Dostojevského Běsi? To jsou jen takové hry…
V historii divadelních adaptací Dostojevského Běsů má Divadlo F. X. Šaldy významné prvenství. V roce 1967 tu měla československou premiéru dramatizace Alberta Camuse. Po více než padesáti letech se k Běsům v Liberci vrátil hostující režisér Dodo Gombár ve vlastní dramatizaci.
Režisér Gombár usadil diváky na jeviště, herci hrají na předscéně, postávají mezi sedadly v přízemí i v lóžích na balkonech, ale žádné významové theatrum mundi se v těchto Běsech nekoná FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ
Nehrajeme o Rusku, to vše by se mohlo odehrávat i v menším městě, jako je třeba Liberec, jehož možnosti nenaplňují ambice lidí, kteří v něm žijí, stojí v divadelním věstníku Xaver. Jenže o tom, že Dostojevského sebetrýznivé hledání metafyzicko-morální spravedlnosti lze jen těžko vytrhnout z ruského kontextu, psal už v šedesátých letech Václav Černý. O východiscích inscenátorů jsem se ostatně od dramaturga Tomáše Syrovátky v programu dočetla rozhodně víc, než pochopila z představení. Režisér Gombár tamtéž mluví o nutnosti vystavit herce tlaku, aby byli s to otevřít svůj vlastní svět skrze postavu. To platí nejen o Dostojevském, jenže právě v libereckých Běsech dosahuje této kvality málokdo.
První třetinu lze nazvat „čekáním na Stavrogina“. Mihne se v ní téměř po hodině v podobě znuděného pozérského pozorovatele, jehož herec Jan Jedlinský obdařil charismatem lva salonů. Tohoto Stavrogina ale nepronásledují žádní běsi, spíš zvláštní odtažitost, zpochybňující jeho vztah k Líze i dalším postavám. A změna nepřichází ani ve vrcholné scéně Stavroginovy zpovědi knězi Tichonovi (Ladislav Dušek), kterou Gombár dokonale rozbil tím, že ji nechal odříkávat postupně všechny postavy, čímž se stala značně neosobní a pro diváka neznalého románu takřka nesrozumitelnou.
O čem se tedy hraje? Nejvíc o zanikajícím světě Štěpána Verchovenského a o jeho vztahu k Varvaře Stavroginové. Oba dostali největší prostor a díky Martinu Poláchovi a Markétě Tallerové jsou postavami, k nimž si lze vytvořit alespoň nějaké pouto. Ostatní prošli drastickým zjednodušením – Dáša Šatovová (Karolína Baranová) je ufňukaným a oddaným psíčkem, Ivan Šatov (Petr Hanák) sebevražedným atentátníkem omotaným výbušninami, Petr Verchovenský (Tomáš Váhala) kašpárkem ve stříbrném obleku s blonďatou parukou, Líza Drozdovová (Barbora Bezáková) atraktivní dámičkou v jezdeckém kostýmu. Toto nesourodé panoptikum ale pojme i kapitána Lebjadkina (Zdeněk Kupka), bůhvíproč proměněného v socialistického příslušníka VB zdravícího Čest práci!, či manžele von Lembkeovy (Jaromír Tlalka a Štěpánka Prýmková), kteří sem zabloudili z barokní opery. Jen Veronika Korytářová se zdárně přiblížila k postavě Marji Lebjadkinové.
Gombár usadil diváky na jeviště. Herci hrají na předscéně, postávají mezi sedadly v přízemí i v lóžích na balkonech (kde jim reflektory zakrývají hlavy), režisér je žene až na galerii, ale celé to působí jen jako mechanicky uplatňovaný nápad, žádné významové theatrum mundi se nekoná. Že by marketingový tah, jak dostat diváky na „těžkého“ Dostojevského bez prázdnotou zejícího hlediště? Gombárův pokus o „totální divadlo“ doplňují hudebníci hrající živě v lóži hudbu Róberta Mankoveckého, která je čímsi mezi dixielandem a ruskou kavárnou. Nezní špatně, ale má pouze náladotvornou funkci, jež běsy v duši spíše zahání, než budí. A tanečníci, bednárikovským způsobem zdvojující jednající postavy, působí rovněž jen ilustrativně.
To jsou jen takové naše hry, říká jedna z postav a mimoděk tak pojmenovává dojem z představení. Ale proč se pak inscenace jmenuje Běsi, s tím sžíravě zživotňujícím „i“ na konci, naznačujícím, že se v našich duších děje cosi velmi znepokojujícího? Z druhé premiéry si diváci po velmi vlažném potlesku v nitru odnášeli nejspíš jen běsy ze zklamání, že přišli o nedělní televizní zábavu.
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – F. M. Dostojevskij: Běsi. Dramatizace a režie Dodo Gombár, dramaturgie Tomáš Syrovátka, scéna a kostýmy Tereza Kopecká, hudba Róbert Mankovecký, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez. Premiéra 1. února 2019 v Šaldově divadle (psáno z druhé premiéry 3. února).
Komentáře k článku: Dostojevského Běsi? To jsou jen takové hry…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
