Divadelní noviny > Kontext

Divadla v karanténě (III)

Studio Hrdinů, Praha

Jan Horák + Magdalena Zelenková

Nepodlehnout strachu

Nadpisem stávající situace je velká nejistota. Nejistotu ale nechceme brát jako něco nezbytně negativního. Volného času teď máme víc, než jsme si kdy mysleli, že můžeme chtít, protože jsme ho vždy chtěli co nejvíce vyplnit tvůrčí prací. Tenhle čas můžeme využít k tomu, abychom se zamysleli nad těmi jistotami, které nám naše tvůrčí práce nabízela. Stávající nejistota je prostorem pro promyšlení naší dosavadní práce a dalšího směřování. Neříkám, že se Studio Hrdinů po nuceném zastavení nějak zásadně změní, nechci ale vrstvit různé formy naříkání na současnou situaci. Před námi by do konce sezony měla být poslední premiéra v režii polské režijní dvojice Iga Ganczarcyk a Magda Jiřičková Stojowská. Pokud se nám ji do té doby nepodaří realizovat, budeme jako všechny ostatní kulturní instituce čelit tomu, jak se vyrovnat s podzimem, kam se začíná náš tvůrčí přetlak toužebně koncentrovat. Ve stávající nejistotě je potřeba neustále myslet na to, že to nejhorší, co se nám může stát, je podlehnout různým formám strachu. K obnovení chodu našich kulturních institucí dříve či později dojde, doufejme, že v lidech nezůstane nedůvěra ve společně sdílené zážitky.

To, že jsme zastavili chod divadla, zrušili všechny reprízy a na neurčito posunuli připravovanou premiéru, pro nás zatím znamená především ztrátu vzájemného setkávaní se. Existenčně nás tato situace přirozeně zatíží, pokud se bude nadále prodlužovat.

Takže pracujeme na projektech, které chceme v budoucnosti realizovat. Teď konkrétně na grantových žádostech a na scénářích. Kromě posunutí termínu chystané premiéry se nám zrušil zájezd do Ústí nad Labem nebo účast na festivalu Divadelní Flora – oboje se snad podaří přesunout na podzim. Pro mě osobně je velkým problémem rušení všech evropských divadelních festivalů, které navštěvuji v rámci své práce pro ostravský festival NORMA, jehož jsem uměleckým ředitelem.

Na otázku ekonomického dopadu v tuto chvíli nedokážeme přesně odpovědět. Zásadně je samozřejmě ohroženo dofinancování veřejných peněz, které se nám daří hlavně díky tržbám a zájezdové činnosti – ani jedno ovšem minimálně tři měsíce mít nebudeme. Rozhodli jsme se v současné chvíli platit všechny externisty, kteří pro nás pravidelně pracují na hodinovou mzdu, podle jejich průměrných měsíčních výplat. Herce ani hudebníky (které nemáme v našem případě jako bezsouborové divadlo v úvazku) ale platit nemůžeme, to nás velice trápí a mrzí. Bohužel, takové situaci se říká zásah vyšší moci, s tím se asi nic moc dělat nedá. Nicméně stát by neměl brát úplně za samozřejmé, že kultura je jakási zbytná hodnota.

HaDivadlo, Brno

Ivan Buraj

Příjemné překvapení

Museli jsme přestat hrát divadlo, tedy to nejpodstatnější, co tvoří naši činnost… Teď je docela velký boom streamovacích aktivit, které ale upřímně vnímám jako doplňkové a bylo by velmi nebezpečné myslet si, že divadla mohou v budoucnu existovat pouze jako streamovací kolektivy, nebo chápat stream jako rovnocennou náhradu naší práce. Divadlo je ze své podstaty založeno na živém kontaktu lidí. V tom je jeho jedinečnost i hlavní hodnota v dnešní čím dál víc virtuální současnosti a tato činnost je teď zkrátka zastavena a spíš je důležité si v této době uvědomit, o co všechno bychom bez divadel a sociálního života přišli. Věřím, že současný stav může vést k podstatnému přehodnocování smyslu divadla jakožto jedinečného umění odehrávajícího se v sociální interakci, novým dramaturgickým objevům a novým náhledům na to, co nám zbytnělo provozem. Věřím, že divadlo se vrátí po této pauze zelektrizované touhou po mezilidském setkání a pojem „živá umění“ ještě prohloubí svůj význam. Nám se celá výjimečnost situace sešla s tím, že dva dny po vyhlášení nouzového stavu v divadle praskly trubky a byli jsme vytopeni (tímto chci ještě jednou poděkovat kolegům z Divadla Polárka, kteří nám přispěchali na pomoc), takže technická složka má kromě sanování i různé údržbové práce, na které v plném provozu není čas. Ale jinak jsme pojednali tyto koronadny hlavně jako příležitost pro doplnění námětů jako sabatikl, který v českém divadle a jeho financování chybí, takže jsme mezi herecký, ale i administrativní kolektiv rozhodili romány a divadelní hry, co jsme měli v hledáčku, a transformovali jsme se do dramaturgické dílny. Ze zaměstnanců, kteří se za normálních okolností věnují jiné činnosti, se teď stali dočasní lektoři dramaturgie a každý má povinnost z přidělených textů napsat synopse a posudky ohledně inscenovatelnosti látky, případně návrh inscenačního týmu. Zároveň ale nechceme být uzavřeni jenom ve své slonovinové věži kultury jako úzce chápaného pojmu a chceme chápat kulturu šířeji i jako kulturní nazírání světa, se kterým člověk solidarizuje. Proto jsme zřídili v horní nezatopené kanceláři šicí dílnu, kde šijeme pro Šijeme roušky, odkud roušky putují do nemocnic a sociálních pracovišť, a také pro iniciativu My je v tom nenecháme, která posílá dobrovolníky ušité roušky do uprchlických táborů v Řecku, na které jako by se teď trochu zapomnělo. Zároveň hledáme možnosti dobrovolnické práce nebo brigád tam, kde to naše společnost nejvíce potřebuje a kde je v současnosti nedostatek pracovní síly. Hrozí, že mnohé skvělé projekty pro nedostatek financí nebo lidí padnou, jako třeba některé farmy z Komunitou podporovaného zemědělství, ale i jiné projekty. Je co dělat, takže mě docela zaráží, když někteří lidé píší o nudě. Jsou to velmi zajímavé časy, kdy se láme chleba nad identitou naší společnosti a tím, jací z této krize vyjdeme. Já věřím, že jako lepší.

Samozřejmě jsme ve ztrátě. Nemůžeme mít příjmy z hraní a nemůžeme je ani ničím simulovat. Ale pevně věříme v to, že naše společnost neodsune kulturu na druhou kolej priorit v dobách, kdy po tak velkém zásahu do naší reality bude právě kultura jedním z nejdůležitějších nástrojů pro pochopení toho, co se stalo a jací jsme.

Ze svého karanténou (a jiným) izolovaného pohledu si myslím, že je důležité, aby si ti zodpovědní uvědomili, že živá umění byla přiškrcena, a to dlouhodobě, už v časech před nouzovým stavem, a proto jaksi nejsou moc rezervy v tom, kde škrtat, a bude potřeba sebrat velkou politickou kuráž a pronikavou jasnozřivost, aby naši zástupci byli lidem schopni vysvětlit, že kultura je jádrem naší společnosti, a ne pouze doplňkem. Kultura je pojivem a ochranou před návratem do „přirozeného stavu“, kde je člověk člověku vlkem. Zároveň zde ale bude prostor pro velmi odvážné a poctivé přehodnocení toho, která část kultury je ještě skutečně věrna určitému étosu hlubšího poznávání společnosti a která část se stala už pouze státem podporovaným byznysem, kdy dramaturgie některých divadel cílí výhradně na tržby a návštěvnost. To není nic k odsuzování, je správné, že je zde určitá pluralita dramaturgií, ale myslím si, že stejně jako ve filmu, kde je jasná čára mezi artovými a komerčními filmy, bude muset v případě, že budeme chtít kulturu financovat efektivně a smysluplně, vzniknout podobné dělení i v divadle. Nejde dále financovat kulturu na základě papalášských konexí nebo principem „silnější hráč bere víc“. Domnívám se, že budou muset vzniknout kvalitní poradní komise, nové nástroje hodnocení, než je pouze kvantita a čísla, a ty by měly podporou cílit tam, kde je to pro společnost prospěšné.

Musím přiznat, že si z toho zatím nesu spíš příjemné překvapení. Právě predkoronavirový stav veřejné diskuse ve mně zanechal dojem, že je zde velká část naší společnosti totálně ignorantská vůči druhým, a musím říct, že se až trochu stydím za svoje podceňování druhých. A moc mě těší, jak jsme napříč politickými zákopy, když jde do tuhého, schopni solidarity a kooperace. Už jen abychom pochopili, že do tuhého jde i ve věci uprchlíků a klimatické krize, a stává se ze mě zase lidumil!

Loutky v nemocnici

Jakub Matějka

Zatím jen online

V tuto chvíli bohužel ve všech ústavech panuje plný zákaz návštěv. Jsme ale s nemocnicemi v kontaktu a domlouváme podmínky spolupráce v další fázi, kdy se již restrikce začnou uvolňovat, ale pro veřejnost budou ještě nemocnice stále zavřené. V koordinaci s personálem jednotlivých oddělení zpřístupňujeme hospitalizovaným i dalším v karanténě online obsah (video, audio a hry v profesionální podobě), další obsah – nové streamy inscenací – právě vytváříme… Jednáme také o návštěvách školek pro děti zaměstnanců záchranného systému.

Naivní divadlo Liberec

Stanislav Doubrava

Člověk by chtěl být gigantem

Zpráva o nouzovém stavu nás zastihla v první den moravského zájezdu. V Novém Jičíně jsme ještě odehráli dvě představení, ale zákaz shromažďování více než 100 osob nás poslal z dalších štací zpět domů. Chabý pokus hrát pouze ve studiu pro 64 lidí byl vzápětí odvolán, my začali počítat ztráty a hlavně přemýšlet, co lze do konce sezony dohnat. To vše proto, aby nás překotný vývoj vrátil alespoň částečně do reality, která se kolem 15. března stále ještě nezdála tak drsná, jak se ukázalo v dalších dnech.

Tak jako ve většině divadel se i u nás v krejčovně začaly šít roušky, ať pro zaměstnance, či pro azylové domy. Zároveň jsme hledali způsoby, jak dostat záznamy našich představení k dětským i dospělým divákům a rozšířit spektrum nabídky, abychom našim příznivcům alespoň trochu osvěžili tuhle nesnadnou dobu. To nyní na www.naivnidivadlo.cz funguje a ohlasy jsou pozitivní. Dílny v současnosti vyrábějí novou výpravu, technika již opravila, co bylo k opravě, divadlo se leskne. Jen to publikum si to neužije. S optimismem vlastním většině lidí v NDL jsme naivně (koneckonců máme to v názvu) připraveni nazkoušet do konce sezony experimentální inscenaci pro malé děti, Kabinet zázraků, opět s autorským týmem V. Peřina, M. Homolová, F. Homola a ve výpravě J. Bažanta.

Nemožnost hrát je stresující nejen kvůli vynucené nečinnosti pro soubor a techniku, ale hlavně kvůli výpadku příjmů, které jsou podstatnou součástí našeho rozpočtu. V nejbližší době, tedy do prázdnin, přijdeme o příjmy ze zahraničních festivalů v Německu, Polsku a Slovensku, ty měly pomoci doplnit domácí tržby z hraní pro děti. Stejně tak o příjmy od českých festivalů, kterých jsme se měli zúčastnit (Divadelní svět Brno, Skupova Plzeň, DER, Loutkářská Chrudim), ty jsou buď zrušeny, nebo je jejich termín ohrožen. Dopady nucené výluky nedohlédnu a ani si to moc nechci představovat. Je ale víc než jasné, že agrese koronaviru následně způsobí proměny ve společnosti, od podnikatelské sféry přes dotovanou i soukromou kulturu v rozsahu, který bude mimořádný. Momentálně se zabývám plánem přežití, ničím jiným… Náš nabízený repertoár je široký, co chceme dělat, víme, tedy celkem dobrý, až na ten virus…

Ekonomický dopad je pochopitelně značný, i když asi, alespoň prozatím, ne tak fatální jako v oblasti nezávislého divadla. Ale i nám již zřizovatel avizoval možnost krácení příspěvku, potvrzeno to však není. Momentálně, od března do prázdnin, pro nás vzniká propad v tržbách ve výši 1 620 tis. Kč. A to nemluvím o vážně narušených vazbách mezi divadlem a organizovaným publikem, které se budou do normálu vracet jen pozvolna. Je to stav více než nepříjemný, neboť v dubnu a květnu je obvyklý čas pro jednání o nabídce na novou sezonu školám. Druhá strana, především pedagogové, má ale úplně jiné starosti.

Momentálně jsou nejdůležitější rychlé kroky MK ČR (Program podpory profesionálních divadel) a MPSV (Program Antivirus), které by měly pomoci řešit aktuální ztráty v letošních rozpočtech. Protože mám zkušenost, že každá krize bývá pro veřejné rozpočty zároveň příležitostí, jak škrtat „zbytné“, bude mimořádně nutné intenzivněji potvrzovat potřebu jak divadla, tak kultury obecně. A NDL, se svým zdaleka nejnižším příspěvkem od zřizovatele v ČR, bude znovu (tak jak ostatně po léta činí) přesvědčovat kvalitou tvorby a zájmem publika jednotlivé úrovně veřejné správy o nutnosti podpory. Nyní rozhodně mnohem víc než před koronavirem.

A jaké poučení mě v souvislosti s touto situací napadá? Asi citát Jaroslava Haška: Člověk by chtěl být gigantem a je hovno, kamaráde!

Buchty a loutky, Praha

Marek Bečka

Jsme realisté

Přerušili jsme zkoušení nové inscenace, pohádky o Palečkovi, přestali jsme, samozřejmě, hrát. Byl to náraz. Zrušeno bylo zatím skoro všechno do prázdnin, jsou to desítky představení, náš produkční se snaží některá hraní přesunout na podzim, na jindy… Dobré je, že Palečka máme od naší scénografky Terezy Komárkové skoro dodělaného, a když jsme přerušili zkoušení, už jsme měli většinu nahozenou. Umím si představit, že až začneme zkoušet, budeme schopni premiéru uvést za dva tři týdny.

Hodně si teď píšeme a voláme, vymýšlíme, co bychom mohli divákům nabídnout. Tak jsme začali na Facebook postupně dávat audiopohádky, které jsme už dříve vydali na CD. Pak jsme nahráli několik pohádek z knížky, kterou nám Paseka vydala v zimě, a taky je pouštíme, každý den jednu. Plánujeme zveřejňovat na YouTube nahrávky některých inscenací, pro dospělé i pro děti. Většinou ale nejsou v moc dobré kvalitě, natáčeli jsme je pro sebe. Taky jsme připravili sbírku, kdyby nás chtěl někdo finančně podpořit.

Jinak někdo šije roušky, někdo hlídá děti v lesní školce. Někdo pracuje u kamarádů nebo u sebe na stavbě, kdo má menší děti, tak se s nimi doma učí. Snažíme se pracovat i pro divadlo dál, Vítek skládá muziku, vymýšlíme podzimní zkoušení pro dospělé. Oslovil nás PEN klub, jestli bychom pro ně nenazkoušeli R.U.R. Tak čteme a přemýšlíme.

Pro divadlo je situace zničující; tím, že nehrajeme, nemáme příjmy. Grantové peníze jsou na výrobu nových inscenací, částečně na produkční provoz, na nájem, na opravy a údržbu, až v poslední řadě na honorář, třeba za nazkoušení nové věci. A i grantové peníze se musí vyúčtovat; když do konce června nebude premiéra pohádky, budeme muset žádat, přesouvat…

Takže začneme hrát hned, jak to půjde. Asi zrušíme plánované volno o prázdninách, když tedy budou nějaké divadelní aktivity dovoleny. Od města bychom potřebovali vstřícnost, co se týče grantu, e-mailově jsme to řešili. Od státu nejlépe pro členy, kteří jsou OSVČ, nějakou podporu. Do budoucna určitě obnovit svobodu, jakou jsme měli. Jsme realisté, nějakou razantní změnu kulturní politiky nečekáme.

Na obecnou zkušenost je ještě čas. Emoce námi cloumají velice. Co mě osobně naplňuje nadějí, to je humor, který nás neopouští, vůle pokračovat, povzbudivé reakce diváků na sociálních sítích a pocit soudržnosti. Přál bych všem brzký konec pandemie a opravdové jaro!

Divadlo Feste, Brno

Jiří Honzírek

Hlad po jevišti

Když přichází nouzový stav, je sezona standardně rozjeta tak, jak to všichni známe. Máte na stole platby, které nutno provést zpětně – překlad do němčiny pro Česko-německý fond budoucnosti, honoráře předcházejících měsíců nebo čerstvě napsanou hru Romana Sikory, kterou máte pár dní po vyhlášení nouzového stavu začít zkoušet. Porada. Zároveň máte na stole platby, které bude s jistotou nutno provést záhy – například honoráře týmu, který novou hru od Sikory teoreticky rozezkouší. Všechny platby se zastavují. Porada.

Během dvou tří dnů se zruší všechny festivaly a hostování, které vám měly pro březen a duben pokrýt provoz divadla. Nebylo jich málo, protože Feste chce hrát a hostovat co nejvíc venku, na festivalech, mimo domovskou Industru. Přicházíte o dost peněz, s nimiž jste počítali. Porada. Několikrát denně jdete na stránku Asociace nezávislých divadel, kde nacházíte potřebné informace, nutný servis, který vás drží v nadhledu: nejste v tom sami, nezávislých je spousta. To uklidňuje, sounáležitost komunity dodává energii.

Porada. Rádi byste něco udělali jen tak, pro všechny, nějaký dárek, neboť neumíte šít roušky a ani vlastně nemůžete jít z domu, protože máte doma děti. Musíte vymyslet něco jiného, a tak píšete za 48 hodin pohádku. O dětech, které musí být celý den doma, o hračkách, které jsou z toho celé podřené a unavené. Napíšete tam písničky a Eva Rohleder slova oblékne do hudebního kabátku. Nahrává vše doma se třemi nevyskákanými dětmi. Cítíte přesto její napření a odhodlání. Pak za ní jedete na tři hodiny do studia namluvit roli Hračky. Do práce se přece smí jet. Takže si držíte rozestupy, máte roušku, ničeho se nedotýkáte. A přece nejste vůbec ve své kůži. Co nejdříve jedete domů. Hotovou pohádku dáte veřejnosti k dispozici zdarma.

Podle plánu sezony máte zkoušet novou věc. Je o Petru Kellnerovi, největším oligarchovi v zemi. Porada. Ještě vůbec nevíte, jak zařídíte zkoušky online, ale ten text od Sikory musíte realizovat. Nesnese odklad, protože máte rozplánovaný další rok dopředu. Nesnese odklad, protože Kellner kupuje televize, zachraňuje republiku letadlem roušek, upevňuje pozici. Vrací se do povědomí společnosti, o něco mu jde. Příští rok jsou parlamentní a za tři roky prezidentské volby. Chcete k tomu mít divadelní komentář, glosu, která bude vůči oligarchovi kritická. Mainstreamová média nebudou, protože je má kromě ČT většinou sám Kellner nebo Babiš. Trochu si přejete, aby proti sobě začali ti dva bojovat a přes svoje média se ohrožovat. Může to být jediný klad, který si z téhle mediální situace ve své zemi pro demokracii dovedete představit. Porada a rozhodnutí. Jde se do toho, přesouváte koncepci inscenace na síť. Neumíte s tím zatím vůbec pracovat, s webovou kamerou, s internetem. Ale to se naučíte. Budete muset. Cítíte, že vám neubývá sil, že jste na krize zvyklí, že vás problémy posilují.

Zkoušíte Kellnera po síti a myslíte si, že ho tam i odehrajete. Komunikace mezi vámi a dvěma herci se ovšem seká, je špatně slyšet, padá signál, obraz je opožděný. Na čtení ještě snad jakžtakž, ale zkoušet takhle? Nazkoušet divadelní hru přes síť? Cítíte, že to nepůjde, i když chcete udržet rytmus zkoušek: to je vyživující, jste divadelníci, pomáhá vám to z pocitů nejistoty. Porada. Po měsíci denního čtení a rozebírání textu se shodnete s herci na odkladu. Odkládáte premiéru, protože půjde na jeviště. Kdy to bude možné? Nevíte.

Připravujete v původním termínu reprízu Národní třídy, protože jste dostali nabídku z internetové televize. Porada. Podaří se vám dát dohromady výborný natáčecí tým, pět nových lidí s dobrou technikou, s úplně rovnou motivací: „Uděláme to zadarmo, je krize a my se taky mnohé naučíme.“ Atmosféra v Industře je podpůrná, v den zkoušek chodí všichni v rouškách, v den akce se opatření ještě zpřísní, většina má i rukavice. Herci hrají výborně, je to tam jako nikdy, jsou hladoví po jevišti. Vysílání sledovalo podle sdělení oné televize přes 22 tisíc lidí. Jedete dál, chystáte další stream a dozvídáte se, že v půli června snad už bude možné reprízovat pro publikum. Ale za jakých podmínek? Co když bude v sále někdo nakažený? Budete každému z diváků měřit u vchodu teplotu? Jak zajistit bezpečnost všech? Nevíte, zatím nevíte.

Studio Paměť, Praha

Milan Dedera + Oskar Hulec

Neztratit motivaci

Provoz klubu Studio Paměť je pro nás zejména koníček, který financujeme svépomocí, granty a také vstupenkami z akcí, jež tvoří významnou část našeho rozpočtu. Zrušení programu nás ovlivní zejména výpadkem příjmu ze vstupenek a nejistotou ohledně čerpání grantů na provoz. Akce plánujeme několik měsíců dopředu a tvorbě kvalitního programu věnujeme velké úsilí, energii a nasazení. Již pět let se držíme dramaturgické linky se zaměřením na soulovou hudbu a autorské divadlo, a to i na mezinárodní úrovni. Rušení koncertů a divadelních představení, jež jsme pracně domluvili, je samozřejmě frustrující. Snažíme se však neztratit motivaci. Zapojili jsme se do festivalu NIC 2020 pořádaného GoOutem na podporu kulturních institucí. Snažíme se také, alespoň symbolicky, podporovat umělce, kteří u nás rádi vystupují. Chystáme například pravidelně zveřejňovat playlisty Studia Paměť s tvorbou českých hudebníků na streamovacích platformách.

Fyzický básník

Petr Váša

Čtu dějiny komedie dell’arte

Já jsem v pohodě, možná až moc. Na budoucnost zatím nemá cenu myslet, když není dost informací. Takže od rána do večera celkem systematicky střídám práci (psaní, kreslení, hudbu, tvůrčí pohyb, studium) a zábavu (hlavně dlouhé romány, ke kterým bych se jen tak nedostal). Raduju se z toho, co se mně včera povedlo, a jsem zvědavý, co mě napadne zítra. V rámci prohloubení kontaktu s předky zase jednou čtu dějiny komedie dell’arte, kde se to jen hemží různými mory, válkami, inkvizicí… A dozvídám se, že navzdory všemu ti lidé vytvářeli nesmrtelnou kulturu, s péčí i lehkostí. Takže naše trampoty beru trochu s odstupem. Velmi zdravím!

Pandemie je sice pohroma, ale může sloužit i k inspiraci, tak jako výtvarnici a performerce Haně Voříškové Kresba Hana Voříšková

• Autor: DN
• Publikováno: 28. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadla v karanténě (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ