Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Divadla v lesích a na loukách aneb 100 let Lesního divadla v Řevnicích

První představení, která můžeme považovat za divadelní, se jistě odehrávala pod širým nebem. Platilo to s jistými výjimkami přes antické amfiteátry až po středověké pašijové cykly. Ještě do alžbětinských divadel pršelo, kryté byly jen ochozy pro diváky a trochu vlastní jeviště. Ale nešlo ani tak o rozmary počasí jako o možnosti formovat a hlavně nasvítit jevištní prostor, co vedlo v baroku ke stavbě divadelních budov v podobě, v jaké je známe a v principu používáme dodnes. Divadelní budova se od 17. století stala místem určeným k profesionálnímu provozování specifické umělecké činnosti a zábavy. Až na sklonku 19. století se divadlo začalo vracet do přírody, v duchu Rousseaua, ve snaze najít nové divadelní zážitky a umožnit představení pro tisíce diváků.

To byly důvody, které podnikatele Antonína Fencla spolu s několika umělci Národního divadla (basistu Emila Pollerta, režiséra Jaroslava Kvapila, výtvarníka Karla Štapfera ad.) přivedly ke zřízení přírodního divadla v Divoké Šárce v roce 1913. Odkoukali to u Maxe Reinhardta v Německu, ale davové podívané se pořádaly také ve Francii a Rusku. Do hlediště se vešlo přes devět tisíc sedících a skoro jednou tolik stojících diváků. Začínalo se Prodanou nevěstou s mnohačetnými sbory a statisty, se skutečnými povozy taženými koňmi. V Českém světě psali: Valíme se zástupy a toto jeviště v pohádkově krásné Šárce, obklopené mythologickými vzpomínkami, je malou splátkou po naší lačnosti po velkoměstském životě. Každý rok chceme nějakou atrakci velkou a křiklavou pro známost Prahy, která musí za půl století předhonit prázdnou a fádní Vídeň.

Těsně předválečná Praha sice byla provinčním městem s typickým mindrákem vůči Vídni, ale přece jen už měla svou honoraci, která se jezdila rekreovat do příměstských oblastí, a také tam začínala žít. Nemohu si odpustit vlastní anekdotický zážitek – když jsem ještě v roce 1981 na katedře teatrologie coby mladý asistent oznamoval, že jsem konečně sehnal bydlení v Modřanech, pan profesor František Černý poznamenal: Modřany? Tam je hezky, jezdíme tam se ženou každý rok na výlet. A to přitom Modřany byly už třináct let součástí velké Prahy, tramvaj však končila v Braníku.

Hlavní oblastí, kam se pražská honorace od počátku 20. století přesouvala, byla údolí Berounky a Vltavy a také jihovýchodní svahy Brd: Zbraslav, Černošice, Dobřichovice, Jíloviště, Davle, Mníšek pod Brdy. A Řevnice. Takové dnešní Jevany. Společenská smetánka si v krásném přírodním prostředí u soutoku dvou velkých řek stavěla honosné vily s velkými zahradami. A vnesla do původně vesnických poměrů velkoměstské zvyky, společenský a spolkový život. Dodnes jsou tyto oblasti výrazně odlišné od jiných ve srovnatelném okruhu kolem Prahy. Přírodních divadel sice najdeme po Čechách desítky, ale kolem Prahy jich bylo zvlášť požehnaně. I v těch Modřanech bývalo přírodní divadlo, shodou okolností bydlím skoro na jeho původním jevišti, v oblasti Na Srážku. A prakticky všechna tato divadla vznikla v důsledku spolkového života za první světové války, prosperovala za první republiky, některá se udržela či obnovila po válce, ale většina se jich dnešní doby nedočkala.

JAK VZNIKLO LESNÍ DIVADLO V ŘEVNICÍCH

Lesní divadlo v Řevnicích letos slaví stoleté jubileum a může dobře posloužit coby typický příklad existence řady jiných podobných podniků – jeho dějiny z pera Jindřicha Königa a Pavly Nováčkové čerstvě vydalo město Řevnice a mohu z nich vydatně čerpat.

S nápadem zřídit divadlo však výjimečně nepřišla žádná zdejší korporace, jak bývalo obvyklé, a to se v Řevnicích už intenzivně a dlouho hrálo ochotnické divadlo, ale jedenáctiletá dvojčata Anka a Vašek úspěšného pražského výrobce klobouků Václava Čekana. Jezdil do Řevnic s rodinou na letní byt, později sem přesídlil natrvalo a koupil tu vilu po operním pěvci Národního divadla Otakaru Mařákovi. Inu, odjakživa tu bydlela elita. Čekanovy děti spolu s dalšími řevnickými ratolestmi chtěly hrát divadlo, což otec podporoval, a vznikla Čekanova družina, kterou zastřešil zdejší Okrašlovací spolek. Po Čechách bylo tehdy hodně podobných sdružení, která usilovala o blaho svých sídel. Kloboučník Čekan se rozhodl postavit divadlachtivým dětem scénu v lese, s místním hajným Strakou (později též hercem – ochotnictví je nakažlivé) vybrali vhodný prostor nazývaný Na Moklinách a vybudovali v něm nejprve jednoduché hlediště – vlastně jen dřevěné schody stoupající po navezeném náspu. Jevištěm byla louka pod několika stromy.

Poprvé tu v roce 1916 osmi- až náctileté děti hrály činoherně Rusalku na Kvapilovo libreto. Nemohly mít na louce nápovědu (tehdejší úzus ne­při­pouš­těl, aby diváci viděli na sufléra), prý se však ani jednou v textu neztratily. Zajímavější je, že mezi nimi byly hned tři do budoucna výrazné divadelní osobnosti:

Anka Čekanová se posléze věnovala modernímu tanci a od dvacátých let výrazně ovlivňovala taneční dění mimo jiné svým soukromým Tanečním stu­diem Anky Čekanové. Vystupovala s ním především ve vinohradském divadle.

Z tehdy osmileté Ludmily Červinkové, co do Řevnic také jezdila s rodiči na letní byt, vyrostla významná sopranistka opery Národního divadla. Později si v Řevnicích pořídila chatu.

Konečně o rok starší Jarmila Horáková, dcera řevnického hoteliéra, se stala hlavní herečkou avantgardních představení Jiřího Frejky ve dvacátých letech, spolu s pozdějším představitelem všemožných dědků Stanislavem Neumannem. Karel Hugo Hilar ji angažoval do činohry Národního divadla, jenže velmi mladá záhy zemřela (1928). Byla velkou inspirací Jiřího Frejky, který později vydal její niterné zápisky, jež si průběžně vedla. Kniha Deník Jarmily Horákové je dodnes významným zdrojem informací o počátcích české divadelní avantgardy a jsou tu i pasáže o řevnickém divadle.

Zčásti šlo o souhru náhod, zčásti o seskupení tvůrčích talentů právě v elitní oblasti z okraje Prahy. Sice i z jiných ochotnických sdružení se tehdy rekrutovaly významné divadelní osobnosti, případně procházely školou života; u kočovníků, ale přece jenom takovou koncentraci osobností aby pohledal. Ani v Řevnicích se už neopakovala.

Komunikace ovšem byla oboustranná – až do padesátých, šedesátých let bylo běžné, že do ochotnických představení zajížděli hostovat pražští Mistři, a nebylo tomu jinak ani v Řevnicích: třeba filmové hvězdy Rudolf Hrušínský a Ladislav Pešek. Repertoár se hrál tehdy obvyklý u ochotníků – česká klasika v čele s Jiráskovou Lucernou, ale i Čapek, Shakespeare, Wilde. A módní konverzačky, dnes bychom řekli solidní bulvár – v oblíbené Popelce Patsy si zahostovali Antonie Nedošinská s Jiřím Steimarem.

Jak divadlo pokračovalo

Také další osudy Lesního divadla jsou poměrně typické. Postupně se budovalo zázemí divadla i prostory pro diváky a přístupové cesty. Produkci utlumila německá okupace, v padesátých letech byl repertoár trochu poplatný době, ale tehdy se tu vybudovalo i malé orchestřiště a mohly se hrát hudební kusy.

Počínaje šedesátými lety veškeré tradiční ochotnické divadlo ztratilo na uměleckém i společenském významu. Lesní divadlo v Řevnicích až do začátku sedmdesátých let chátralo, pak se sem herci vrátili a v osmdesátých letech už scéna prosperovala, samozřejmě v rámci uzavřené ochotnické komunity. Tehdy kvalitu ochotnického, spíš už se říkalo amatérského, divadla zvýšili profesionální divadelníci, kteří byli z různých důvodů v nemilosti úřadů a veřejně jinak vystupovat a působit nesměli. V Řevnicích našli tvůrčí azyl herec Radan Rusev a režisér a pedagog DAMU Richard Klouček. On vnesl do zdejšího amatérského inscenování prvky soudobého moderního divadla, zásadu, že inscenace není reprodukcí textu, ale vyjádřením vlastní myšlenky. Uvedl revui V+W Caesar, Shakespearovu hru Troilus a Kressida v úpravě Alexe Koenigsmarka, a také Krále Ubu Alfreda Jarryho. Repertoár, který se vymykal dosavadnímu ochotnickému. Klouček se v Řevnicích narodil a celý život tu žil a také, bohužel, velmi předčasně (v roce 1984), zemřel. Jeden z pozapomenutých, který si zaslouží připomenout.

Jaké je divadlo dnes

V nových poměrech po roce 1989 divadlo zčásti provozovaly nebo zásobovaly svými produkty různé agentury, tedy ho svým způsobem zprofesionalizovaly. Ale nešlo jen o dovoz pražských zájezdovek. Pořádají se tu koncerty a přehlídky, různé akce pro děti, místní Lesní slavnosti divadla, kam už deset let zajíždí soubor Dejvického divadla, Husa na provázku, i další. Přestěhovala se sem folková Porta. Lesní divadlo Řevnice je prostě víceúčelovým, často využívaným prostorem. A právě v těchto dnech oslaví své jubileum.

Starší bratr z Krče

Zůstaneme-li v Praze a okolí, a u stejného typu divadla, sluší se připomenout ještě alespoň Lesní divadlo v Krči. Stoletého jubilea se dočkalo dokonce o tři roky dřív než to řevnické, historii má neméně slavnou a naštěstí i v Krči jsou patrioti, kteří na ně nenechají zapomenout. V roce 2013 vydali Kateřina Kroupová a Marek Zajac publikaci 100 let Lesního divadla v Krči (nakladatelství Gemini Publishing Prague). Vlastní divadlo původně pro pět tisíc diváků, v němž se hrály i velké opery a operety, však bylo roku 1958 jako nepotřebné zbouráno. Patrné zůstaly jen zbytky jeviště s orchestřištěm. V roce 1990 byly pokusy divadlo obnovit neúspěšné. Radnice Prahy 4 proto v roce 2014 vyhlásila úmysl divadlo neobnovovat, ale nahradit novým otáčivým hledištěm pro sto diváků. Starosta Pavel Caldr si od scény podle českokrumlovského vzoru sliboval nové umělecké projekty i nové diváky. Vznikla i základní vi­zua­li­za­ce nového objektu. Projekt uvítal výtvarník Kristian Kodet ze slavného hereckého rodu – ostatně v krčském divadle krátce působil i mladý Rudolf Hrušínský. O rok později však nové vedení radnice ohlásilo jiné priority a projekt se zastavil.

V přírodě se prostě hraje a hrát bude. I když jeden italský impresário prohlásil, že open air projekty se na sever od Alp produkovat nemají.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 21. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadla v lesích a na loukách aneb 100 let Lesního divadla v Řevnicích

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ