Divadlo 1918–2018
Z časů měnové reformy Tak mi přijde potřebné zkalit slavnostní náladu stoletého výročí republiky, jež oslavujeme i tímto cyklem drobných upozornění na významné události té doby, trochou hořkosti. Divadlo hraje v naší historii jistě velkou a pozitivní roli, většinou. O některých jiných případech už jsme psali. Dnes připomenu jednu zvlášť ošklivou událost.
Bohumil Vávra jako Včera narozený, KOD Plzeň 1948 FOTO ARCHIV
Od 1. června 1953 vyhlásila komunistická vláda měnovou reformu. Zjednodušeně řečeno spočívala v tom, že stát vydal nové bankovky, které se vyměňovaly v nevýhodném až směšném kurzu za bankovky staré. Neboli pokud někdo nastřádal peníze, stát mu je vzal a vydal mu za ně jen zlomek jejich původní hodnoty. Jednak to byl svérázný způsob, jak naplnit státní kasu, vlastně krádež, jednak se tím řešil do té doby platný přídělový systém a také oslabení kupní síly obyvatelstva, protože chybělo zboží, které by se mohlo nakupovat. Ještě 29. května prezident Antonín Zápotocký ujišťoval v rozhlasovém projevu, že se žádná reforma nechystá, aby ji k večeru následujícího dne, když už zavíraly banky i obchody, vyhlásil předseda vlády Viliam Široký.
Událost se neobešla bez protestů nikoli poražených „buržoazních“ tříd, ale obyčejných pracujících. Zvlášť silně protestovali dělníci plzeňské Škodovky, kteří průvodem došli k soše Stalina a shodili ji z podstavce. Přidal se k nim populární plzeňský herec Bohumil Vávra (1916–2007), který průvod potkal cestou do divadla a připojil se k němu. V roce 2004 pro plzeňský rozhlas na událost vzpomínal: Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali! Sotva Vávra přišel do divadla, vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole.
Většina plzeňských divadelníků se však přidala k protiakci komunistů, kteří zorganizovali svou demonstraci a strhli sochu T. G. Masaryka odvetou za zničení sochy Stalina. Předtím podle pamětníků Masarykovi hodil herec Josef Větrovec na krk smyčku, bronzovou sochu pak odvezli do Škodovky a roztavili.
Vávru tři členové divadla udali státní bezpečnosti a v divadle nad ním uspořádali okázalý soudní tribunál: Předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na „gestapárnu“ do Plzně a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě. Gestapárna byla bývalá budova gestapa, v níž nyní sídlila plzeňská StB. Potom mě odsoudili ke ztrátě svobody, ke ztrátě občanských práv a k doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Zavřeli ho na půldruhého roku, poté směl vykonávat jen těžké manuální profese. Do divadla se však vrátil v roce 1958, na přímluvu ředitele oblastního divadla v Hořovicích mu prezident Antonín Novotný udělil milost. Mnozí z více než tří set odsouzených za plzeňské protesty dopadli hůř.
Možná jste sami zaznamenali nebo zažili pohnuté divadelní příběhy. Prosím, napište nám o nich, rádi je připravíme k publikaci a otiskneme. Ať se nepromlčí staré křivdy a napraví se fámy. A hlavně se vzpomene na neprávem zapomenuté.
Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
