Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

S festivalem Malá inventura jsem se rozloučila středečním představením Od Madlenky k Madle, určeným publiku od dvanácti let. Jedná se o projekt režisérky, performerky a loutkářky Hany Strejčkové, zakladatelky organizace FyzioART, jež se podle oficiálních webových stránek soustředí na profesionální uměleckou tvorbu spojenou s umělecko-pedagogickou a arteterapeutickou činností.

Hana Strejčková s Vendulou Burger se snaží odvyprávět příběh Madlenky, obyčejného děvčátka, které vyrůstalo v době 2. světové války FOTO ARCHIV

Zřejmě vzhledem k zaměření domovské organizace se po představení obyčejně konají doprovodné dílny a diskuze pro dětské i starší publikum. Ani k jednomu v rámci festivalu nedošlo, ostatně na reprízu žádný dětský divák nepřišel. Škoda, protože mě osobně by docela zajímalo, jak děti na inscenaci reagují. Za sebe musím přiznat, že moje závěrečná festivalová návštěva mi přinesla spíše zklamání.

Hana Strejčková se spolu s Vendulou Burger snaží odvyprávět příběh Madlenky, obyčejného děvčátka, které vyrůstalo v době 2. světové války. Jednotlivé události, jako je zasnoubení dívčiných rodičů, Madlenčino narození či odvod jejích blízkých do koncentračního tábora, však herečky zobrazují pouze v náznacích pomocí animace různých předmětů. Osoby představují nejčastěji maličké dřevěné špulky, které jsou ovšem schopné proměnit se také v šachové figurky (symbolizující mocenské a územní přeměny v Evropě) či válečná děla. Obě černě oděné představitelky jsou tudíž spíše loutkářkami propůjčujícími svou hrou předmětům nové významy a funkce. Do postav se takřka nepřevtělují. Pokud ano, tak pouhým náznakem; nasazením klobouku se jedna změní v Madlenčinu matku, druhá si obuje mužské boty a navlékne té první imaginární prstýnek. Zásnubám bylo učiněno zadost.

Atmosféru (zprvu prvorepublikovou, pak válečnou) i místo děje pomáhá dokreslit hudba a reprodukovaný rozhlasový komentář. Hlasatelka nás seznamuje s významnými události 30. let – oznamuje smrt prezidenta Masaryka, hovoří o Mnichovské dohodě. Mezi tyto veledůležité informace se však vklíní také krátká zpráva o narození holčičky ve vlaku na trase Německo – Čechy. Získává tak dvojí občanství. Ač to není specifikováno, zřejmě jde o Madlenku, nicméně s faktem jejího dvojího občanství už se dále nepracuje. Snad proto ji neposlali se zbytkem rodiny do koncentračního tábora a ona zůstala osiřelá v péči dvou jeptišek? Příliš kusé informace nutí diváka neustále k únavným dohadům.

Zajímavým prvkem, které tvůrkyně využívají, je stínohra. Pro tu jim stísněný prostor temného sálečku v Alfredovi ve dvoře poskytuje ideální prostředí. Pomocí baterky a girlandové vystřihovánky letadel herečky dokážou na cihlové stěně zobrazit celý monstrózní nálet stíhaček, vyvražďování Židů zase znázorní stínovou projekcí prstů hemžících se jako dravčí pařáty. Neustále vypínaní a zapínání baterek a osvětlování různých míst scény však postupně začíná iritovat.

Pro takřka všechny tvůrčí postupy inscenace platí, že se časem vyčerpají a ztrácejí svou původní originalitu a půvab. Herečky bohužel jednotlivé nápady opakují až do omrzení. Zároveň trvá velice dlouho, než rekvizity na další výstup připraví. Kvůli různému přeskupování a přestavování předmětů, jakkoliv se tuto nutnost snaží aktérky všelijak ozvláštnit, pak každá scéna trvá příliš dlouho. Aby například mohly znázornit odvod většiny Madlenčiných sousedů do koncentračního tábora, musí nejdříve malý domeček jako pro panenky postavit. Pak do jednotlivých pater rozmisťují množství špulek (lidí) a etáže různě nasvěcují. Když je vše konečně připraveno, dochází k samotné akci: slyšíme vyčerpávající výčet jmen rodinných příslušníku povolaných k odvodu. Pak už jsem tušila, co přijde: jedna z hereček všechny špulky shrne do připravené krabice. Jak je z příkladu vidět, dalším důsledkem dlouhé přípravy je občas také to, že divák pochopí, k čemu se schyluje, příliš brzy. Nemyslím si, že děti by to pociťovaly jinak, ale možná se pletu.

Jelikož všechny situace jsou znázorněny pouze v náznacích a povětšinou nonverbálně, divák nemá šanci se do hlavní hrdinky vcítit. O jejím životě se toho moc nedozvíme a věčné dohady nás neuspokojí. Nejsilnějším momentem pro mě byla chvíle, kdy do ticha konečně zazní nereprodukovaná slova pronesená nevinně dětským hlasem. „Proč? Mami? Proč?“ Táže se dítě ústy jedné z hereček bezelstně po důvodu, smyslu války. A maminka mlčí.

Jako celek mi nicméně inscenace připadala až příliš nicneříkající. Nepocítila jsem vůbec žádný myšlenkový přesah, na nějž patrně tvůrkyně narážely během děkovačky: tázaly se, zda jsme si chleba, kterým nás během představení obdarovaly, nechali na horší časy, nebo se o něj s někým rozdělili. Nikdo však neodpověděl a jejich snaha vztáhnout válečný příběh k naší současnosti vyšla vniveč.

///

Ostatní díly festivalového zpravodajství:

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

…

Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)