Poetický mejdan
Opera Julese Masseneta Don Quichotte se u nás často nehrála. Shodou okolností se objevila hned dvakrát: v březnu 2010 ji uvedla Státní opera a nyní Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Ve Státní opeře Praha ji Jiří Nekvasil s Danielem Dvořákem vizuálně a pohybově koncipovali jako rušné obrazy, oscilující mezi tradiční a modernizovanou podobou vysokého toporného rytíře a jeho malého pohyblivého sluhy, čemuž se trochu vzepřela Massenetova spíš meditativně filosofující hudba. Mladá režisérka Linda Keprtová se možné disproporci vyhnula tím, že jevištní dění výrazně stylizovala a v souladu s Massenetem vzdálila obvyklému quichottovskému obrazu, jak ho na zdejších jevištích nejspíš kodifikoval často hraný muzikál Muž z La Manchy.
Don Quichotte (Jiří Přibyl) přijíždí ve smutném dlouhém obnošeném kabátu do naparáděné společnosti FOTO KAREL KUBÁT
Na libereckém jevišti se odehrává snový, nasvícením a prostorem skoro surreálný večírek, na němž se Don Quichotte v doprovodu sluhy Panzy zamiluje do koketní Dulciney, usiluje pro ni získat náhrdelník, aby nakonec, odmítnut, zemřel. Opera pracuje spíše s quichottovskými motivy, než aby odpovídala Cervantesově románu. Pitoreskně oblečené postavy, jejichž časem a prostorem je nejspíš karneval či cirkus, jaké lidstvo hrálo dávno před příběhem Quichotta a hraje samozřejmě dodnes. Lépe řečeno, jakým se ohlupuje, jakým zpronevěřuje své životy, což si v záplavě těch mechanicky se chovajících postaviček uvědomují jen Quichotte s Panzou, jediní „normální“ ve světě „nenormálních“. Svůj boj s větrnými mlýny samozřejmě vyhrát nemohou a oba skončí špatně. Pro Keprtovou nejde ani tak o pána a jeho sluhu, už vůbec ne o jednoho fantastu a druhého realistu, jakkoli tu samozřejmě Sancho také vyčítá svému pánovi, že neprakticky píše své vyvolené milostnou báseň a že je naivní snílek. Jsou přesto spíše společníky v osudu i v idealistickém pohledu na svět a své současníky.
Hledat v jevištním tvaru historičnost nebo modernizaci je stejně bláhové. Tím názorněji z přediva operní inscenace vystoupne podstatné téma, jak už se mimo česká operní jeviště skoro všude ví. A s velkým potěšením zjišťuji, že to dobře ví i Linda Keprtová a že se na počátku své kariéry přiřadila k těm několika, kteří už to vědí také. V konkrétní poetice nelze takový přístup k operní materii absolutizovat a zavrhovat kvůli němu jiné možnosti. Usvědčuje však z nemohoucnosti ty inscenátory, kteří si jevištní inovace představují jen jako posuny pokud možno do nejsoučasnější současnosti, ale nepřemýšlejí, nakolik tím diskreditují partituru, a hlavně co tím vlastně chtějí v partituře objevit a sdělit divákům. Keprtová na vzdušném jevišti také nenechala žádné zbytečnosti, nic nepodstatného tu nepřekáží a nic zbytečně konkrétního neodvádí pozornost od podstatných věcí.
Výhody má uvedený postup i vůči hudbě, která získává na důležitosti coby dramatický činitel a grunt inscenace. Liberecký orchestr pod taktovkou šéfa tamní opery Martina Doubravského hrál k nepoznání od předchozích produkcí už proto, že od prvních tónů byla zřejmá s jevištěm korespondující a účelná interpretace partitury, v tempech i ve zvuku. Doubravského orchestr přispěl k surreálnému večírku pečlivě vytříbenými ztišenými pasážemi, přesnou souhrou, tempy, a především výtečně, s jasným dramatickým cílem vypracovaným výsledným zvukem. Nepamatuji, kdy jsem tu něco podobného slyšel.
Možná šlo o náhodu, jak se tak sestavuje z omezených možností obsazení v regionálních divadlech, nicméně v roli Quichotta má mladý Jiří Přibyl za partnera v roli Sancha takřka o dvě generace staršího Anatolije Orla, což do uvedeného spojenectví osamocených moudrých a nešťastných proti většině hloupých šťastných zavádí další významy. Na repríze 29. 12. oba zpívali spolehlivě a významově přesně, jakkoli má Přibyl na roli, původně napsanou pro Fjodora Šaljapina, příliš světlý témbr hlasu. Dulcineu parádně a patřičně koketně zazpívala i zahrála Jana Walingerová, která jediná do inscenace vnáší uvolněnější, chcete-li pravděpodobnější jednání coby základní znak pragmatické postavy. Jinak režisérka víceméně důsledně zamezila onomu spontánnímu operáckému hraní a přehrávání, nezdůvodněným gestům a pohybům. Herecky zkázněný byl i sbor, který zaslouží pochvalu i za pečlivé hudební nastudování svého partu.
Vedle jevištních inovací, které na liberecké jeviště vnesl režisér a ředitel divadla Martin Otava se scénografem Jánem Zavarským, představuje přístup Lindy Keprtové spolu s pečlivým hudebním nastudováním další nosnou polohu operního divadla současnosti.
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Jules Massenet: Don Quichotte. Opera o pěti jednáních, libreto Henri Cain. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, sbormistr Martin Veselý, choreografie Martin Goga. Premiéra 23. listopadu 20102. (Psáno z reprízy 29. prosince 2012.)
Komentáře k článku: Poetický mejdan
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
