Divadelní noviny > Blogy

Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 9)

Na konci března probíhal v Brně na JAMU už 33. festival Setkání / Encounter. Festival divadelních škol z důvodů pandemie dva roky /2020, 2021/ absentoval, ale loni již proběhl bez omezení.

Přehlídku zahájila vysoká škola Ernst Bunsch Hochschule, bývalá východoněmecká škola, která ve sjednoceném Německu dosáhla značného renomé a současní němečtí významní divadelní tvůrci jsou jejími absolventy. Přivezla současnou, kterou napsal Falk Richter pod titulem Kanibalové. Ve scénické koláži pohybu čtyř dívek a dvou chlapců probíhala kritika současných koncernů z levicového pohledu, trochu to připomínalo Bertolda Brechta. Děj byl transformován do vtipných pohybových pozicí, které měly až hravý charakter. Pochopitelně, jak je na Setkání zvykem, byly titulky jen anglické. Je nutné ocenit scénické provedení, které bylo svěží a sugestivní.

Následovalo polské monodrama z Białegostoku /tamější loutková fakulta je filiálkou varšavské Akademie Teatralné/, z loutkárny, pod titulem Stand-up. Herečka nejdříve mluvila anglicky, chtěla tak navázat bezprostřední kontakt, vlastní text hry již hrála polsky. Líčila osobní peripetie při hlášení se na různé školy, převážně neúspěšné. Primárně řešila, jak marně skládala zkoušky na různých divadelních školách, než se dostala na loutkárnu. Přičemž přiznávala, jak si nevěří. V inscenaci pracovala s minimem loutek, byť v koutě jich byla celá hromada. Představení působilo z loutkařského hlediska neinvenčně, nenápaditě.

Poslední večerní představení bylo z pražské DAMU, z katedry činoherního herectví. Šlo o aktualizaci Brechtovy Žebrácké opery do muzikálu. Byl to volnější přepis Žebrandy, i když kostra děje byla zachována. Narážky na Havla, ale i na Babiše se mi jevily prvoplánové, jinak představení působilo svěže. Vídeňská škola Max Reinhard Seminär uvedla představení The Earthquake Concert podle hry George Taboriho. Byť inscenace měla dost hravou formu, za sděleními se kryla vlastně otázka po smyslu lidského snažení. Velká Británie se představila angažovanou hrou Miss Brexit. Hra o tom, jak se cizinci mohou stát Brity, jaké prodělávají zkoušky, aby se jimi ve skutečnosti stali. O národnostní identitě. Trochu to byla kritika brexitu, dost politicky aktuální, byť téma nové identity zde bylo stěžejní.

Gruzie přivezla Aristofanovu Lysistratu z Tbilisi v nonverbálním balení. Chór štíhlých a bosých mladých žen v řízách byl zpočátku v krásném  stylizovaném seskupení. Potom následovalo pohybové nonverbální divadlo, kde se však v nápaditém a výrazném tanci ztrácela základní idea hry. Téma nátlaku na muže, kteří zde žádní nejsou, a odpírání sexu už vůbec není možné si domyslet. Ženy se pohybovaly stylizovaně, byla zde řada metafor, těžko čitelných /např. natírání si tváře červenou barvou, krev?/. Polsko uvedlo další inscenaci, tentokrát představení z Krakova pod titulem Next level. Velký sál, asi deset mladých lidí v tenisovém úboru. Mladík v černém saku podával jakési křivky životního úspěchu a neúspěchu. Potom náboženské úvahy, žena má poslouchat muže, muž Ježíše, Ježíš Boha. Dále se dostavilo téma satanismu a vražd.  Před přestávkou téma transsexu. Po přestávce stavba ze židlí, konec civilizace a světa. Šlo o formálně velmi vytříbenou inscenaci, ale obsahově byla to koláž příběhů, které celkově nedávaly smysl.

Slovinsko, tradiční herecká škola, která se už několikrát Setkání zúčastnila, hrála Moliérova Tartuffa. Představení bylo relativně krátké, dost vyškrtané na samu tresť příběhu. Tartuffe byl bosý, sexy, ale o tom to nebylo. Přidaná byla postava Krista jako symbol svatouškovství, která později představením bloudila. Nakonec jako u Moliéra, se objevil Deux ex machina, žena, která případ vyřešila. Bulharská vysoká škola dovezla představeni Erlking, jakousi baladu ze severu. Mladý muž a jeho starší bratr. Mladší byl vylákaný, a nakonec uzavřený v říši lesních žen, kam se na ním nemohl dostat jeho bratr, který se jej snažil osvobodit. Šlo o pohybové divadlo s minimem slov, velmi sugestivní a pravá festivalová libůstka, která se opravdu na festival hodila pro malou verbální složku.

Domácí hostitelská JAMU, scéna v divadelním studiu Marta připravila poněkud konzervativní a v zastaralém překladu Schillerovy Loupežníci. Ročník Oxany Smilkové je velmi malý, jde jen o tři dívky a tři mladé muže, takže mužské role byly zastoupeny dívkami, včetně hlavní role Karla Moora, což je z nouze cnost a ne avantgardní režijní záměr. V představení zaznívala jakási těžkopádnost, podobně jako v textu, který působil dost archaicky. Jde o studentskou režii vcelku bez invence, svým způsobem dunivě prázdnou a rétorickou. Jako poslední z přehlídky byla zastoupená loutkařská fakulta VŠMU, která připravila ruskou hru Ivana Vyrypajeva pod titulem Júl /Červenec/ o vztahu loutkové postavy ke smyslu života. Šlo o takovou drobnůstku, velmi krátkou, která se jen lehce dotkla závažnějšího tématu, ale působila velmi hravě.

Na závěr je nutné podotknout, že je jen záslužné, že se festival Setkání /Encounter vrátil do své původní polohy a zprostředkoval nám živé divadlo. Úroveň festivalu však letos vyzněla poněkud průměrně, i když neurážela.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 15. dubna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 9)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ