Kočičí plyšáci
Taneční muzikál Cats Andrewa Lloyd Webbera z roku 1981 patří mezi nejslavnější. Dodnes zůstal zkouškou dospělosti zdejšího polistopadového muzikálového dění. Připomeňme, že poprvé ho u nás nastudovali učitelé a žáci ZUŠ v Mostě (2001), neboť školní představení se obešlo bez licence. Tu poprvé získala produkce v Divadle Milénium (2004) a posléze Městské divadlo v Brně (2013), plzeňské uvedení je tedy třetí profesionální v licenci The Really Useful Group Ltd. a v pěkném poetickém přebásnění Michaela Prostějovského.
Plzeňské Kočky jsou vyprodukovány coby divná opereta FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Poslední Kočky trpí plzeňským vleklým neduhem – nejsou vyprodukovány coby muzikál, ale coby divná opereta. To jest jsou obsazeny domácím souborem, bez pečlivého hledání těch nejlepších možných pro každou roli na konkurzech. Ani jinak šikovní hudebníci nedávají Lloyd Webberově hudbě správný styl a zvuk, a jako veškerá dobrá hudba, i tato je velmi choulostivá na přesnou interpretaci.
Platí to i o Stanislavě Topinkové-Fořtové v roli Grizabelly, největší hit muzikálu dvakrát odzpívá sice pěkně, ale stylově jinak, než by bylo potřeba. Jistě zkušená výtečná zpěvačka prostě Grizabelle nedala výjimečnost, kterou by ozvláštnila a posvětila osud staré kočky, vyvolené k novému životu. Druhým názorným příkladem řečeného může být provedení divadelního kocoura Múze „opereťákem“ Miro Grisou.
Na vině nejsou oni dva, ale nevhodné obsazení coby důsledek nevhodného produkčního modelu. Jen výjimečně dovedl Plzeňské k dobré inscenaci, a to jen z oblasti klasického muzikálu, který má k operetě (také k činohře) nakonec nejblíž (Producenti). V Plzni prostě stále odmítají vzít na vědomí zásadní odlišnosti mezi muzikálovou a operetní produkcí, a to nejen při koncipování a obsazování a také zkoušení inscenace, ale i v jejím reprízování v rámci střídavého repertoáru vícesouborového divadla. Nestačí napodobit velkomuzikálové produkce programem na křídě, když všechno ostatní zůstává při starém.
Stanislav Moša v Městském divadle v Brně, tedy na nejlepší zdejší muzikálové adrese, také vychází z principu stálého souboru, jenže prakticky specializovaného na muzikál (operetu skoro nehrají, a když, tak žádná velká sláva – prostě totéž jako v Plzni, jenže naruby) a neustále doplňovaného specialisty z dobře vedeného učiliště na JAMU. Pár tamních absolventů dobře omladilo i plzeňský soubor, a právě oni drží v rámci možností plzeňské Kočky nad vodou (Jozef Hruškoci – Rambajz-tágo, dobrá company). Lze akceptovat i choreografii, kdyby ovšem bylo rozlehlé jeviště Nového divadla víc zalidněno – zakočkováno. Je trochu pusté a temné, což sice v popisné logice odpovídá nočnímu kočičímu sněmování, nikoli však špičkové show! Na technické možnosti divadla nebylo dostatečně vyladěné ani ozvučení.
Plzeňští abonenti, odkojení letitým operetně-muzikálovým stylem zdejšího souboru, možná budou spokojeni. Podle mého názoru však dvoudomý operetně muzikálový soubor na Kočky a jim podobné tituly prostě nestačí.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni ve spolupráci s The Really Useful Group Ltd. – Andrew Lloyd Webber: Kočky. Přebásnil Michael Prostějovský, režie Roman Meluzín, dirigenti Pavel Kantořík a Jiří Petrdlík, choreografie Jiří Pokorný a Richard Ševčík, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Šárka Hejnová. Premiéra v Novém divadle 25. prosince 2014.
Komentáře k článku: Kočičí plyšáci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lukas Vilt
Trochu tato recenze
dle mého názoru je celkem zaujatá, nevim jakým zpusobem by mela stylově jinak Grizabela odzpivat, take neni pravda ze je cela tato inscenace obsazena jen domácíma, je zde velké množství externistu a několik i z původních koček z Prahy, kde byli pečlivě vybíráni (napr. Laco Hudec), take mam pocit ze JAMU neni učiliště, ale vysoká škola… Trochu to svědčí o velké neinformovanosti, pána, který tuto recenzi napsal…
06.02.2015 (13.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin Hubeňák
Kurnik,
proč mi nikdo neřekl, že nemám diplom, ale výuční list.
🙂
08.02.2015 (12.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pánové,
jako zřejmě profesionálové byste měli vědět, že recenze je vždycky subjektivní, protože se estetika nedá měřit na centimentry ani kilogramy, tudíž se na kritickém názoru nelze objektivně shodnout. Ale ta moje není zaujatá, netuším, proč by měla být, nemám žádné profesní ani osobní či jiné vazby k plzeňskému divadlu.
Učilištěm se běžně označují umělecké školy, prosím neplést se zámečnickým učňákem. Ostatně je u toho uvedena JAMU, že.
Jenže ono jde o něco jiného: Snažíte se poněkud hloupými prostředky doložit, že autor je vůl a vy si z jeho kritiky nemusíte dělat těžkou hlavu – jenže asi děláte, když vám stojí za to sem psát.
Jestli, tak vyložte, proč na rozdíl ode mne inscenaci považujete za dobrou nebo výbornou nebo já nevím jakou – nad tím se můžeme věcně užitečně bavit.
08.02.2015 (13.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Stříbrný
Dobrý den.
Co se mě týká, mám s plzeňskými Kočkami problém spíš z hlediska nedostatku režijní invence ( tedy ijvence je tam někdy až příliš, ale režie jako taková tam jaksi chybí a z tohoto díla se stává spíš kostýmovaný koncert) a choreografické nápaditosti ( což je u tanečního muzikàlu dost smutné).
Nesouhlasím však s operetním vyzněním. Třeba paní Stanislava,ve vší úctě,nikdy operetní hlas neměla a mít nebude. Ano, využívá klasické školení, ale to je ve světě právě u takovýchto muzikálů nejen běžné, ale i žádané. Neslyšel jsem zatím žádné Memory bez techniky a velkého hlasu. Však Ellen Page zpívá také klasicky. A já budu mnohem raději poslouchat „klasické“ zpívání paní Stanislavy, Mira Grisy, Juraje Čiernika nebo z mladých Aleše Kohouta ( viděl jsem jej jako Šimbala), kterému je rozumět a je intonačně jisté, než muzikálové zpívání třeba Petry Vraspírové nebo Karolíny Gudasové, z nichž kromě teplého luftu neleze ani tón, ani srozumitelnost.
09.02.2015 (7.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Stříbrný,
V názoru na režii bychom se sešli, ale právě Kočky myslím mohou být založené i jen (převážně) na choreografii, a pak samozřejmě na emotivně silných výstupech jednotlivých postav, především Grizabelly a Múze, proto víc lituje jich než skoro neexistující režie (i když i ta má velký podíl na tom, jak ty postavy nedopadly, máte podle mne pravdu). Kdyby nic jiného, je všechno, co se odehrává, prostorově hrozně utopené v hlubokém jevišti, ale to bychom se dostali i k problémům Nového divadla, o němž si moc dobrého nemyslím, a Kočky spíš zdůraznily to špatné (dispozice dlouhého úzkého sálu) než aby využily to dobré (svícení, kinetika, tedy pokud by fungovala…).
Stejně souhlasím s tím, samozřejmě, že part Grizabelly potřebuje klasicky školený hlas – prakticky všichni američtí muzikáloví borci klasickým školením prošli, a dobré muzikály s tím samozřejmě počítají. Mou výtku o stylu prosím nedomýšlejte tak, že toužím po neškolené, reklamou vytvořené pophvězdičce, ani náhodou!!
Ten „operetní“ styl, který Kočkám podle mne nesvědčí, slyším ze způsobu frázování, ze zacházení s hlasem, z toho, že Topinková-Fořtová víc dbá o vyrovnané tóny, o jakousi až příliš technicky hlídanou a uměřenou kantilénu, než o emoce, které by z toho měly tryskat – jestli to říkám srozumitelnbě. Což podle mne poškodilo celou interpretaci Grizabelly a jejího příběhu. A pak v tom postrádám drive této hudby, ovšem i v orchestru, což je důsledek nějakého estetického názoru toho, kdo to nastudoval a souvisí s tím obsazení, které prostě považuji za úhelný problém!
Ale budu poslední, kdo by pochyboval o pěveckém umění lidí, o nichž jsem psal a které jmenujete.
Děkuji za diskusi, kéž bychom mohli o věcech takhle debatovat častěji.
09.02.2015 (11.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Stříbrný
No,
s tou kantilénou to na mě zas tak nepůsobilo, ale neviděl jsem premiéru, tudíž mnoho věcí mohlo být jinak… Každopádně i já děkuji za odpověď. Závěrem jen dodám, krásně se ukázalo, že pan Meluzín umí udělat dobře jen to, co je dobře a jasně napsáno… Jako ti Producenti nebo Spamelot. Kočky jsou toho důkazem. Toho opaku.
09.02.2015 (14.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
S panem režisérem Meluzínem
to tak možná je. Podle mne ale až na výjimky dělá muzikály činoherní optikou, nebere v potaz muzikálové možnosti a materiály, které má k dispozici.
11.02.2015 (0.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Ivana Poděbradská
Vážený pane Hermane,
určitě máte právo na svůj názor, jakkoli s ním nesouhlasím. Naštěstí mají vždy poslední slovo diváci a ne kritici. Jen nevím co jste myslel tím „opereťákem“ v uvozovkách. To mi připadá skoro urážlivé a od dobrého kritika bych to nečekala…….
09.02.2015 (11.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vážená paní Poděbradská,
děkuji za názor – v umění není jeden správný a druhý nesprávný, ale každý má svůj a má pro něj nějaké důvody, samozřejmě. Škoda, že tak málo lidí si to uvědomuje.
Jestli jste slovo „opreťák“ četla jako něco hanlivého, pak jsem se měl vyjádřit jinak a beru to jako svou formulační chybu. Pro mě je „opereťák“ hutné jasné označení stylového zaměření – a každý, kdo jen trochu poznal, jaké nároky opereta má, ví, že je to jeden z technicky vůbec nejobtížnějších typu herectví.
Pana Grisu znám osobně dlouhá léta jako skvělého profesionála, kterého nemám proč hanět!! Jen je prostě stylově špatně obsazený – což jsem zdůraznil už v kritice.
Mira Grisu tímto zdravím a kdyby se mu podařilo vydupat ze země operetní divadlo, jak o tom sní, bylo by to skvělé. Považuji za hroznou škodu, že se přestala dělat dobrá opereta, protože je po ní evidentní hlad, tudíž poptávka, tak proč jí nevyužít?
09.02.2015 (12.05), , Trvalý odkaz komentáře,