Divadelní noviny > Blogy Reportáž Zahraničí

Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 8)

Na konci září se konal ve starobylé slovenské Nitře 31. Mezinárodní festival Divadelní Nitra. Festival za polední léta své existence prodělal velké obsahové změny. Od velkých divadelních pláten přes politické dokumentární divadlo až po monodramatické a spíše alternativní nezávislé divadlo, které letos převládalo. Podtitulem /krédem/ byla v tomto roce Křehkost jako obecná charakteristika současného světa.

Jako první se na festivalu prezentovala inscenace místního divadla DAB Než nastane ticho v režii renomované režisérky experimentálního divadla Ivety Ditte Jurčové. Umělkyně je vedoucí osobností  divadla Potoň, které hraje na slovenském venkově v obci Bátovce. Do inscenace obsadila své performery, kteří nemají s DAB nic společného. Autorkou scénáře je Slávka Civáňová, která poskytla hře dokumentární základ. Šlo o didaktické edukativní představení, které bylo primárně určeno mládeži. Jde v něm o problém systematického ničení slovenských lesů a zpětnou ochranu přírody, kdy se drancující vymlouvají na větrnou kalamitu a na kůrovce. Nakonec se ochranářům přece jenom něco podaří zachránit, takže inscenace v závěru vyznívá optimisticky. Představení vévodila působivá, invenční scénografie, využívalo se video, na jevišti byly živé rostliny, performeři pracovali s rozmanitými rekvizitami. Na závěr vystavěli instalaci různých rostlinných artefaktů. Vzniklo tak velmi sugestivní dílo, jež se pro mne stalo jedním z vrcholů přehlídky.

Jako druhý se představil chorvatský divadelník Matija Ferlin se svým autorským monodramatem Sad sam Matouš. Tajuplný název znamená v chorvatštině Nyní jsem Matouš. Jméno Matouš je vzato z Bachova oratoria Matoušovy pašije podle Evangelia svatého Matouše, jež celé představení doprovází. V úvodu na scéně stála abstraktní konstrukce složená z části křesílek, kterou starý holohlavý muž pohybující se stařeckými krůčky neustále doplňoval o další a další detaily. Současně telefonoval, něco kuchtil a vůbec jen tak „existoval“ na scéně. Z nahrávky, jež představení doprovázela, později zazníval text o osudu Bacha a o jeho hluchotě, doplněný velkými výátvarnými artefakty. Na závěr první části se herec svlékl, shodil masku a vyklubal se z něho mladý svalnatý muž Matija Ferlin. V druhé části po přestávce zmizela konstrukce. Ferlin předvedl mnoho akcí doprovázených nahraným textem s často s tragickým obsahem o násilí. Herec se halil do dlouhého pláště, jezdil na kolečkových bruslích, kladl na scénu malá zvířátka. Celou dobu zněly Bachovy Matoušovy pašije. Konec byl podle mého soudu- vzhledem k skromností obsahu a dění – zbytečně natahovaný. Představení tak působilo jako dlouhé duchovní cvičení, byť formálně bylo opět velmi působivé.

Následovalo představení Timeburnout z dílny Mají Hriešnik, velké odbornice na tanec a nezávislé umělkyně. Šlo o performanci pro jednoho herce a tenistu. Tedy přesněji o kombinaci tance a tenisu. Hlavní představitel Lukáš Bobalik z vlastní autopsie má zkušenost se syndromem vyhoření. Tenis  jako prostředek měl vlastně situaci vyléčit. Jiný smysl inscenace neměla, přímou dějovou linku nebylo možné v představení spatřit. Působivá scénografie – tentokrát stvořená z tenisových síti – a skvělý výkon představitele nabídly opět silný divácký zážitek.

Velmi rozporuplný dojem z toho, co je ještě divadlo, přinesla experimentální inscenace, spíše virtuální hra českého performera Jana Mocka Virtuál Rituál. Začala to tak, že trojice, která seděla za počítačem, se objevovala na centrální obrazovce v různých pozicích a převlecích. Potom se performeři představili individuálně. Šlo o urbanistu, youtubera a fotografku. Prohlásili, že nepůjde o divadlo, ale o zajímavou video hru z fiktivního města. A přešli do virtuální počítačové hry. Každá postava si vytvořila svého avatara a ocitla se v umělém městě, které se podobalo americkým velkoměstům. Dominovalo násilí, dobrodružství, byť v humorné formě. Video posléze přešlo na záznam pohybu lidí-performerů ve skutečném městě, zde v Nitře. A byl konec. Poselství tak k divákovi přece jen nějaké dolehlo, realita s virtuální realitou se prolnuly. Má-li však podle tvůrců divadlo takto v budoucnosti vypadat, o tom pochybuji, protože divadlo je v každém případě setkání živých umělců s živými diváky, to je jeho staletími ověřená podstata a tím se liší od jiných podobných uměleckých forem /film, televie, video/.

Na závěr druhého dne vystoupil polský tanečník Paweł Sakowicz s představením Amando. Bohužel šlo o nepříliš invenční taneční a pantomimické číslo s imaginárními rekvizitami, jež původně vzniklo pro varšavské muzeum. Na závěr bylo doplněno nahranou přednáškou o vesmíru, galaxiích a planetách (v angličtině), dodávající produkci hlubší význam či poselství.

Pochopitelně tragická situace ze současné Ukrajiny nemůže dnes chybět na žádné přehlídce, protože jde o téma velmi aktuální a bolestivé. Zde bylo uvedené čtené představení s ukrajinskou tematikou nazvané Kronika války, nenávisti a lásky. Jednalo se o reportážní pásmo původních textů a film, které se navzájem doplňovaly. Autoři Saško Bramo, Maria Jasinska a Luda Batalova byli zastoupeni trojicí nitranských studentů, neprofesionálů, kteří za ně zástupně text četli. Vyprávěli o situaci ve válečné Ukrajině, přinášeli různé osudy hlavních protagonistů. Vnímal jsem celou akci jako především projev solidarity a empatie, nikoli jako propracované divadelní představení. Z tohoto pohledu šlo o důležitý projekt.

Následovalo taneční představení Prima souboru Viktora Černického. Asi pět profesionálních tanečníků v něm bylo doplněno dobrovolníky z Nitry. Šlo o kolektivní cvičení, nejdříve hlasu, později jednoduchých pohybů, které byli schopni zvládnout i neprofesionálové. Celkově připomínalo představení rozehřívající techniky při začátku cvičení, které mají skupinu emocionálně sjednotit. Dějově se tu nic podstatného nesdělovalo, nicméně přímo před diváky vznikla půvabná pohybová hříčka.

Další propozice byla ze Španělska. Šlo slovy snad až přeplněné monodrama staršího herce, který mluvil o zneužívání dětí v církevní škole a svá slova doplňoval jakýmisi sportovními postoji. Jeho počínání ale bylo málo vynalézavé a navíc text byl nadměrně literární, bez dramatického náboje, takže vzniklo statické, nezáživné představení.

V posledním představení tohoto dne se rehabilitoval polský tanečník Paweł Sakowicz v svém druhém vystoupení na nitranském festivalu, v inscenaci nazvané Jumbcore. Ačkoliv šlo o práci starší – z roku 2017, byla oproti jeho předchozí produkci mnohem invenčnější vynalézavější. Byla aluzí na smrt amerického tanečníka, což performer zdůrazňoval baletními piruetami připomínajícími prince z Labutího jezera. Přesto představení nevyznělo jednoznačně tragicky, což bylo dáno Sakowiczovým přístupem k tématu, jež pojal s lidsky vstřícnou, humornou nadsázkou.

Podruhé se inscenací Swing heil! na přehlídce představilo autorské dílo režisérky Ivety Ditte Jurčové, které tentokrát vzniklo ve spolupráci s Horáckým divadlem v Jihlavě. Vystoupili v něm čtyři nezávislí performeři. Tématem byl swing a jeho protagonisté v době Protektorátu. Dílo bylo inspirované osudem Niny Jirsíkové a tanečnic té doby, což ale bylo v záplavě formálních scénických prostředků dost skryté. Inscenace však potvrdila, že autorka patří ke špičkovým divadelním tvůrcům. Inscenaci jsem viděl v době pandemie na streamu. Tehdy na mě působila spíše formalisticky, nicméně živé provedení mne přesvědčilo, že jsem ji tehdy velmi podcenil. V živém provedení jde o velmi působivou produkci.

Z Maďarska přijela na festivala inscenace Snil jsem s babičkou, monodrama Lászlóa Göndöra. Začínalo se legráckami kabaretního charakteru, mezi tím ovšem autor zpovídal svoji 97-letou babičku. Následovalo humorné interaktivní divadlo a nakonec stál herec vzpřímeně a v pozadí se promítaly titulky z nahrávky rozhovoru s babičkou, která přežila holocaust a stalinská padesátá léta. Pozoruhodné na této produkci bylo razantní propojení humoru s tragikou, což diváci přijali velmi pozitivně. Problémem – aspoň pro mne – byly titulky, které byly velmi rychlé, textu bylo mnoho a pohybu beze slov málo.

Zúčastnil jsem se i doprovodného pořadu v místním Novém divadle, které se nachází v Domě Matice Slovenské. Toto divadlo se stalo jakýmsi uměleckým protipólem stagnujícímu Starému divadla. Na festivalu se zde uváděla hra australského autora Markuse Zusaka Zlodějka knih. Režii a scénu vytvořil Šimon Spišák, který je z už třetí generace režisérů Spišáků. Jednalo se o příběh z hitlerovského Německa. Mladá dívka v Mnichově má matku komunistku, ta je v koncentráku, a dívka má tedy náhradní rodiče. Nadbíhá jí kluk ze sousedství. rodina skrývá mladého Žida. Vystupuje zde personifikovaná smrt. Nakonec všichni zahynou. Je to taková zvláštní hra, zčásti realistická, zčásti alegorická. Velmi solidně zahraná a režírovaná.

Přehlídka pokračovala ve velkém sále monodramatem z košického maďarského divadla Thálie nazvaným Otec, matka a chlast. Autorství je z pera Miklóse Forgácse /dramaturg/, Jozsefa Czajlika /režisér/ a herce Roberta Lucskaye. Jde o vyprávění o závislosti rodiče na alkoholu, zde otce z pohledu děcka. Herec během představení vařil, setkávál se Robinem Hoodem, mluvil maďarsky, ale i slovensky. Dějová linka mi nebyla moc jasná.

Jako typické alternativní a nezávislé divadlo, které jako by se sem zatoulalo z nějakého jiného festivalu, bylo asi hodinové vystoupení dvou tanečnic v choreografii Maďarky Adrien Hod názvané Soft spot. Dvě jako Arabky zamaskované tanečnice předváděly tanec. Nejprve působily plazící se červi, potom se vztyčily a chodily rázně po scéně. Posléze se jedna svlékla a druhá částečně. Nakonec obě ustrnuly ve vyzývavé pozici a jedna z nich z nich odhalila tvář. Kdo miluje tento typ produkcí s nejasným tajemstvím, ne však vždy srozumitelnými postupy, si přišel na své.

Poslední den se představilo Komorní divadlo z Martina s autorkou inscenací Lukáše Brutovského D1/pracovní název/, jež hostovala i na loňském festivalu Divadlo v Plzni (zde). Jde o dokumentární divadlo podané výraznou výtvarnou alegorickou formou o nekonečné stavbě slovensk0 dálnice D1. Jsou zde yatoupenz různé divadelní formy a žánry, sledujeme performanční vyrábění písmem, lidové tance, různá vyprávění o politicích až po zcela folklorní závěr. To vše podkresluje sugestivní hudba. Představení mělo velký úspěch, na závěr následoval standing ovation.

Jako poslední vystoupil na festivalu nezávislý soubor Odivo soustředěný kolem Ivana Martinka. Šlo o scénickou báseň Světlonoš, jež byla vystavěná na výrazných výtvarných a hudebních prostředcích s použitím loutek. Výsledkem byla působivá alegorie o tajemství života, jeden z vrcholů letošního festivalu.

Ten – na rozdíl od předcházejících dvou pandemických – byl se zahraničími soubory a naživo. Nedošlo k žádné programové změně, vše probíhalo jak na drátkách díky dobré organizaci dlouholeté ředitelky festivalu Dariny Kárové. Festival – v porovnání s festivaly v Plzni a Toruni – byl svou programovou skladbou svébytný a v řadě akvizic umělecky kvalitní. Mějme naději, že se udrží i v dalších letech i přes vážné současné společenské problémy a poddimenzované finanční prostředky.

Příští rok – snad – na shledanou.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 3. října 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ