Vojcek přichází nahý
Neděle odpoledne. První repríza Büchnerova Vojcka. Hlediště plzeňského Nového divadla se zvolna zaplňuje. Přicházejí převážně starší dámy a pánové – svoz z okolních vesnic a městeček. A většina patrně netuší, co je čeká…
Vojcek (Pavel Neškuda) a Marie (Andrea Mohylová) jsou bolestně krásní FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ
Büchnerovo drama vychází ze skutečné události: Johann Christian Woyzeck v červnu 1821 ze žárlivosti ubodal svou milou. Obhájce se snažil dokázat vrahovu nepříčetnost, ale v procesu trvajícím tři roky byl Woyzeck odsouzen k smrti a v srpnu 1824 veřejně popraven. Skutečné jsou i experimenty, kterým se divadelní Vojcek podrobuje: německý vědec Justus von Liebig zkoumal, jestli by nebylo možné šetřit na potravinách pro vojáky a dělníky, a tak je nechával po tři měsíce jíst pouze hrachovou kaši. Neuspěl: zkoumaní jedinci záhy ztráceli kontrolu nad svaly a propadali halucinacím.
Georg Büchner zemřel roku 1837, ve svých třiadvaceti letech, na tyfus – dříve, než stačil Vojcka dokončit. Zanechal 31 neseřazených výstupů sepsaných nečitelným rukopisem. Dráždivé torzo, které inspirovalo již mnoho významných režisérů k jevištním experimentům. V Plzni ho inscenuje režijní tandem SKUTR. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský jsou jedni z nejžádanějších režisérů dneška, z nezávislé scény pronikají na velká „kamenná“ jeviště – a v Plzni stvořili svou další kouzelnou, hudebně-vizuální jevištní báseň.
Postavy jsou vrženy do nehostinného, kruhového prostoru, zčásti obehnaného vysokými kachlíčkovými zdmi, omšelými, se zašlou špínou. Jakési vlhké podzemí, bez úniku: schody vedou zas jen do zaslepeného výklenku. Většina lidí je neustále zde, uzavřeni do sebe sama nebo pozorující ty kolem. Se zvláštní (zvědavou?) účastí. Většina scén se odehrává v modravém osvětlení – jako by to všechno byl bizarní sen. Bolestný a občas i krásný sen. Bolestně krásná je Marie (Andrea Mohylová) v bílém kožíšku, dlouhé nohy navlečené v bílých punčochách. Vznešená i svůdná. Bolestně krásný je moment, kdy jí Vojcek (Pavel Neškuda) trochu nesměle, trochu hravě předává dárek: baletní špičky. Ve kterých pak ona elegantně, byť nejistě cupitá. Bolestně krásné je útěšné objetí Markéty (Zuzana Ščerbová) a Ondřeje (Ondřej Rychlý), v němž tiše, nehybně setrvávají.
Vojcek na začátku přichází nahý, cudně si zakrývá pohlaví – vyjukaný, bezbranný kluk s milým úsměvem a velkýma očima. Dojemný, s jakou trpělivostí snáší experimenty, na povel obíhá kolem dokola, polyká hrách. Dojemný, když s hlavou přiloženou k zemi naslouchá čemusi, co cítí pod jejím povrchem. Tambor (Petr Konáš) je sice proti Vojckovi, navlečenému do vytahaného, roztrhaného svetru, mužný frajer (v kožené bundičce), ale i v jeho vztahu k Marii je něco něžného – v tom, jak ji drží za ruku. A konečně: bolestně krásná je smrt Marie, když ji Vojcek podřízne za svitu měsíce, přičemž měsícem je Tamborův bubínek prosvícený reflektorem. Je to veskrze poetický večer složený ze střípků situací, v nichž k sobě osamělí lidé hledají cestu.
Pár lidí v průběhu představení odešlo, tu a tam někdo brblal, ale potlesk se mi nezdál formální. Tak to tedy nevím, co řeknu, když se mě doma zeptají, o čem to bylo, konstatovala jedna z dam čekající u šatny na kabát. Neznělo to ale jako znechucení. Spíš to byl úžas ze setkání s Büchnerovými vizemi i racionálně ne vždy uchopitelnou, ale sugestivní obrazivostí tandemu SKUTR. Každopádně věřím, že tahle inscenace najde v Plzni své okouzlené diváky.
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, Nové divadlo – Georg Büchner: Vojcek. Překlad Ludvík Kundera, režie a úprava Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (režijní tandem SKUTR), dramaturgie Klára Šindelářová Špičková, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb. Premiéra 17. října 2015. (Psáno z reprízy 18. října 2015.)
Komentáře k článku: Vojcek přichází nahý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
