Obyčejný člověk za zátarasy
Jana Svobodová, zakladatelka festivalu politického divadla Akcent a tvůrkyně občansky zcitlivělých inscenací (například na téma uprchlictví), nalezla v čínské taneční disidentce Wen Hui občana světa, s nímž si může porozumět. U obou je charakteristický dokumentaristický přístup; pro Janu Svobodovou důsledně, pro Wen Hui částečně. Ta obvykle zprostředkovává dokumentaristickou složku na filmovém plátně, zatímco na scéně rozvíjí taneční metafory, které bychom v našem pojmosloví nejspíše označili za fyzické divadlo.
Tanec Wen Hui představuje sestup z civilního stylu do temnoty proudu (pod)vědomí FOTO DAVID KUNERMANN
Tvorbu mezinárodně úspěšné tvůrkyně a jejího Living Dance Studia z Pekingu už jsme díky iniciativě Jany Svobodové v pražské Arše poznali. Nyní ve společné režii vytvořily inscenaci o Obyčejných lidech. To jsou, kdekoli na světě, ti, na které bezpráví doléhá nejvíce. Takto formulovaný záměr vzbuzuje spontánní sympatie; zcela přesvědčivě však nedopadl. O dobrém vykročení ovšem svědčí také chytrý program k inscenaci, který usouvztažňuje události v minulém životě účastníků projektu se zásadními politickými událostmi na mezinárodní i místní politické scéně.
Zástupcem obyčejných lidí z české strany a hvězdou večera byl sympatický Vladimír Tůma, za mlada v šedesátých letech vášnivý tanečník režimem nevítaného rock’n’rollu. V oné době zažívali obyčejní lidé v Číně hladomor a představme si za tím slovem všechny hrůzy, které známe i neznáme. Tyto zkušenosti jsou nesrovnatelné a pravděpodobně i nepřenosné.
Mezi účinkujícími, tanečníky/performery a hudebníky jsou zastoupeni Číňané i Češi. V úvodu valí hudebníci své „plotny“ s nebezpečným rámusem po scéně tam a sem, komplementárně k pohybu performerů. Taneční part obstarávaly Jiang Fan, Li Xinmin a sama Wen Hui. Tanec představoval sestup z civilního stylu do temnoty proudu (pod)vědomí. Toto intuitivní, surreální ladění bylo předznamenáno úvodním obrazem, v němž klaunská hlava malinké Wen Hui roste z kartonové krabice, v níž je skrčena a opakovaně zastrkována zpět, zatímco jiná tanečnice se pokouší obsedantně trčet z krabice štíhlýma nohama v černém. A připomenuto to je v průběhu kapkami virtuální krve, rozpíjejícími se mysteriózně na podlaze. Představení mluví, hraje a tančí. „Filmovými střihy“ se dobírá k celkovému sdělení. Dvojí hlas mu však neprospěl.
Proto bych ráda ještě zmínila specifické tvůrčí postupy Wen Hui, které v nové inscenaci, žel, nevyzněly naplno. Její tvorba je charakteristická především surreálními, fantasmagorickými obrazy, sdělovanými pohybem těla a tancem. Tento tanec se pohybuje mezi vrozenou přejemnělostí těla čínské ženy a obludnou choreografickou představivostí. V Obyčejných lidech se tomu nejvíce blížil protančený monolog tanečnice Jiang Fan, která se svíjela jako čínský mytologický had na trubkách kovového zátarasu – výmluvného symbolu pro politické téma. Metaforickou polohu umí ale Wen Hui rozbalit i působivěji – jako ve svých nejproslulejších inscenacích Report on Giving Birth (1999) a Report on Body (2002). A snad brzy spatříme i její nejnovější dílo The Red z roku 2016.
V Obyčejných lidech se Wen Hui, jak se zdá, zdvořile uskromnila. Jana Svobodová ovšem také nezískala; promarnila příležitost divadelně posunout vlastní styl – svou „novou věcnost“. Chtějí-li tvůrkyně udržet projekt na jevišti, což předpokládám, měly by asi ještě sáhnout k revizi stávající podoby inscenace.
Divadlo Archa, Praha, a Living Dance Studio, Peking – Jana Svobodová, Wen Hui a kol.: Obyčejní lidé. Režie Jana Svobodová a Wen Hui, hudba a zvukový design Jan Burian, video art Jaroslav Hrdlička, light design Pavel Kotlík, dramaturgie Ondřej Hrab. Premiéra 22. ledna 2017.
Komentáře k článku: Obyčejný člověk za zátarasy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
