Krev a emoce k Tosce patří
Nejnovější inscenaci Tosky v plzeňském Divadle J. K. Tyla jsme s kolegy „doháněli“ s téměř třítýdenním zpožděním od premiéry návštěvou třetí reprízy. Osobně mám ale takové všednodenní představení raději než napucované premiéry. Rozhodně napoví víc o běžném životě toho kterého divadla.
Rafael Alvarez jako Cavaradossi FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
To, že hlediště Velkého divadla bylo plné až po střechu, ještě nic neříká o kvalitě inscenace – Tosca je divácky přitažlivý titul a plzeňští diváci své divadlo milují. Nicméně, znám v Čechách operní divadla, kde i na podobně atraktivní tituly těžce shánějí diváky. Ani téměř tři týdny po premiéře jsem na Tosku nenašla zatím žádnou recenzi, pouze lakonické sdělení z diskuse na portálu Opera Plus, že dva pražští kritici byli na Tosce přítomní, ale odešli po 2. jednání, neboť ta režie není zajímavá pro nikoho, natož pro kritiky. S tím, že v kontextu bylo s jistou škodolibostí zdůrazněné, že jde o režii nového ředitele pražského Národního divadla, dosavadního dlouholetého ředitele Divadla J. K. Tyla, Jana Buriana.
Co jsme tedy v Plzni viděli a slyšeli: především skvělé hudební nastudování šéfdirigenta plzeňské opery Petra Kofroně, které celé inscenaci nasazuje laťku hodně vysoko. Na hony vzdálen „běžné“, mírně omšelé interpretaci Pucciniho partitury, jak ji znám po léta z dlouhé řady inscenací téhož titulu, vstupuje orchestr pod Kofroňovým vedením hned od prvních tónů do světa Pucciniho partitury s velkou razancí, dokonale propracovaným výrazem, ostrými dynamickými kontrasty mezi vzrušeným dramatismem a pucciniovsky sladkobolnou lyrikou. Kofroňovo pojetí Tosky nešetří barvami, vtahuje posluchače do dramatického světa této opery prostřednictvím dynamických gradací budovaných od drobných frází k dokonale promyšlenému celku. Jeho Tosca dýchá napětím i emocí, ale dýchá také se zpěváky, které evidentně inspiruje k maximálnímu nasazení.
Plzeňská opera má pro titulní roli tři kvalitní představitelky. Třetí repríza byla premiérou pro tu nejzkušenější z nich, sopranistku Ivanu Šakovou, která v Plzni za třináct sezon zpívá široký repertoár od Jenůfy a Bystroušky až po Straussovu Ariadnu a Salome či Pucciniho Turandot. S Toskou se ale pokud vím potkává ve své kariéře poprvé a je to role, která jejímu hlasu dokonale sedí, zpívá ji lehce, s velkým prožitkem, krásnými oblými výškami a barevnou střední polohou. S tenoristou Rafaelem Alvarezem vytvářejí dokonalý pár po hlasové i herecké stránce. Jeho Cavaradossi je ztělesněním romantického hrdiny se vším, co k tomu patří. I když jeho hlas na zhlédnuté repríze poznamenala zpočátku mírná, leč slyšitelná indispozice, během představení postupně zmizela a od druhého dějství už jeho hlas nabyl na obvyklém lesku. Alvarez je navíc typ pěvce, který vkládá do každé role maximum prožitku, což v případě Cavaradossiho (s emotivní podporou Kofroňova orchestru) ústí do výjimečného zážitku. Třetím vrcholem sólistického, co do kvality rovnostranného trojúhelníku je Scarpia Alexandra Beně, sólisty Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, které na inscenaci participuje. Beňův spíše lyrický baryton dosahuje ve Scarpiovi u něho dosud neslýchaných dramatických poloh, ale pozoruhodný je spíše celek postavy, budovaný neprvoplánovým pěveckým i hereckým uchopením postavy, promyšleným vrstvením gest, pohledů, úsměvů, držení těla. A ve výčtu zážitků z pěvecko-herecké práce nesmí chybět Kostelník Pavla Horáčka – na malé ploše dokonale vystavěná figurka s množstvím drobných charakterizačních detailů.
Herecká práce, respektive přehledné budování situací a vztahů, je hlavní devízou Burianovy režie, která jde po příběhu a charakterech postav s respektem k hudbě – řada gest a aranžmá svědčí o tom, že Burian dobře vnímá Pucciniho smysl pro pointu dramatické situace. Režisér nevymýšlí žádné vnější inovace, dovolí si jen malé odlehčení před tragickým koncem v podobě „generální zkoušky“ vojáků na Cavaradossiho popravu, která se poté odehraje v plném dramatickém lesku včetně zkrvavené bílé košile. Ale krev a emoce k Tosce neodmyslitelně patří. Vše se odehrává v decentně malovaných dekoracích ubíhajících perspektivně k horizontu, jejichž patina připomínající staré rytiny ladí s celkem inscenace, stejně jako dramatické svícení.
Sečteno a podtrženo: v Plzni jsme slyšeli a viděli více než solidní inscenaci, která zejména co do úrovně hudebního nastudování a pěveckých výkonů stojí v pomyslném žebříčku domácího operního divadla hodně vysoko. A vzhledem k tomu, že v Plzni alternují titulní roli dvě další mladé sopranistky – Petra Šimková Alvarez a Ivana Veberová – je důvod vypravit se na ni opakovaně. Já si rozhodně tuto příležitost nenechám ujít.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Petr Kofroň, režie Jan Burian, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Haklová Svobodová, sbormistr Zdeněk Vimr, dramaturg Zbyněk Brabec. Premiéra 6. dubna 2013 ve Velkém divadle. (Psáno z 3. reprízy 23. dubna 2013.)
Komentáře k článku: Krev a emoce k Tosce patří
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
