Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Divadlo je… (No. 1)
Festivalová sezóna je v plném proudu, a naprosto bez nežádoucích omezení. Podobni mořeplavcům se střemhlav vrháme do jejích vln, abychom vám přinesli co nejzajímavější zprávy. Momentálně ze srdce Jihomoravského kraje. Jaký byl zahajovací den 13. ročníku Divadelního světa Brno?
Přehlídkový moloch tradičně ovládl většinu jevišť ve městě a protože všechno stihnouti je zhola nemožné, zvolil jsem si z přehršle nabízených atraktivit dva scénické projekty, jež podrobil jsem průzkumu. Vítejte na palubě!
Antika jako coolness soap opera?
Prvním zastavením na mé třídenní divadelní pouti pozdně májovým Brnem se stala inscenace ústeckého Činoherního studia Antigona (Fuck You, Daddy!). Pod uměleckým vedením Davida Šiktance se zdejší umělecký soubor dlouhodobě profiluje jako kompaktní ansámbl hereckých es, který se výzev v podobě náročného repertoáru či vyhraněných režijních estetik rozhodně nebojí. Nejinak je tomu v případě jejich aktuální antické variace, za níž stojí dramaturgicko-režijní tandem Jiří A. Trnka a Dodo Gombár. Třetím vrcholem tvůrčí triády je pak použitý překlad Václava Renče, jehož razantní proškrtání velmi dobře přibližuje klasickou Sofoklovu tragédii cílové divácké skupině, jíž je v tomto případě středo- a vysokoškolské publikum. Tomu bezpochyby lahodí účelná scénografie Kataríny Grega Nedelské: funkční, zbytným mobiliářem nezaplněná scéna i efektní kostýmy klíčových postav, jež jednoduchými znaky bezprostředně evokují jejich povahové rysy i prostředí nejvyšší společenské vrstvy, v němž se generačně-ideologický spor odehrává. Kontrast k nim pak tvoří odění postav vedlejších, jež v případě Kancléře (Adam Ernest) symbolizuje slizce servilní přítulnost k vládnoucímu rodu, a u Hlídače a Teiresia (oba Lukáš Černoch) pak přístup Labdakovců k nižšímu personálu i slepotu příslušníka věšteckého cechu.
Andrea Berecková coby Antigona (vpravo) je nepovrchním ztělesněním generační revolty a Isména pokorné Annette Nesvadbové jejím pasivním, však sesterské náklonnosti nikoli prostým antipodem. Foto Marek Olbrzymek
Přehlednost představuje primární princip ústecké Antigony – zákruty předchozích dějů po vzoru nekonečných sérií v úvodu lakonicky shrne Eurydika Marty Vítů a explicitnost jevištního děje úspěšně brojí proti zmnoženosti interpretačních teorií. Gombárova režie se protentokrát drží zpátky, a pokorně slouží archetypálnímu příběhu i hereckým výkonům. Andrea Berecková je nepovrchním ztělesněním generační revolty a Isména pokorné Annette Nesvadbové jejím pasivním, však sesterské náklonnosti nikoli prostým antipodem. Petr Uhlík pak svého Haimóna plasticky modeluje coby kontinuální proces proměny původního zpovykaného hejska v nekompromisního bojovníka za vlastní ideály, jehož vzpoura naplno vytryskne ve skvostné kolektivní punkové pasáži, která jasně prokáže příchylnost grupy k očírovaným múzám. Kreón Kryštofa Rímského je pak westernově ostrou črtou draka sváru i otce zlomeného tíhou vlastních vin. Obnažení všech motivů na jejich absolutní dřeň propůjčuje celku až melodramatický ráz, a původní drama tak navrací k jeho vlastním kořenům. Mýtus je totiž otcem seriálu. Suma sumárum parádní vstoupení do DSB řeky!
Oáza dokonalosti
Má druhá úterní programová volba byla jasná okamžitě po zveřejnění programu letošního ročníku. Brněnský comeback slovutné Kibbutz Contemporary Dance Company z Izraele jsem zkrátka nemohl minout. Azyl je autobiografická choreografie, v níž umělecký leader souboru Rami Be’er z nejrůznějších perspektiv nahlíží téma hledání útočiště, potažmo vlastního místa na světě, uprostřed skupiny blízce spřízněných osob. Hluboce osobní téma, které zároveň svou univerzalitou zlehka překračuje bariéry národní, jazykové i generační, je přetaveno v emocionálně vtahující koláž vjemů, v níž fascinuje zejména totální synergie všech kooperujících složek.
Azyl je emocionálně vtahující koláží vjemů, v níž fascinuje zejména totální synergie všech kooperujících složek. Foto Marek Olbrzymek
Dokonalá syntéza v ryzí podobě, jejímž logickým vrcholem je vespolný výkon precizně sladěného mnohočlenného tělesa. Ladná krása anticky vyrýsovaných těl tvoří hypnotický kontrast k palčivosti témat, jež inscenace řeší. Ponor povýšený nad efekt se pro mne stal strůjcem zrodu nálady specificky meditativní, kterou rušil jen místy rašící robotický chlad, zjevně pramenící z rutiny vybroušené mnoha reprízami, jež nepřipustí sebemenší výpadek. Tádž Mahal z ledu. Mahenovo divadlo však v závěru bylo rázem na nohou. A právem.
Pokračování příště!
Komentáře k článku: Divadlo je… (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
