Divadlo D21
Před dvanácti lety absolvovala na Vyšší odborné škole herecké skupina studentů pod vedením Václava Martince a Fen-jűn Song. Vytvořili několik inscenací, které přesáhly hranice školy, společná práce je bavila, a tak se rozhodli, že se pokusí vytvořit profesionální generační divadlo. Štěstí jim přálo – otec jedné ze studentek restituoval dům na Vinohradech a dal jim šanci v prostoru klempířské dílny ve dvoře vytvořit vlastní divadlo. Navíc nad nimi jako guru držel ochrannou ruku Václav Martinec, který nejenže přemluvil scénografa Miroslava Melenu k vytvoření výtvarného návrhu divadla, ale také pomohl mladému souboru vytvořit koncept Divadlo školám, který jim skýtal šanci uživit je.
Snímek z inscenace Nora – Domeček pro panenky v režii Terezy Karpianus FOTO ARCHIV DIVADLA
Po deset let soubor působil pod názvem Malé vinohradské divadlo. Každou sezonu připravili 4–5 premiér a odehráli asi 250 představení, a to vše bez stálého platu, v podstatě jako hobby k jinému civilnímu zaměstnání. Za tu dobu se soubor personálně příliš neproměnil, i když s ním jako hosté často spolupracovali dnes známí divadelníci – psal pro ně David Drábek, hrál tu dramatik Petr Kolečko či dramaturg Jan Tošovský. O prázdninách se herci měnili v řemeslníky a postupně prostor budovali – vlastníma rukama, víceméně na vlastní náklady. Grantová podpora byla kolísavá, zvykli si na skromnost, čímž si vysloužili jisté uznání, ale také nálepku, že jsou „jen tím chudým divadlem pro děti“ (byť po celou dobu uváděli i večerní program).
V jubilejní sezoně se rozhodli k velkému skoku. Změnili název na D21 (což signalizuje nejen příslušnost k 21. století, ale odkazuje i k adrese Záhřebská 21). A změnilo se toho více. Ředitelka Hana Mathauserová vystudovala produkci na DAMU a do vedení přizvala nové lidi. Programově neopustili ověřený koncept her pro děti a mládež, ale stále výrazněji na sebe upozorňují především autorskými projekty.
Rozhovor s Hanou Mathauserovou
Po deset let jste víceméně fungovali v sestavě, která spolupracovala už na škole. Proč ta razantní změna?
Je nutné se pohnout někam dál, nyní už nejde jen o kamarádské vztahy. Před dvěma lety Jirka Ondra – jako nový umělecký šéf – udělal velký řez tím, že sáhl do hereckého souboru. To je v případě nového konceptu, nového uměleckého směřování nezbytné. Je pochopitelné, že každý umělecký šéf si chce zformovat tým podle svého. Bylo to bolestné a nepříjemné, ale jsem přesvědčena, že to mělo smysl.
Jaké je tedy dnes složení tvůrčího týmu divadla?
Umělecký šéf je už třetím rokem režisér Jiří Ondra, dramaturgyní druhou sezonu Magdalena Fridrich Gregorová. Jádro hereckého souboru stále tvoří lidé, kteří před 12 lety divadlo zakládali, tedy Petr Pochop, Stela Chmelová, Lukáš Šolc a já. Třetí sezonou je u nás Michal Dudek a od minulé sezony Kristýna Podzimková, Mariana Čížková a Milan Ligač. Pro nás je důležité, aby lidé, kteří budou součástí souboru, splňovali mnohem víc kritérií než jen to, že si stoupnou na jeviště a něco z nich bude sálat. Je nezbytné, aby byli součástí kolektivu a každý z nich považoval péči o divadlo za své.
Každoročně na podzim, když přicházím k vám do divadla, jsou patrné velké proměny v interiéru.
Máme tyto prostory v pronájmu, ale zároveň je máme plně k dispozici. S tím souvisí nejen to příjemné, že máme dostatek místa pro skladování věcí a dva sály pro hraní, ale zároveň je to neuvěřitelná odpovědnost a péče o ten prostor jako takový. Cítíme velkou odpovědnost k divákům, a tak stále přemýšlíme, co udělat, aby jim tady bylo dobře. Dříve jsme to dělali tak, že jsme sem nosili své věci a z toho se zařídila kavárna. Ale teď jsme si řekli, že i s tím musíme pracovat koncepčně. Už nejde jen o to, aby to byl jen ten příjemný obýváček, kde je dobře nám, protože jsme si ho sami vybudovali. Ale je třeba se na to podívat s nadhledem a z toho prostoru udělat něco, co bude korespondovat se současným vizuálem a myšlenkou divadla.
Divadlo ovšem nemůže žít jen z dobrovolné práce a darů. Z čeho jste financovaní?
Je to asi podobné jako jinde, skládáme finance z několika zdrojů. Snažíme se ty zdroje rozšiřovat, i když to není úplně jednoduché. Ale přestavba divadla nám otevírá nové možnosti k pronájmům a suma, kterou tak přispíváme do rozpočtu, je stále vyšší. Dvě základní složky jsou příjmy ze vstupného a granty a dotace. Je pravda, že poslední dva roky se nám daří v tomto ohledu přesvědčit jak pražský magistrát, tak ministerstvo kultury, aby naši činnost podpořily. Z peněz, které máme, pokrýváme ovšem především uměleckou činnost. Je tedy velká výzva sehnat zdroje z různých míst pro investice do prostoru a pro technickou vybavenost.
Jaké prostory k hraní máte k dispozici?
V současné době máme dva sály. Větší sál, kterému říkáme Pyramida, má kapacitu 90 míst a je to variabilní prostor s vykrytím a bez vykrytí. Původně na tom místě byla dvorana klempířské dílny bez střechy. Vedle toho máme menší sál, klasické černé kukátko s kapacitou 50 míst. Jako alternativní prostor pro koncerty či scénická čtení využíváme také foyer.
Váš program je velmi pestrý. Už to není jako kdysi „divadlo pro děti a mládež“, ale už několik let uvádíte rozmanité programové linie…
Dá se říci, že hrajeme pro každého, tedy pro každou věkovou skupinu. Projekt Divadlo školám, s nímž jsme začínali, jsme si ponechali. Zahrnuje hraní pro děti od mateřských škol, přes základky po střední školy, což vidíme jako cestu, jak si vychovat vlastního diváka, ukázat, jak se dá o divadle přemýšlet a povídat. Pro nás je to důležitá cesta, jak zbořit mýtus, že divadlo nevečerního diváka je něco méněcenného.
Ve večerní dramaturgii máme více projektů. Základní dramaturgické linie se věnují každou sezonu nějakému ústřednímu tématu. Teď to bude Bez střechy a bez zákona a v rámci tohoto motta uvedeme Vánoční koledu podle Charlese Dickense, Vojcka a hru Knoflíček o někdejším fotbalovém reprezentantu Ivo Knoflíčkovi. Ve všech titulech je ústřední téma člověka, který se dostane na okraj společnosti.
Čtvrtým rokem probíhá Velký třesk na Malé scéně. Jeho záměrem bylo oživit Malou scénu a představovat současné osobnosti nejen z uměleckého prostředí, které nás zaujmou. Jsou to vesměs autorské projekty, které mají pouze tři představení: premiéra–repríza–derniéra. Prvním v této sezoně byl dokumentarista Bohdan Bláhovec, člověk s pozoruhodným viděním světa.
Komentáře k článku: Divadlo D21
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
