Divadlo a válka
Syřan Amre Sawah vystudoval ústav divadelních studií Vysoké školy múzických umění v Damašku. Považuje se především za spisovatele – je autorem divadelních her a povídek. Je ale také scenáristou a divadelním a filmovým režisérem, zejména krátkých filmů.
Matka (Radka Fidlerová) varuje před fanatismem a násilím, před válkou, při níž se věci vymknou kontrole a nic není jako dřív (scénické čtení hry Amre Sawaha Tajemství rodiny v režii Romana Meluzína) FOTO IRENA VODÁKOVÁ
V Praze, Hradci Králové a Brně se účastnil několika událostí spojených s festivalem, mimo jiné scénického čtení své divadelní hry Rodinné tajemství (Secret de famille), v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí v překladu Petra Felčera a Adama Pospíšila. V hlavní úloze Matky se představila Radka Fidlerová, roli syna četl David Sirový, jako vypravěč vystoupila Pavla Dvořáková, oba studenti VOŠH. Režii měl Roman Meluzín.
Českému divákovi může tato divadelní hra v mnohém připomínat hru Karla Čapka Matka. I v ní zbyde matce poslední syn, kterého se snaží za každou cenu ochránit před válkou poté, co přišla o muže i dva syny. Hlavním tématem Sawahovy hry je velmi podobná snaha matky ochránit nejmladšího syna, nikoli ovšem přímo před světovou válkou, ale před tím, aby se přidal k fundamentalistům z Islámského shromáždění v Sýrii. Odehrává se kolem roku 2005, v zemi plné chaosu, kde vládne autoritářský Asadův režim a nemilosrdná tajná policie. Na rozdíl od Čapka zmizení členů rodiny obestírá těžké rodinné tajemství, které matka nechce svému synovi prozradit. Týká se právě jejího zmizelého muže a dvou synů, kteří chtěli uprchnout ze země, ale byli nečekaně zatčeni a uvězněni. Snad na něčí udání.
Tajnůstkářské chování syna a jeho neustálá přítomnost na sociálních sítích, což jen podtrhuje novou podobu konfliktů v tekutě moderním světě digitálních médií a fotografií, ji však přivede k děsivému poznání, že syn lákání fundamentalistů také podlehl a je patrně nadobro ztracen. Jde ve stopách otce, kterého nikdy nepoznal, ve stopách individuálního odporu vůči Asadově diktatuře ve jménu fanatické víry a iluzorní svobody. V tu chvíli matka vyjeví, co velkou část skrývala. Muže i syny udala kdysi sama ze zoufalství, aby uchránila nejmladšího syna, kterého zrovna čekala, před podobným osudem. Na rozdíl od Matky Čapkovy mu tedy závěrem nepodá pušku a neřekne: Jdi! Ba právě naopak.
I když je hra situována do současné Sýrie, má nadčasový a univerzální přesah. Jako již zmíněná Matka varuje před fanatismem i násilím, před válkou, při níž se věci vymknou kontrole a nic není jako dřív. Rodinné vazby, vztahy mezi lidmi, důvěra či jen obyčejná možnost jít ven beze strachu o vlastní život jako by v podobném bezčasí ztrácely veškerou hodnotu. Současně text vědomě navazuje na antické a klasické drama, pouze v moderním hávu. Je postaven na nesmiřitelném střetu mezi citem a povinností, láskou a nenávistí, pravdou a lží, na rozporu mezi veřejným životem a soukromím, politikou a rodinou.
Zpracování textu pražskými divadelníky bylo po formální stránce minimalistické, zaměřené na text. Uzavřený prostor jedné místnosti navozoval tísnivé, tragické pocity. Diváci sledovali soustředěný, víceméně věcný dialog matky se synem, ve kterém se každý snažil přesvědčit toho druhého o své pravdě a zároveň vyzvědět jeho tajemství. V dialogu dvou velmi blízkých lidí je tak hypertrofována Jakobsonova konativní funkce jazyka, tedy orientace na adresáta s cílem jej ovlivnit. Kdo je adresátem? Zejména projev matky, plný patosu, když zmiňovala vlastní nezměrný strach a popisovala zdi od kulek, výbuchy granátů, hořící nebe nad hlavou, působil nejen na syna, ale především velmi silně na diváka. Ten, často rodič, v závěrečné scéně matčino jednání snad pochopí, jestliže říká, že neměla jinou možnost, že to bylo „oni, nebo my“. Matka je v této hře „vyšším principem“, nositelkou života, pokračovatelkou lidského rodu. Je symbolem odvěkých obav, že by tato přirozená kontinuita mohla být přerušena.
Jak autor přiznal na debatě v Brně, kvůli historii jeho země i na základě svého vlastního života, kdy musel v roce 2015 prchnout před Asadovým režimem a usadit se ve Francii, nemůže psát jiné divadlo, než politické a aktuální. Přesto jeho hra klade otázky obecnější nadčasové povahy o vztahu mezi minulostí a současností. Tematizuje, jak každého z nás minulost determinuje mnohem víc, než si myslíme, a zároveň jak málo můžeme často ovlivnit svůj osud, svou budoucnost. Z tohoto pohledu a vzhledem k současným událostem nejen v zemi původu Amreho Sawaha je dílo více než aktuální a bylo by myslím záslužné, kdyby si jej povšimlo i některé z profesionálních českých divadel.
Petr Wurm, literární věděc, pedagog Ústavu románských jazyků a literatur FF MU
Komentáře k článku: Divadlo a válka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
