Divadelní zápolení ve městě hokeje

Na levém křídle se objevuje zkušený herec, rozehrává krátký dialog se spoluhráči, načež posílá trefnou repliku doprostřed jeviště. Jeho o generaci mladší kolegyně ji vtipně zpracovává a posouvá děj na forbínu. Čerstvý absolvent DAMU, jemuž je přihrávka adresována, se však bohužel ocitá v postavení mimo hru, raději tedy mizí na střídačce v zákulisí. Zkušený herec se ve hře naštěstí skvěle orientuje a pohotově reaguje. Po krátkém improvizovaném monologu vrací přihrávku rychlou narážkou mladé kolegyni, ta s ní startuje zpět na forbínu, uhrančivým pohledem míří do hlediště a nakonec pálí ostrou pointu přímo na diváka. Fanoušci na tribunách tleskají, jejich mužstvo opět podalo výborný výkon, který ho posouvá do dalších bojů o pohár Thálie.

Je mi šestatřicet let a jsem učitel na základní škole v Kladně, kde jsem se také narodil. Již odmalička jsem sedával otci každou neděli na klíně a sledoval jeho soustředěný obličej, když se v rádiu ozvala tradiční znělka pořadu S mikrofonem za hokejem. Pakliže hrálo Kladno doma, sedával jsem na tomtéž klíně, ovšem v čepici a teplé bundě na tribuně zimního stadionu. Hokej mám stále rád, svou dceru si dnes ovšem neberu na klín, aby dobře viděla na kluziště, nýbrž na jeviště loutkového divadla Lampion. A jelikož pořad S mikrofonem za divadlem je pouhou fikcí, která mi pouze posloužila jako úvod mého článku, posloucháme z rádia pohádky. Většinou si je však vymýšlíme sami, má dcera s loutkami v ruce, já po nocích u počítače. Napsal jsem několik divadelních her a jsem autorem a režisérem malého divadelního souboru. Divadlo pro mě znamená druhý svět, do něhož se utíkám vždy, když mám pocit, že mě ten první pronásleduje. V Kladně jsou mé útěky snadné, bydlím přímo proti budově Městského divadla, navíc zde téměř vždy najdu velmi příjemné útočiště.

Pohled zvenčí

Vy tam máte divadlo?, podivil se postarší přísedící, když jsem si loni v létě v jedné zahradní restauraci na jihu Čech nahlas pochvaloval právě uplynulou sezonu v kladenském divadle. Muži se při mé zmínce o Kladně vybavila především ocel, závody Poldi a pochopitelně hokej, který je pro město chtě nechtě určující.

Kladno, ty černé Kladno, zanotoval trochu falešně, kdo by to řek, že se v tobě hraje eště něco jinýho než extraliga…!

Městské divadlo v Kladně přitom není mezi ostatními divadly žádným nováčkem. Jeho opona se poprvé zvedla již v roce 1912, řadí se tedy mezi nejstarší česká regionální divadla vůbec.

Ke svému brzkému kulatému výročí dostane Městské divadlo v Kladně dárek v podobě rekonstrukce celé budovy pod vedením Davida Vávry, herce a architekta v jedné osobě. Kladenští herci se přesunou na menší scénu divadla Lampion, hostovat budou však i v Praze, což vzbuzuje pochopitelné obavy, aby se část souboru během této doby nerozutekla po renomovanějších scénách. S podobnými „přestupy“ se Kladeňáci musí bohužel smířit… jsou koneckonců zvyklí z hokeje.

No dyť řikám, hokej!, chytil se konečně chlapík a naznačil číšníkovi, že si dá další pivo. Jágr, Kaberle, Procházka… ale hercí?, zatvářil se nedůvěřivě. Voni vám draftujou i herce?

Muži se má sportovní terminologie zamlouvala. Takže ty máš teď strach, že zatim co vám budou flikovat stadión, přetáhnou vám hráče jiný mužstva?

Před lety velice schopný umělecký šéf Petr Svojtka snad jako první vytáhl do boje proti „velkému bratrovi“ Praze. Její bezprostřední blízkost je pro Kladeňáka velikou výhodou, o to větší nevýhodou pak pro kladenské divadlo. Rychle se dokázal vnitřně sžít s místním divákem, vycítit jeho vkus a rozpoznat jeho potřeby. Jako učitel vím, že nejlepší cestou k vzdělanosti žáka je dobře fungující trojúhelník učitel-žák-rodič. Svojtka toto pravidlo přenesl na divadelní scénu, přičemž vytvořil dobře fungující trojúhelník dramaturg-herec-divák. Spolu s dramaturgem Jiřím Janků trpělivě sestavoval takové menu, aby ve výsledku chutnalo všem. Navíc rozšířil standardní nabídku o další aktivity, jakými jsou Divadelní ples, Malé kladenské dionýsie a Podívejte, divadlo. V průběhu tří let se mezi herci a diváky vytvořil jistý pocit sounáležitosti, což je nepochybně ta nejlepší cesta k plnému hledišti.

Základním problémem se stal fakt, že po Svojtkově odchodu převzala roli vedoucího divadla dosavadní ředitelka Blanka Bendlová, která snad je dobrou úřednicí, ovšem zkušenosti a schopnosti k vedení samotného divadelního provozu jí zcela schází. Ve chvíli, kdy navíc došlo ke spojení tehdy ještě Středočeského divadla Kladno, divadla Lampion a Zámecké galerie v jednu organizaci (Kultura pro Kladno), to vypadalo téměř na sestup do nižší ligy.

Není divu, že se od doby, kdy Bendlová převzala otěže souboru, ve funkci uměleckého šéfa a dramaturga vystřídalo několik lidí, a tak dramaturgické plány putovaly doslova z ruky do ruky.

Současného uměleckého šéfa Tomáše Svobodu, který ve funkci vystřídal dobrovolně odstoupivšího Ondřeje Lážnovského, opravdu nečeká lehký úkol. Prosadit své názory na fungování divadla a zrealizovat své umělecké záměry znamená nalézt společnou řeč s ředitelkou Bendlovou, což se jeho předchůdci nepodařilo. Dalo by se však říct, že již nyní drží trumfy v rukou. Tomáš Svoboda totiž spolu s Petrem Kolečkem, kterého pochopitelně přibírá do svého týmu, patří k nejvýraznější autorské dvojici současného českého divadla, která dokázala zaplnit právě kladenské hlediště díky inscenaci Jaromír Jágr, Kladeňák, (hra byla napsána přímo pro Kladno) a muzikálu Pornohvězdy, při jehož hostování v Kladně praskalo divadlo ve švech.

Téda, to musí bejt řízek, ten Svoboda!, zvolal muž nadšeně. Aby ne, když má vo Kolečko víc!, rozchechtal se na celé kolo. Zmínka o Jaromíru Jágrovi a muzikálu s lákavým názvem ho přivedla do varu, náhle jsem v něm viděl typického Kladeňáka. Zjevil se přede mnou tak jasně, až mě to vyděsilo. Jarda Jágr!, slyšel jsem ho skandovat. A na ten muzikál určitě přijedu… Jo, jo, hokej a porno, to je to, co nás dneska naláká do divadla…

Je však stará pravda, že úroveň a kvalita nabízené kultury je přímo závislá na divácké poptávce, a tady se pánové Svoboda a Kolečko trefili do černého (Kladna). Pánové navíc zamýšlejí v příští sezoně obohatit kladenský repertoár hned o dvě vlastní hry, v červnu měl premiéru Čechovovův Racek v režii Daniela Špinara s hostujícím Janem Potměšilem.

Mávl jsem na číšníka a vyrazil na cyklostezku příjemně opojen pivem i jižanským temperamentem.

Pohled zevnitř

Nechci kladenské divadlo hodnotit pouze coby amatérský režisér a autor několika her, dívám se na něj i očima základoškolského učitele a především Kladeňáka. Jelikož navštěvuji Městské divadlo v Kladně pravidelně, mohu pozorovat dění na jeho scéně, ale i v publiku, které bohužel nebývá vždy příliš početné. Skutečně není lehké dělat umění ve městě hokeje a mažoretek, (jak Kladno nazval jeden z jeho slavných rodáků), kde podstatnou část návštěvníků divadla tvoří předplatitelé převážně důchodového věku, kteří se v autobusech sjíždějí z okolních vesnic.

Kladenské publikum se zdá být černobílé. Jedna část vyžaduje osvědčené, nejlépe komediální kusy v klasickém provedení, část druhá jde po titulu, jenž slibuje velkou show.

Proč tedy vlastně divadlo? Tuto otázku si často pokládám poté, co opouštím poloprázdný sál a mám trapný pocit z vlažného potlesku. Proč divadlo, ptám se, když musím (během představení!) poslouchat hlasité kritiky a nesouhlas, jakmile se na jevišti objeví neklasické pojetí klasického kusu, případně herec promluví vulgárně či udělá obscénní gesto? A proč právě to kladenské?

Hovor s Kladeňákem

Tak spusť, kámo, ale v půl du na hokej, musíš sebou hodit. Kladeňák si uvázal modrobílou šálu kolem krku a zkontroloval, jestli nezapomněl permanentku ve staré košili. Bezesporu jsem ho rušil, ale nakonec jsme se dohodli, že ho doprovodím ke stadionu a cestou se ho pokusím přesvědčit, že kromě hokejového týmu jsou ve městě ještě jiná mužstva, která by si zasluhovala podporu.

Heleď, už tahle permice mě stojí pěkný prachy, tak proč kupovat další?

Vlastně mě potěšilo, že rovnou začal uvažovat o předplatném, ale řekl jsem si, že ho do ničeho nebudu tlačit, jen mu popíšu přednosti kladenského divadelního týmu, o jehož existenci měl jen velmi mlhavé povědomí.

Vývoj kladenského souboru pozoruji již řadu let a mohu za sebe říci, že máme být nač hrdí. Výteční herci rozehrávají na jevišti příběhy mnoha barev, každý si tu přijde na své. Stačí otevřít měsíční „menu“ a vybírat podle chuti. Z klasické „kuchyně“ mohu po přemýšlivém Macbethovi a rozšafném Hamletovi doporučit dalšího „hrdinu“ světových scén – Molièrova Dona Juana, jehož zpracování s charismatickým Tomášem Petříkem v hlavní roli považuji za velmi zdařilé. Režisér Pavel Khek se nezalekl klasického textu a občerstvil ho nečekaným expresivním tancem na počátku první scény, pochmurnou hudbou např. legendární skupiny The Doors a v neposlední řadě i nápaditou scénou Michala Syrového, která nenásilně podtrhuje téma celé hry.

Nevim, co je divadelní zkratka, ale jestli to znamená, že ty představení netrvaj dlouho, budu vo tom přemejšlet.

V případě, že upřednostňujete současné drama, vydejte se na hru Portugálie maďarského dramatika Zoltána Egressyho. Ta vás (i díky komornímu prostředí malé scény na točně) „usadí“ do vesnické hospody, v níž se odehrávají všední i nevšední osudy místních štamgastů. Nejedná se však o povrchní karikaturu venkovského života. Autor do hloubky propracoval charaktery všech postav, nečekejte tedy zažitá klišé, v nichž bývá vesničan lacině znázorňován jako obhroublé, ne příliš inteligentní stvoření nacházející smysl života zpravidla v alkoholu.

Divadlo v hospodě? Kladeňák si upravil čepici s logem Pittsburg Penguins. To slyšim prvně. Co tam točej?

Zastavili jsme se před zimním stadiónem, kde se naše cesty rozcházely. Kladeňák mi potřásl rukou. A ať dneska vyhrajem!

Poté, co jsem ho ujistil, že Spartu převálcujeme, neboť na ni umíme hrát, zajiskřily mu pod kšiltem oči a slíbil mi, že se zajde podívat na ty „Portugálie“.

Fíha, to bude po Jágrovi už moje druhá návštěva divadla vod základky!

Staňte se fanouškem!

Ledovou plochou, hospodou ani nepolepšitelným sukničkářem však místní nabídka v této sezoně ještě zdaleka nekončila. Pro milovníky hororu je tu Misery Stephena Kinga, kdo dává přednost detektivce, přijde si na své při představení Deseti malých…, Kabaret na vlastní nebezpečí na vás bezpečně dýchne atmosféru třicátých let, u Detektoru lži se skvěle pobavíte, pro silnější povahy je tu pak Zabiják Joe. Od ledna letošního roku se Bavíme o sexu, vsázíme Ruské loto, abychom se nakonec dozvěděli, že Všechno, co opravdu potřebujeme znát, jsme se naučili v mateřské školce.

Repertoár je skutečně rozmanitý, a tak bych nepřipisoval syndrom poloprázdného hlediště pouze na vrub samotného divadla. Problém spočívá v jakési nedůvěře v oblastní divadla jako taková. Divák podvědomě nevěří, že zde na něho čeká kvalita, je přesvědčen, že kdyby byli zdejší herci schopní, byli by již dávno v Praze. Pražská divadla naopak považuje téměř za mekky umění, vchází do nich s posvátnou úctou, což ještě posiluje opovržení divadlem vlastním. Jistě, viděl jsem v hlavním městě představení, nad kterými se mi tajil dech, ale viděl jsem taková i u nás! Když jsem se tedy před několika týdny vracel příjemně naladěn z první reprízy hořké poetické komedie Fanoušci, uvědomil jsem si, že i já se cítím být skutečným fanouškem – fanouškem svého oblastního divadla.

Ne, netřeba jezdit za divadlem jen do Prahy nebo stát fronty na lístky, objeví-li se některé „osvědčené“ pražské divadlo u nás. Důvěřuj svému vlastnímu mužstvu, Kladeňáku! Pokud mu dáš šanci, prožiješ s ním plodný rok s řadou premiér, již tradičně zakončený Malými kladenskými Dionýsiemi, při nichž si společně s herci zazpíváš, popiješ a zavzpomínáš na uplynulou sezonu. Nebude chybět ani vyhlášení nejlepší herečky, herce a inscenace roku, hlavně se ale pobavíš při lítém klání o Stanleyho pohár, ve kterém oba soubory rozdělené do tří mužstev předvedou krátké představení na vylosované téma, na jehož přípravu měly pouhých osmačtyřicet hodin. Mužstva jsou limitována nejen časem a tématem, nýbrž i přidělenou formou zpracování, na pódiu tedy lze spatřit komedii, tragédii, ale i operu či balet. Vítěz, kterého určí publikum, bere již zmíněný pohár lorda Stanleyho. O hokej tedy tentokrát opravdu nepůjde, ale musí být Kladno neustále spojováno pouze se sportem? Fanouškem se přece člověk může stát i v hledišti.

Ano, Kladeňáci, měli byste podpořit svůj tým! Nebojte se pro jednou „vypustit“ svůj oblíbený seriál či nechat děti napospas prarodičům, nenechte se ukolébat sladkou únavou večera, která slibuje příjemné poležení na gauči před televizí! Nechte výjimečně permanentku ve staré košili, sundejte modrobílou šálu i čepici s kšiltem, vklouzněte do něčeho slušivého a vyrazte.