Když v Hradci neznají míru
Divadlo evropské šmíry – takto ti nejkritičtější kritikové přezdívají královéhradecký festival Divadlo evropských regionů. Nejsem nejkritičtější, ale letos mě výběr zahraničních (i některých českých, ale o těch později) inscenací také příliš nenadchl. Jako by dramaturgové, nebo jiné osoby zodpovědné za výběr, mnohé projekty viděli poprvé až na svém festivalu. Podle anotací se jistě jevily taková francouzská Bitva s Diderotem (r. R. de Martrin-Donos) či Demolice Eiffelovky kosovského divadla z Prištiny (r. B. Nezraj) jako pozoruhodná a dobře exportní díla. Na jevišti však byly předváděny nafoukané, avšak uvnitř duté počiny. A nebyl to pouze nezdar inscenační. Také texty byly „třeskutě intelektuální“ a tvářící se „angažovaně“, ale sdělení nenesly žádné.
Izraelští divadelníci představili hravou Planetu Vajíčko FOTO ARCHIV DIVADLA DRAK
Samozřejmě – peníze, tedy spíše nedostatek peněz, je nejčastější argument pro všechny nezdary. To je ovšem pouze chabá výmluva. Má-li festival peníze na dovoz Pravdy z Volkstheatre Wien, konverzační komedie (v anotaci se praví chytrá komedie odehrávající se v prostředí současných pětatřicátníků), pak je jistě možné na festival pozvat i jinou rakouskou či německou inscenaci méně bulvární podstaty. A to nezastírám, že v inscenaci vše funguje na sto procent a čtveřice herců je bez nadsázky strhující, ale pořád se jedná o předvídatelnou hru F. Zellera a inscenaci v režii D. Weinera sloužící jen k pobavení.
Nabízí se pouze jedna odpověď – festival není určen pro odbornou veřejnost a jim podobná individua, je pro místní obyvatele. A podotýkám, že Klicperovo divadlo má na takový výběr právo, jen je vždy dobré si ujasnit pravidla. Pokud ovšem festival opravdu chce kvalitu a nemá na ni peníze, tak existuje jednoduché řešení – možná by stačilo pět festivalových dní, které budou naplněny hodnotnými inscenacemi, místo současných deseti s podivuhodným mišmašem svezeným z evropských regionů.
Obrovskou výhodou DER je jeho „trojjedinost“. Nebo, lépe řečeno – jedná se o tři festivaly v jednom. Hlavní program (a podotýkám, že s největšími kvalitativními výkyvy) vytváří Klicperovo divadlo. Kromě zahraničních produkcí a prezentace tvorby domácího divadla nabízí i výběr z českých oblastí – který jistě letos překvapil (avšak v obou případech příjemně) zařazením Páclova Strýčka Váni z Divadla Petra Bezruče (překvapil hlavně proto, že veškerá pozornost se možná nespravedlivě upíná na jiné ostravské divadlo – Komorní scénu Aréna), a zejména pak pozváním Městských divadel pražských s inscenací Kdo se bojí Virginie Woolfové? (r. P. Svojtka). Druhá inscenace se tak stala protipólem k vídeňské Pravdě a diváky především uchvátila česká čtveřice přesných herců – Veronika Gajerová, Veronika Kubařová, Viktor Dvořák a Aleš Procházka. Z této oblasti (tedy z výběru českých regionů) však také pochází největší propadák festivalu – hostování Západočeského divadla Cheb s inscenací Psáno do písku (r. J. Seydler). Dílo věnované osudům Laďky Kozderkové pokulhává ve všech rovinách – zkratkovitém textu, jenž neakcentuje podstatné a zbytečně zmiňuje zahoditelné detaily (knihu Jana Hergeta dramatizovala Tamara Pomoriški), režii, jež je zastaralá, neinvenční a popisná (stejně jako scénografie), snad jen zpěv Kláry Štěpánkové – jediné představitelky – udržel diváky v hledišti až do konce představení.
Druhou část programu organizuje Divadlo DRAK a letos se nespecializovalo pouze na loutkové inscenace, jak by se mohlo předpokládat, naopak výběrem Dne Opričníka ze Studia Hrdinů, Dechovky Divadla VOSTO5, Dolls La Putyky, Konec všeho, co bylo mezinárodní skupiny NIE vytvořilo alternativní protiváhu ke zkostnatělému (či snad zkamenělému) výběru Klicperáku. O prvních třech inscenacích už toho bylo napsáno dost (o Dolls pojednává například Kateřina Kočičková na straně čtyři), inscenaci Konec všeho, co bylo považuji za vrchol festivalu a jeden ze svých největších divadelních zážitků. Mezinárodní skupina vytvořila dílo (inspirované příběhy dětí z Kindertransportu), které je groteskní, veselé, dojemné, tragické. Nikdy jsem v publiku neviděla tak dokonalou symbiózu smíchu a dojetí a na jevišti tak pečlivé prolínání činohry a hudebních částí. V babylonském chaosu jazyků (čeština, němčina, angličtina) vzniká před očima diváků příběh o evropském šílenství, jež se opravdu nějak takto událo. Přesto je Konec všeho, co bylo inscenace, jež vnáší do života naději.
DRAK ovšem neopomíjí ani mapování loutkové scény a kromě výběru toho nejlepšího z českých luhů a hájů přivezl především druhý sukces festivalu – morbidně-destruktivně-něžnou Planetu Vajíčko izraelského souboru Puppet Cinema. Toto „loutkové kino“ vynalézavě propojilo loutkové a zeleninové (velice důležitou roli měly žampiony) divadlo s filmovou projekcí právě tvořeného. Divadelní divák se tak stal i pozorovatelem vzniku filmového díla.
A v neposlední řadě se na tváři festivalu podílí také Open Air Program, který vytváří sdružení kontrapunkt. O dramaturgickém výběru není třeba se rozepisovat, protože vedle progresivních mladých umělců (letos byli hlavně ve Stanu nočního kozodoje) vystupují i amatéři, dětské soubory a neprogresivní mladí umělci. Třetí podfestival je totiž podhradní, ten, který má nejdůležitější poslání – oživuje město a z festivalu vytváří setkávání vysokého s nízkým.
Komentáře k článku: Když v Hradci neznají míru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
