Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Divadlo jako škola lidskosti
V Americe býval hrdinou dobyvatel divokého západu či pistolník čelící padouchům. V téže době, koncem devatenáctého století, Helen Keller a její učitelka Anne Sullivan, slabé ženy, zvítězily nad osudovým neštěstím ne silou, ale hledáním možností sdílení.
O tomto jiném hrdinství je inscenace Hrdinky?! Slyšící a neslyšící herečky Veronika Slámová a Šárka Šildová ze spolku OUKEJ v ní vyprávějí o zápasu o život hluchoslepé Helen a její učitelky, slabozraké Anny, která vynalézala nové způsoby sdělování. Stejně jako hrdinky inscenace obě aktérky věří, že zdravotní i sociální bariéry je možné překonávat.
Divadelní spolek OUKEJ tvoří studenti a přátelé ateliéru Divadlo a výchova pro Neslyšící na DIFA JAMU. Inscenaci režírovala zakladatelka tohoto oboru Zoja Mikotová ve spolupráci s dramaturgyní Janou Ondrušovou a loutkářkou Yumi Mráz Hayashi.
Helena je napřed loutkou – miminkem, pak loutkou – holčičkou. Díky skvěle pohyblivé loutce nám ve spojení s její vodičkou před očima vyvstává vnitřní souboj bytosti zazděné ve svém světě a její postupná proměna z bytosti zvenčí animované v aktivní, „neloutkovou“ Helenu plnou nápadů, odvážně vstupující do neviděného a neslyšeného světa. Umí prsty číst z rukou a rtů učitelky slova, spojovat je s konkrétními významy, umí komunikovat v různých jazycích (Helena jich uměla pět) a nakonec i se vyrovnávat se smyslem života vlastního i života pro druhé a s nimi.
Herečky evokují objevování vzájemné důvěry a přátelství plasticky a s bravurou. Foto Anna Žďárová
Herečky evokují objevování vzájemné důvěry a přátelství plasticky a s bravurou, takže složitý příběh je průzračný: svobodně užívají pohybový, slovní, taneční i obrazový výraz, znakování i akce s rekvizitami (voda, peřinka, klíč, škopek, látka). Helenou je Veronika. Šárka je s pomocí šátku, klobouku, pláště a dalších rekvizit střídavě maminkou, otcem, doktorem. Ale hlavně učitelkou Annou. V jejich konfliktech i ve vzájemné souhře vznikají dramatické, jímavé i humorné scény vedoucí ke srozumění a porozumění mezi postavami. A také mezi nimi a námi – diváky.
Doteky, voda, chuť, horko, dostupné smyslové podněty uvolňují pouta Helenina handicapu a vedou ji k proměně počitků do sdělných gest a proměně zvědavé holčičky ve zralou ženu. Gesto vztažení se vzhůru v epizodě s hvězdami je výmluvným a krásným úvodem nejen do znakového jazyka, ale i do světa Zoji Mikotové a jejích studentů a studentek.
Doteky, voda, chuť, horko, dostupné smyslové podněty uvolňují pouta Helenina handicapu. Foto Anna Žďárová
Spolek OUKEJ (O znamená oči, U uši, K komunikaci, E edukaci, J jazyk) vytvořil inscenaci podle knihy Jindry Jarošové Via Lucis. Jak titul knihy, tak jméno spolku připomíná učitele národů, exulanta Jana Amose Komenského. Cestu světla psal v labyrintu třicetileté války (1641). Při brutálních bojích o udržení či dobytí kusu území viděl naději ne v opevňování, ale v otevírání hranic na jiné úrovni. (Proslulá Brána jazyků otevřená). V Labyrintu světa nachází ráj, únik z mámení světa, v otevření vlastního srdce. Později už nehledá únik, ale světlo poznání. Chce překonávat rozpory mezi národy a jednotlivými lidmi překonáváním nevědomosti; nabízí všenápravu skrze vzdělávání.
Podobné rozpadání známého světa, zklamání a obavy, jaké zažíváme teď, kdy se zdá, že je svět na prahu další světové války, zažil i on – a nepřestával pracovat na uskutečnění naděje. Věřil, že můžeme otevřít oči i uši a objevit, že všichni jsme spolužáci v téže škole života. A také že divadlo je školou a dílnou lidskosti.
Sociologové, manželé Bohuslav Blažek a Jiřina Olmrová v knize Krása a bolest (Panorama, 1985), jejíž součástí je i příběh Helen Keller, píší: Trpící a postižení představují jakousi laboratoř celé společnosti; jsou průzkumníky tam, kde na mapě lidských zkušeností jsou bílá místa, navrhují a testují strategie a styly pro mezní životní situace, a jsou tedy jakousi skrytou rezervou lidského rodu pro případ extrémních zátěží, drastických změn nebo katastrofických ohrožení. Ta kniha prolomila dlouho tabuizované téma odlišnosti: nahlédla za fasádu povinně šťastného života do zatajovaných koutů a nobilitovala nenormalizovatelné životní zkušenosti stigmatizovaných jedinců nebo skupin.
Až v tomto kontextu je jasné, proč Hrdinky?! v listopadu hostovaly na festivalu Případ pro sociálku ve Venuši ve Švehlovce v Praze. Bolestivá sociální témata a akce nezávislých souborů zde mají trvalé útočiště.
Pětatřicet let od sametového převratu už nás sice neomezuje cenzura, ale – bohužel – stejně účinně kasa. Nemůžeme si dělat iluze, že je všechno na dobré cestě. Navzdory tomu ale právě tady můžeme zažívat radost spolu-sdílení. Díky za to!
Divadelní spolek OUKEJ, Brno – Zoja Mikotová a Jana Ondrušová: Hrdinky?! Na motivy knihy Jindry Jarošové Via lucis. Režie Zoja Mikotová, dramaturgie Jana Ondrušová, scénář Zoja Mikotová a Jana Ondrušová, návrh a realizace loutek Yumi Mráz Hayashi, hudba Zdeněk Kluka. Hrají Veronika Slámová a Šárka Šildová. Premiéra 10. října 2022 v Divadle Barka, Brno. Psáno z uvedení ve Venuši ve Švehlovce 25. listopadu 2024 v rámci 10. ročníku festivalu Případ pro sociálku.
///
Více o inscenaci Hrdinky?! na iDN:
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 768)
…
Komentáře k článku: Divadlo jako škola lidskosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Helena Kalousová
Úsilí
krok za krokem otevírat možnosti mezilidské komunikace způsobem, který byl prezentován v nové inscenaci a tak krásně popsán a vyjádřen v recenzi prof. Pilátové dává člověku znovu pocítit závratný záblesk poznání toho, že divadlo stále žije.
DÍKY
07.12.2024 (22.34), , Trvalý odkaz komentáře,