Divadelní noviny > Kontext

Divadla v karanténě (II)

Moving Station Plzeň

Roman Černík

Náraz do zdi

Když se ohlédnu zpětně, celé TO šlo rychle, ale v aktuálním čase to tak nevypadalo. Počátek března, víc a víc probublávají zprávy o novém viru, korona, COVID, Čína, Wu Chan, doktor, co to zjistil, hlásil, zmizel, zemřel. Itálie, lyžovat, nelyžovat, Rakousko, ouzko. Herec naší inscenace příští týden nepřijede, je v karanténě. Probublává TO.

Pondělí 9. března: Hraje u nás JEDL, skvělé představení, domluvili jsme se na dlouhodobé spolupráci.

Úterý 10. března: Jedeme do Plané, oblastní festival dětského divadla. Fajnová atmosféra, v novém velmi dobře řešeném kulturním centru Kinonekino, povedené inscenace. Po poledni Blanka Borůvková nese zprávu, že se budou zavírat školy, od omezení veřejných akcí nad 100 osob. Rodiče si přijíždějí pro děti.

Středa 11. března: Moving Station – hlavní organizační porada. Hledáme cesty k řešení, promýšlíme provozní a organizační omezení, provoz v omezené míře udržíme. Velká představení rušíme, klubovky s hygienou držíme… zkusíme, domlouváme se, řešíme… ale už TO jede, zákazníci odvolávají akce, nebudou programátoři na tři dny, nebude konference, padá festival Jeden svět. Voláme umělcům z našeho programu, málokdy jsme první, je cítit, jak to bude bolet u těch na volné noze. Právě jste sedmí, nevím, z čeho budu žít, říká herec a principál představení pro děti a rodiče, velmi úspěšný bod našeho programu. Zavíráme Dramacentrum, přerušujeme cyklus festivalů zájmového umění (děti, studenti, loutkáři, festival poezie)… Zavřeno, vypnuto, ticho, klid, prázdno.

Naše centrum letos slaví dvacet let provozu Hemžící se zastávky (Moving Station). Po dvaceti letech budování jsme se snad poprvé za těch dvacet let cítili klidně. Město nás podpořilo na další období, a to čtyřletým grantem, je to pro nás základ rozpočtu (40 %), kalendář se také zaplnil postupně partnerskými i klientskými programy (40 %). V únoru řešíme konkurz na poloviční úvazek pro provozního produkčního a přihlásí se dvacítka zájemců… Nastupující rok vypadá nadějně… a zásah na komoru! Náraz do zdi.

Oklepeme se ze šoku, nastavujeme online život… máme co řešit. Co tě nezabije, to tě posílí! Spolu to zvládneme! Aktivujeme dosud odkládané a nadprovozní úkoly, chystáme knihu ke dvacetiletí. Ladíme budoucnost. Kontaktujeme tvůrce, umělce, organizátory. Rozhodujeme se vytvořit alternativu, posílíme letní plány, znovu do site-specific, máme tip na vybydlený kostel. Zjišťujeme, jak donátoři, podporovatelé, jak a co majitel budovy. Jednáme, vymýšlíme. Zvládáme videoporady. Zapojujeme se, šijeme, rozvážíme, učíme, venčíme. Zjišťujeme, co druzí, co partneři, co kolegové nezřizovaní. Rozhodujeme se přece nemlčet, nestát. Vzniká platforma Žijem! Takové kulturní družstvo, kolektivní jednání, společné řešení, spolurozhodování. Nápad na živé vysílání z uzavřených míst.

Sobota 29. března: Jedeme, první přenos programu z Papírny s tématem života v karanténě. A o sedmé večer na apríla spouštíme Lyrický kabaret, živou radost s poezií. Udržet sílu setkávání, jedinečného momentu teď a tady. Diváci přišli, tedy pustili si nás. Mohli si vybrat nás nebo třeba oscarové filmy.

Ne, to není happy end, v naší kulturní vrstvě nezřizovaných asi dlouho veselo nebude, hlídáme si slova ministra kultury, podporujeme naše sítě (Asociace nezávislých divadel, Nová síť, Vize tance), posíláme informace do sběrů dat Institutu umění, kontaktujeme vedení města, aktivizujeme volné sdružení Za Plzeň kulturní. Jsme zvyklí se poprat s podmínkami, jít na dřeň. Otázka je, jak dlouho. Otázka je, co zbude, až TO odezní.

Ale začátek roku vypadal mile, ne že ne.

MeetFactory Praha

Matěj Samec

Někdy se něco stane

Korona mě zastihla ve dnech, kdy jsem se soustředil na dramatizaci Houellebecqova Serotoninu, která se měla začít zkoušet v pondělí 30. března; posledních několik měsíců jsem nedělal nic jiného. Celkem jsem se trápil pochybnostmi, jestli je v mé moci tomu románu dát skutečně dramatický tvar, přemýšlel jsem zrovna, jak do dramatizace zapojit větu: Obvykle se nic nestane, ale někdy se něco stane a pak na to nejsme úplně připraveni. Chtěl jsem to mít brilantní, vycizelované, chtěl jsem režisérce Natálii a potažmo hercům vyrazit dech. Měl jsem pocit, který mívám krátce před první čtenou pokaždé: kdyby mi někdo daroval 14 až 21 dní soustředěné práce navíc, bylo by to skvělé, cosi je třeba dopromyslet, přečíst, některých nápadů se zbavit. Zkoušení jsme samozřejmě odložili, zatím o dva týdny s tím, že doufáme, že po Velikonocích již bude možné v malém týmu pracovat.

MeetFactory je samozřejmě zasažena fatálně, její financování je kvůli okamžitému výpadku příjmů z pronájmů či tržeb na baru během velkých koncertů ochromeno. Ekonomický dopad je velmi tvrdý. Část zaměstnanců musela nastoupit karanténu, protože se u nás virus objevil. Plné obnovení provozu MeetFactory bohužel souvisí s termínem otevření hranic, neboť náš program je založen na mezinárodní spolupráci: galerie vystavuje díla zahraničních umělců, hudební dramaturgie hostí především zahraniční kapely, rezidenční program je též koncipovaný pro umělce z ciziny s cílem obohatit uměleckou scénu o mezinárodní kontext. Ostatně ne všem našim rezidentům se podařilo odjet do svých domovů, někteří zůstali v rezidenci MeetFactory na neznámo jak dlouhou dobu.

Nyní děláme generální úklid a čistíme i okolí továrny, aby se vše lesklo, až zase otevřeme. Opravujeme divadelní sál, instalujeme rošt ve zkušebně, osvětlení ve skladu, vyměňujeme kabely. Každý den je od 13 do 20 hodin otevřeno výdejní okénko, tak si k nám můžete dát procházku na kávu nebo pivo Matušku a Budvar. Především to první doporučuju, malé pivovary je nyní třeba podpořit. Kromě toho pracujeme s režisérkou Natálií Deákovou na Serotoninu a s Petrou Tejnorovou po Skypu vyvíjíme koncepci pro divadelní podobu Mého boje Karla Oveho Knausgårda. Žijeme z představy, že snad bude možné v létě odehrát plánované reprízy naší milované open-air inscenace Psí dny, kterou uvádíme v bývalém bazénu Barrandovských teras.

Někdo říká, že tato krize stvoří nový, lepší svět. Moc si to nemyslím. Realita přináší především dosud nepoznanou nejistotu. Přesto bych řekl, že celkem stojí za to zachovat chladnou hlavu a opřít se o to dobré, co jsme zatím vymysleli, všiml jsem si, jak se na různých úrovních projevuje solidarita, ať už v rámci naší instituce, nebo v celoevropském měřítku.

Vždycky mě dost rozčilovalo, jak Josef Chuchma píše, že by ten který divadelník měl tvořit méně, aby nevykrádal sám sebe, aby inscenace nevznikaly jen pro provoz. Určitě má pravdu, tlak na nadprodukci je obrovský, ale jak to asi máme dělat, vyrobit místo čtyř inscenací ročně jen dvě, stáhnout se ve všeobecném pachtění kamsi do zenové rozvážnosti, přivydělávat si brigádami v zemědělství a divadlu se věnovat jen částečně, z vnitřní potřeby? Tak uvidíme. Osobně udělám všechno, co bude v mých silách, abych pomohl MeetFactory těžké časy přestát, myslím si, že její místo je v rámci kulturní Prahy nezastupitelné. Věřím i tomu, že nás v tom lidé nenechají. Pro začátek by bylo skvělé, kdyby ministerstvo kultury i magistrát zrušily výkonové ukazatele přiznaných grantů v roce 2020, což nám umožní přežít a vymyslet co nejlepší strategii, jak ztížené podmínky překonat a přizpůsobit se stále se vyvíjející dramatické situaci.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Jiří Janků

Operace Archa

První online seriál v dějinách českého divadla je naprosto originální projekt, který vznikl z potřeby zůstat v kontaktu s našimi diváky i v této složité době. Proto budeme každý pátek v 19 hodin živě vysílat z libereckého Malého divadla nový díl. Je to projekt ryze divadelní, to znamená, že nic by se nemělo předtáčet, vše vám zahrajeme naživo, teď a tady.

Celý příběh je originál, poprosili jsme diváky o zasílání nápadů. Pár témat jsme si vybrali a snažíme se je začlenit do projektu. Scénář zatím neexistuje, vše vzniká za pochodu. Model je zhruba takový, že o víkendu se probíráme diváckými podněty, hledáme obsah, vymýšlíme náměty a scénosled. Od pondělí do středy se píše scénář. Ve čtvrtek si to herci přečtou, učí se texty, domýšlejí se situace a současně probíhá technická příprava scény a dekorací. V pátek odpoledne proběhne herecká zkouška, následně technická zkouška a v 19.00 se hraje a vysílá. Pokud bude zájem, mělo by to jít takto stále dokola, dokud se diváci nebudou moci vrátit do hlediště nebo dokud nepadneme vysílením. Po každém dílu chceme nabídnout prostor pro divácké nápady a podněty, tak uvidíme, jestli nějaké reakce budeme mít.

Jak už bylo naznačeno, scénář teprve vzniká, takže o ději nemůžeme zatím moc prozradit. Snad jen tolik, že se jedná o bláznivou komediální fikci, ve které půjde o záchranu celého lidstva, a vše se bude odehrávat v Liberci, zejména na univerzitě a na radnici. Postupně by se do seriálu měla zapojit většina hereckého souboru. Scénář píší dramaturgové Lenka Chválová a Jiří Janků a režii má na starosti umělecký šéf činohry DFXŠ Šimon Dominik. O hudbu a hudební doprovod se postará živě Marek Ottl.

Divadlo Tramtarie Olomouc

Petra Němečková

Divadelní provoz utichl

Zrušili jsme celý program na březen a duben jak v divadle, tak zájezdy po České republice.

Normálně hrajeme dvacetkrát do měsíce v divadle v Olomouci plus pětkrát za měsíc jedeme na zájezd. Tedy za měsíc je to zhruba 25 zrušených představení. Tím přicházíme o tržbu ve výši cca 500 tisíc měsíčně.

Přerušili jsme zkoušení, divadelní provoz tedy utichl. První týden jsme šili roušky a připravovali se na přechod do online prostoru. Teď už jsme do online prostoru vstoupili, vymysleli jsme novou divadelní televizi Tramta TV, pro kterou tvoříme nové autorské obsahy. Pro děti je to každé pondělí Rozcvička s Pračlovíčkem, pro dospělé Příběhy obyčejného Nindži, premiérové díly běží každý čtvrtek, v úterý pak uvádíme The Best of Herci Na ležáka. Zároveň prodáváme online záznamy našich inscenací a simulujeme tím vlastně divadelní provoz. Zapojili jsme se také do streamování na mall.tv, 6. dubna jsme odvysílali záznam naší inscenace Stařec a moře.

Divadlo Tramtarie žije ze 70 % z tržeb ze vstupného a zájezdů, jen 30 % tvoří dotace. Výpadek tržeb je pro nás v tuto chvíli likvidační. Proto jsme založili sbírku, kam nám lidé přispívají a tím nás velmi podporují. Za to jim moc děkujeme. Zároveň jsme vstoupili do online prostoru, abychom tam generovali nějaký příjem a ten výpadek tržeb alespoň mírně kompenzovali. Co bude dál, zatím nevíme, záleží, jak dlouho bude tento stav trvat, je ale možné, že divadlo tak obrovský výpadek tržeb nepřežije.

Fungujeme na paušály pro OSVČ, divadlo živí dvacet lidí. Snižujeme teď vyplácení mezd a honorářů o 30 %, žádáme majitele prostor o odpuštění nájmů, eliminujeme všechny náklady, které nejsou nutné. Zároveň bychom potřebovali od státu nějakou kompenzaci ušlých tržeb, abychom mohli dále fungovat. Protože na tak velkou ztrátu nejsme schopni sami vydělat, když nemůžeme hrát.

Divadlo 29 Pardubice

Jiří Dobeš

Takže teď nic, vzduchoprázdno

Ahoj, zdravím v této zvláštní době…

Dělám z domu, nos nevystrkuju, enem na balkon za účelem pokuřování a procházky na tom jednom metru štverečním… A tzv. kulturní aktivity? Do začátku března běh standardní, pak vše domluvené zrušeno – za mě třeba východočeská premiéra Nejhodnějších medvídků: Klešice a další… Takže teď nic, vzduchoprázdno, těžko odhadnout, do kdy přesně, ale vše nasvědčuje tomu, že se provoz rozběhne až na podzim. Jediná věc, kterou teď máme v řešení, je nabídka možnosti zkoušení (rezidenční pobyt…?) v prázdném sále D29 pardubické tanečnici Nikole Němcové, která je nedávnou absolventkou Duncan centra (2017). Příprava sólového tanečního projektu s živým muzikantem (rovněž Pardubákem). To je asi tak jediné, co můžeme v této situaci dělat… Pokud vím, tak v Ponci to řeší podobně… Bohužel momentálně je poněkud obtížné i plánování pro dobu pokoronavirovou – těžko říci, kdy začne „normální“ provoz a jak ten „normální“ provoz bude vypadat. S tím samozřejmě úzce souvisí i dotace. Na to, že první peníze z dotací dostáváme v dubnu, už jsme si tak nějak zvykli. Není to úplně komfortní, období od ledna do dubna je potřeba nějak překlepat (navíc cca do konce února ani nevíme, kolik a zda vůbec něco dostaneme = v té době dostáváme informace z grantových komisí, ale rozhodnutím překvapivě nic nezaplatíme, že ano…). Letos je to ale ještě o něco zamotanější. Vypadá to, že dotace z MK proběhnou standardně – v odsouhlasené výši a výplata v podobném termínu jako jiné roky. Na městě je to poněkud nepřehlednější. Asi budou chtít, abychom rozpočet na letošní rok snížili tak, aby odpovídal budoucí realitě. To ale úplně přesně nevím, jak provést. Křišťálovou kouli zatím ještě nevlastním. Tak uvidíme… jak to všecko bude… Mě osobně se situace díky tomu, že chodím do „civilního“ zaměstnání, které nemá s kulturou mnoho společného, až tolik nedotýká, i když kdo ví, jak to bude vypadat a co budu říkat za dva měsíce…

Nová síť

Petr Pola a Anička Duchaňová

Hledáme nové formáty

Právě v těchto dnech se můžeme přesvědčit, jak zásadní roli hraje živé umění v našem způsobu života. Co by dělali všichni lidé zavření ve svých domovech bez internetu plného živého vysílání, uměleckých pořadů v televizi nebo volně kolujících na sociálních sítích? Ve sdílené zkušenosti tak díky koronaviru máme jeden pádný argument, který je možné volně rozvíjet různými směry a opřít se o něj, až přijdou na řadu návrhy na krácení grantů, omezování výroby televizních pořadů, bagatelizace živé kultury. Co byste bez všech umělců dělali, jak byste se bavili, kdo by vás dojímal, rozveseloval, povznášel? Ale je zde ještě jeden aspekt, který se týká specificky divadla, tance nebo třeba cirkusu jako živých umění. Při výběru inscenací do programu festivalu Malá inventura během celého roku mám možnost vidět mnoho divadelních záznamů. Je to vždy trochu frustrující zkušenost, kterou nyní v radikálnější podobě mohou zakoušet všichni. Když si pustíte záznam představení, tak si uvědomíte, že zde něco chybí. Řekněme, že vás dění zaujme a máte chuť vydržet až do konce. Ale co pak? Pokud vás záznam skutečně zasáhl, vždy máte potřebu vidět zaznamenané představení naživo. Nikdy vás neuspokojí. Vždy jde pouze o náhražku, v lepším případě předehru k samotnému živému zážitku. A dvakrát tak patrné je to v takzvaně alternativním divadle. Tam, kde jde narativita často stranou, nesledujete prostě děj, potřebujete se orientovat jinak. Zrcadlové neurony sice fungují i přes obrazovku, ale trpí prostorová orientace vyplývající ze sdílené přítomnosti, pocity ohrožení, úžasu, znechucení, atmosféra vázaná na fyzickou přítomnost. To, co sleduji, je záznam divadla, nikoli divadlo samotné, protože to nejsem já, kdo ovlivňuje vývoj představení, je to někdo jiný, kdo si to odžil za mě a přede mnou. Není to můj zážitek, ale simulace zážitku někoho jiného. Jsem zde tím, kdo je nějak navíc.

Nedávno se ptali nejstaršího občana této planety, jaké to je, že se jím stal právě v této době. Svěřil se, že zažil nejen obě světové války, ale i neslavnou epidemii španělské chřipky. Epidemie před sto lety prý byla strašná, ale nikoli tak jako současná pandemie koronaviru. Nikdy lidé prý nebyli tak izolovaní a osamělí. Online živé umění možná pomáhá, ale je to pouze přechodné řešení v trochu zoufalých časech dočasné izolace.

P. S.: V Nové síti jsme vůči ostatním kulturním aktérům v trochu netypické situaci. Největší událost roku – festival Malá inventura v Praze – už máme za sebou a připravujeme podzimní pokračování v Jičíně, Jihlavě, Českých Budějovicích, Opavě a Karlových Varech. Navíc je Nová síť spíše servisně zaměřená organizace, vázaná na práci v kanceláři, kde nás koronavir omezuje jen omezeně. Pochopitelně reagujeme na karanténní podmínky, tj. jako ostatní instituce nebo divadla hledáme nové formáty, jak fungovat v rámci týmu a poskytovat své služby navenek. Aktivity koordinujeme z kanceláře prostřednictvím online konferencí. Většina týmu pracuje z domova. Zkušebnu aktuálně poskytujeme za karanténních podmínek zcela zdarma, což můžeme jen díky nebývalé štědrosti majitele objektu pana Páva, který nám v době krize nabídl (sám od sebe!) snížení nájmu na polovinu. Konzultace probíhají online. Několik akcí, které se týkaly především Českého kulturního networku Nová síť, jsme přesunuli na podzim. Nicméně jinak práce na projektech běží beze změny, až na jediný, a to mezinárodní spolupráci mezi Prahou a Berlínem Pralin, který má aktuálně stopku.

• Autor: Vladimír Hulec a Jana Soprová
• Publikováno: 12. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadla v karanténě (II)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ