Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

Jubilejní 15. ročník festivalu nového divadla Malá inventura zahájil včera v 18.00 hlavní program Velkým třeskem na Jatkách78. Rostislav Novák starší a Rostislav Novák mladší přednesli svůj epos Black Black Woods. Původně pětihodinovou performanci se jim povedlo stáhnout na hodiny čtyři.

Rostislav Novák staví z hlíny trůn pro svého otce Rostislava Nováka v performanci Black Black Woods FOTO MIKE RAFAIL

Velký třesk musí z něčeho vzejít. Rosťa Novák mladší stojí před hromadou rozměrných bílých desek. Sklon, podřep, zakleknout jako do startovacího bloku. Přizvednout, přehmátnout, zvednout, odnést, položit, srovnat. Robotické pohyby prokládá elegancí, kterou občas naruší nějaká ta disharmonie, když si bílý list před samozvaným pánem nelehne, jak má. Vzpoura materie a její ovládání lidskou silou a duchem bude jedním z hlavních témat příštích hodin. Diváci, svědci pracovního procesu v zatím sporadicky zaplněném hledišti, přicházejí a zase mizí na bar. Performer zvedá dvě desky a otvírá je jako knihu. Vzniká stan, respektive projekční plocha. A jsme u Slova. Ozve se dětské žvatlání, básničky. V sestřihu archivních záběrů z rodinné filmotéky sledujeme „klonování Nováka“ – děd, otec, syn, vnuk…

Poté Otec stojí v neckách, Syn ho omývá. Naoko vetchý tatínek je trochu odevzdaný, trochu zlobí a patřičně dětsky se ksichtí, když mu žínka přejíždí přes obličej. S dětinskou radostí z pohybu, jako by se právě naučil chodit, šlape Rosťa starší vodu na pěnu. Pěnu Syn obřadně odnáší, aby jí očistil vlastní tělo. Očisty bylo oběma třeba, neb nastává čtení 36. runy z eposu Kalevala o Kullervovi a pomstě, vedoucí k zániku rodu. Z finské mytologie čerpali tvůrci Jozef Fruček a Linda Kapetanea inspiraci a archetypální vzorce pro divadelní cestu temnými hvozdy otcovsko-synovských vztahů. Novák starší klade s mírným přednesem slovo za slovem tak, aby nikomu neunikl obsah. Syn, uchycen u stěny kousek na zemí, se při nich kroutí pomalými pohyby přišpendleného brouka. Syrovost severské kultury k industriálu dokonale pasuje a je zdůrazněna výtvarným pojetím. Dominují přírodní tóny kamene, vody a zeminy a černobílá kombinace.

V podstatě se neměníme. Výjimky potvrzují pravidlo, upozorňuje Rosťa mladší. S uhlem v ruce popisuje plochu jeviště větami: Udělám to lépe, ale v jednom řádku text změní. Výhrůžka? Slib? Obojí. Performer se ladně pohupuje, jednu ruku upaženou v dirigentském gestu. On sám je tím uhlem i úhledně vykrouženým písmenem. Krásná podívaná. Otec přemalovává popsané jeviště zářivě oranžovou barvou…

Divadlo je dnes hlavně o lásce!, hlásá motto letošní Malé inventury. Kdo ale přišel až na hlavní část performance (od 21.00), už se o vzájemné lásce dvou Nováků moc nedozví. Teď to bude o chlapské rivalitě, která vybíjí rody. Přitom to začíná tak pěkně! Syn, vysvlečený do půl těla, staví věž z hliněných cihel. Symfonie fyzické práce, svaly na korpulentní kostře, pleskání hlíny, zarputilost – a je tu kamenný trůn, vejminek pro krále Leara. Z přihlížejícího starce udělá potomek šaška s černou bambulí přes střed obličeje, na bílé vlasy mu namísto brilantiny nanáší vlastní pot. Starcův nářek vyvolá hromové zadunění – to se v zadním plánu probudila kapela a zběsilý ethno-rock nás tryskem unáší do černého lesa společně s oběma podivnými klauny, kteří jsou si nebezpeční jako trollové. Rosťa mladší roztáčí jednu ze dvou velkých koulí a staví ji do konstelace se stříbrnými satelity. Tančí s ní jako gladiátor ve Vesmíru. Balancuje na rozkročených nohách, nechá si kouli klouzat po těle. Chvíli Atlas, chvíli Diskobolos, chvíli Bůh.

Ach synku, synku, doma-li jsi?, ptá se tatíček bezmála nepříčetného synka, který s vehemencí bucharu rozbíjí koulí podlahu na prach a buduje si tak vlastní cestičku – slepou mimochodem. Znovu se opakuje scéna s omýváním, tentokrát trochu jinak. Obrazy jsou stále naléhavější, dynamičtější, hudba více strhující. Kapele narostou vysoké černé cylindry, připomíná spálený les. Protagonisté se mění v bizarní postavy. Syn s koulí na hlavě připomíná tvora, zčásti pohlceného planetou. Odkázán na Otce pije vodku a žere hlínu, dokud skořápka nepraskne. Iniciace? Snad. Zjeví se jako šaman ve fascinujícím divošském tanci a válka bohů začíná. Nad jevištěm se rozvine bílá plachta, koule protrhne filmová mračna. Poslední výzva. Mýtická bouře a dva bojující muži, dvě části téhož. Milují se, ale první může být jen jeden z nich.

Ne nadarmo se nejčastější české příjmení Novák odvozuje od toho, kdo se vydává novými cestami a festival nového divadla nemohl začít lépe. Ještě by mě zajímalo, co asi říká etymologie o příjmení Fruček.

///

Ostatní díly festivalového zpravodajství:

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

///