Divadlo jako Perpetum mobile
V rámci druhého ročníku festivalu Transteatral představil českému publiku své mechanické loutky soubor Hermanos Oligor. V představení nazvaném Virgiina trápení se mohl hlouček diváků ponořit na víc než hodinu do komorního melancholického příběhu Valentina a Virginie, který vyprávěl, hrál, zpíval a loutkami animoval pouze jeden z bratří Oligorů.
Soubor Hermanos Oligor vznikl před třemi lety jako netradiční loutkové divadlo inspirované starými a nepoužívanými předměty, „hejblaty“, mechanickými strojky a všemožným haraburdím, které se Hermanos Oligor rozhodli recyklovat a přetvořit pro vlastní umělecké účely. Z originálního nápadu se zrodilo velkolepé scénografické dílo, které svou podobou i rozměry rozhodně nezapadá do ducha dnešní doby „high technology“.
Inscenátoři nenechávají vyjít diváky z úžasu. Osobně všechny účastníky představení zvou do útulného stanu připomínajícího miniaturu ošuntělého stanu cirkusového. Rozměry chatrného přístřešku umístěného na jevišti Divadla v Celetné byly natolik skromné, že se diváci doslova mačkali jeden na druhého, posezení tudíž nepatřilo k nejpohodlnějším, ale navozovalo příjemnou rodinnou atmosférou. Interiér stanu byl propleten drátky, šňůrkami, háčky a světýlky, venku se bez ladu a skladu válelo harampádí nejrůznějšího druhu – kufry, krabice, staré oblečení, nádobí, obrazy… Bratři Oligor vnímají i bezvýznamnou cetku jako poklad, který má svou vlastní minulost, a tudíž i hodnotu.
Prostředí, v němž je milostný příběh Virginie a Valentina vyprávěn, je křehké a vy máte pocit, jako by se mělo každou chvíli rozplynout. Bojíte se na cokoliv sáhnout, aby se nespustil pohyblivý mechanismus, nebo abyste jste nerozbili kouzelnou atmosféru prostoupenou roztomilostí a něhou. Soubor Hermanos Oligor v technicky dokonalé a vysoce funkční mechanické inscenaci dokázal něco, s čím se v českém divadle setkávám málokdy – vytvořit magickou a melancholickou atmosféru, která se od začátku až do konce líně line prostorem, bez hranice mezi jevištěm a hledištěm. Předměty tvoří sice malý, ale fantastický svět, ve kterém obyčejný smrtelník zažívá společně s Virginií a Valentinem romantická dobrodružství.
Hrací strojky, rotující balerína a plechový milovník Valentin
Velká kovová loutka Valentina měla v hrudi zabudováno svítící srdce. Trup loutky bylo možné otevřít, a z jeho útrob tak rázem vznikl další hrací prostor pro miniaturní loutky. Jednotlivé situace byly animovány prostřednictvím mechanických loutek, od miniatur až po loutky nadživotní velikosti napojené na složitý systém pák, kladkostrojů a vah. Herec, který vše ovládal, zastupoval i roli Valentina. Jemně – doslova s láskou – manipuloval i s miniaturní loutkou Virginie. Drobnými pohyby prstů dokazoval, jak opatrný musí být, aby se mu Virginie v ruce nezlomila. Občas ji postavil na rotující kolečko hracího strojku, čímž papírovou tanečnici uvedl do pohybu.
Křehkost, fantazie, vynalézavost a originalita jsou vlastnosti tvorby Hermanos Oligor – a také hlavní kvalitou inscenace Virgiina trápení. Bylo to jednoduše krásné a za takové zážitky jsem vděčná.
Hermanos Oligor – Virgiina trápení. Psáno z reprízy 12.4.2010 v Divadle v Celetné (v rámci festivalu Transteatral).
Komentáře k článku: Divadlo jako Perpetum mobile
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
