjet, zda se vrátí k svým tradicím /porota, každoroční průběh/. Letošní festival upozornil, že jde stále o závažnou evropskou propozici.
Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
