Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Divadlo je… (No. 5)

…kontakt, a někdy přímo atak. A to zvláště tehdy, když divadlo prolamuje čtvrtou stěnu, jak jsme se v Brně na vlastní kůži přesvědčili v sobotu. V představení Ambra v Divadle Radost nás totiž počůral neposlušný nestyda Pinocchio z francouzského loutkového souboru Les Antliaclastes a ty, kteří se z ponižujícího zážitku zvládli oklepat, večer v Industře jako 27 českých pánů popravili herci barokním divadlem se inspirujícího souboru Geisslers Hofcomoedianten v představení 27. No a ti, kdo se do omezené kapacity nevešli, se dnes v rámci festivalového programu mohou vypravit do Prahy na předpremiéru imerzivní inscenace Mistra a Markétky.

Poprava 27 brněnských diváků

Zatímco Petra včera psala o bolesti jako tématu, v brněnské továrně na sny, sídlící v bývalé mrazírně, jsme mohli pocítit bolest fyzickou. O hlavu jsme samozřejmě ve skutečnosti nepřišli, zato naše záda dostala pořádně zabrat! Jako jedny z 27 diváků jsme totiž usedly na jednoduché stoličky bez opěradel do čtvercového prostoru katovny Jana Mydláře, díky bílým křížkům na černé podlaze – značkám pro stoličky – připomínající rovněž místo popravy, pražské Staroměstské náměstí. Pětice herců poté rozehrála osudy 27 vůdců stavovského povstání od plánu pražské defenestrace až po porážku v bitvě na Bílé hoře. Velká část se přitom odehrávala po obvodu čtvercového prostoru, za černými stěnami, zpoza nichž vykukovaly hercům pouze hlavy, takže jsme se na stoličkách neustále otáčely, a to často do nepřirozených poloh, neboť jsme seděly přímo u stěny – a ani tak jsme herce bohužel místy neviděly. A aby toho nebylo málo, v průběhu představení herci celý prostor postupně zakryli pravidelnou sítí z pruhů elastické látky, aby i z nás zbyly pouze hlavy vykukující ze čtvercových děr, čímž omezili naši schopnost pohybu. A opět i výhledu, neboť v situacích, kdy v síti zmizeli i herci a proměnili se v mluvící hlavy, si zadní řada diváků musela leccos domýšlet.

Text je přitom poměrně složitý, plný informací a nejrůznějších peripetií a herci jej často říkali zády k nám, takže jim místy bylo stěží rozumět. Lépe si v odlišování jednotlivých postav počínali výraznější Petr Šmíd a Martin Bohadlo, a v první řadě Vojtěch Bartoš, který dokázal vždy perfektně vystavět situaci a proměnit ji ve výsostně komické číslo, což bylo vzhledem ke kabaretní formě, předkládající největší prohru české historie s groteskním nadhledem, jistě cílem. Kouzelně se rozohnil například ve scéně, kdy diktoval dopis císaři písařce v podání Lucie Valenové a všechna sprostá slova v něm musel nahradit slovem Kačenka, přičemž mu však v jednom kuse skákal do řeči Němec v podání Martina Bohadla, který sice věděl, jak se česky řekne pivo, zato slovo spravedlnost mu nic neříkalo. Stále více rozlícený Bartoš jeho německé blábolení musel tak dlouho umlčovat, až mu došla trpělivost a písařku prostě suše požádal: Přeložte mu, že je debil. Zcela civilně naopak ztvárnil absolventa herecké VOŠky, koketuje s rovněž skvělou Lucií Valenovou v roli katovy múzy, asistentky či jednoduše smrti, jež mu nasadila na hlavu balík černých plátěných tašek s bílými podobiznami jednotlivých pánů, aby je mohl kat jednu po druhé setnout. Vrcholem představení bylo Bartošovo líčení průběhu bitvy na Bílé hoře, ilustrované animací rozsvícených žárovek na bitevním poli představovaném sítí.

Samotný kat Mydlář, který měl být jakýmsi konferenciérem tohoto morbidního kabaretu, zpochybňujícího výklad bitvy na Bílé hoře coby největší české prohry, neboť se díky ní stala Praha barokním klenotem Evropy, dostal paradoxně méně prostoru a v podání Aleše Pospíšila byl bohužel dost nevýrazný. O to lépe mohly naopak v inscenaci Petra Haška vyniknout osudy 27 pánů, k jejichž symbolickému stínání došlo hned na samém začátku, když vždy s představením konkrétního jména vykoukla hlava herce za rozsvícenou žárovkou a s pronikavým zvukem sekery opět zajela, přičemž herec na žárovku navlékl tašku s podobiznou pána. Za rozsvícenými žárovkami po obvodu scény rozehráli herci rovněž parodicky pojatou – a zřejmě i covidovou zkušeností inspirovanou – telekonferenci na téma plánování pražské defenestrace. Pětice herců přitom musela scénu neustále obíhat a stejnou rychlostí se pohybovat i v labyrintu sítě, pod níž se vždy přesunuli na jiné místo, kde se nečekaně objevili, a jindy zase sítí všemožně prolézali anebo do ní z výšky skákali. Odhlédnu-li od nepříjemného pocitu, že jsem toho v představení mnoho přeslechla a přehlédla, to tak byla skutečně velkolepá podívaná a po jejím zhlédnutí už rozumím tomu, proč byly všechny reprízy, na něž jsem se měla od listopadu vypravit, postupně zrušeny… Klobouk dolů (hlavička ať raději zůstane, kde je) před těmito fyzickými výkony!

Hlasy a vůně z břicha velryby

Neboli chapeau, jak by řekli Francouzi, a smeknout by si vskutku zasloužil i francouzský soubor Les Antliaclastes, a to přinejmenším za scénografii k loutkové inscenaci Patricka Simse Ambra. Její název značí vzácnou přísadu do parfémů, která je ve skutečnosti velrybím výměškem a tvůrci ji v závěru představení zobrazí chemickou reakcí v obří kádince, z níž se vyvalí hustá bílá pěna – v rozporu s očekáváním jediný zdroj vůně putující do publika. Poetikou Jana Švankmajera či Alfreda Jarryho inspirovaná alchymistická loutková opereta se totiž odehrává v laboratoři mistra parfuméra, zvaného nos, ztvárněného Karine Dumont v barokním kostýmu a celohlavové masce v podobě obřího nosu orámovaného parukou, z jehož nosních dírek lze ledacos vytáhnout – třeba krajkový kapesník. Jeho laboratoř představuje velký multifunkční scénický objekt, v jehož popředí stojí jakési varhany s několika klávesami, jež však symbolizuje i několik řad lahviček vonných esencí všech druhů a barev. Píšťaly varhan za nimi se na samém začátku naplní tekutinou, jejíž barvy se postupně mění prostřednictvím různého nasvícení, a poslouží jako zkumavky, ale i jako komín lodi, z něhož se se „zahoukáním“ varhan vyvalí kouř. Z jednotlivých okének objektu poté jako na orloji postupně vylézají či po kolejnici vyjíždějí iluzivně animované loutky.

Dvě mořské panny usednou do trychtýřů s barevnou tekutinou a francouzsky diskutují, zda je pod nimi ležící Pinocchio mrtvý, nebo živý. Na rozdíl od inscenace Pinocchia Divadla Radost přitom nejde pouze o otázku, zda je dřevěnou loutkou, či skutečným chlapcem – v tomto případě je totiž Pinocchio podivnou kreaturou s lebkou místo hlavy. Zatímco v Radosti byl představitelem Pinocchia herec, který se svými pohyby snažil napodobit panáčkovu loutkovitost, zde je Pinocchio loutkou, jež díky dokonalé animaci působí jako živá. Marionetě se zakrytým vodičem jako kouzlem naroste dlouhý dřevěný nos a oslí uši, díky nimž tato částečně odpudivá, částečně roztomilá bytost připomíná domácího skřítka Dobbyho z Harryho Pottera. Svým neposedným, nemístným chováním však navazuje spíše na tradici hrubozrnného kašpara, což korunuje vykonáním potřeby z horního okýnka scény, odkud proudem vody pokropí velkou část publika. Právě z tohoto okénka vypadne jako z řitního otvoru v závěru představení bílá koule, představující ambru, z níž kouká Pinocchiův nos. Větší okno pod ním totiž představuje břicho velryby, která Pinocchia spolkla – a vzhledem k tomu, že ignoroval přemlouvání mořských panen, aby se vrátil ke svému otci a stal se opravdovým chlapcem, si potupný konec vlastně zasloužil.

Jedinou a velmi jednoduchou příběhovou linii doplňuje spíše motivické zobrazení dalších známých postav, které se nechaly spolknout velrybou: biblického Jonáše a Melvillova Achaba. Jejich osudy ve zkratce přiblíží šumící nahrávky v angličtině, přičemž ten Jonášův tvůrci zobrazí barevným stínovým divadlem za bílou blánou dvou bubnů po stranách scénického objektu, které se jindy světlem proměňují v oči velryby, zatímco Achab je ztvárněn podobně jako parfumér hercem s obří maskou v podobě kapitánovy hlavy a dřevěnou nohou. V břiše velryby sehraje Achab také roli řezbáře, který Pinocchiovi vyrobí novou dřevěnou nohu, když mu tu jeho ukousne velryba. Další vtipné momenty nabízí i černobílý skunk, jehož parfumér využije coby přísadu (může jít o variaci podobně nechutné přísady, jakou je výměšek z velryby, ale i o aluzi na získávání pižma z jiného zvířete – pižmoně) a který se zabije tím, že přes parfumérovy výstrahy rozkouše elektrické dráty. Zatímco divadelně se jednotlivé motivy variují a tvůrci si dávají záležet, aby každý scénický prvek využili v různých významech, tematicky se nespojují v jeden příběh ani poselství a představení, jež díky zakrytým hercům působilo jako dobře namazaný stroj, občas paradoxně ztrácelo temporytmus. Dětem však nabídlo rozmanité loutkářské principy, radost ze hry, metaforický jazyk, propojující hudební harmonii s harmonií vůní, a jiný způsob čtení než ten založený na slově, jež zaznělo jen poskrovnu, a když, tak nebylo tlumočeno. A v neposlední řadě díky němu poznaly v porovnání s francouzskou kulturou u nás podstatně méně známou esenci.

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 30. května 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo je… (No. 5)

1. Josef Herman

   

   Přesvědčili,
   nás počůral, za koho ještě Katko píšete?

   30.05.2022 (11.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Kateřina Kykalová

     

     Tak zrovna v situaci,
     kdy na rozptýlený proud vody zareaguje vyjeknutím polovina sálu, je jasné, že Pinocchio z deseti metrů nezasáhl jediného diváka – tedy plurál je myslím na místě…

     30.05.2022 (16.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Jiřina Krčmářová

     

     Nechápu,
     proč na i-DN tak často řešíte formu psaní (to si můžete nechat na interní diskuse), místo abyste se zaměřili na obsah textu a případně polemizovali s ním. Tento příspěvek se mi velmi líbí, pečlivě a dopodrobna se věnuje dvěma zajímavým inscenacím, v podstatě je jejich řádnou recenzí.
     Děkuju autorce za něj.
     P. S. A mohu-li přispět vlastním pohledem na autorčin plurál, je jeho užití podle mne zcela v pořádku. Autor/autorka recenze je vždy i zástupcem diváků a vyjadřuje se i jejich jménem. „Přesvědčit“ se mohl a „počůrán“ jistě byl i mnohý divák, který představení navštívil. Nejen pouze autorka… Že tak smýšlí či zážitek má či měl ne každý zúčastněný, je snad každému čtenáři jasné, netřeba to statisticky ověřovat.

     31.05.2022 (13.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Josef Herman

       

       Nikdo nemůže mluvit za jiného,
       musí mluvit za sebe, už vůbec ne ne za diváky, protože každý z nich prožívá představení po svém. To je zcela základní premisa vnímání divadla (umění) a plurál je v tomto případě jen a jen zlozvyk autorů. Pokropení všech lze konstatovat jaksi za všechny postižené, už ne to, jestli se to líbilo, pobouřilo, naštvalo… Jinak souhlasím, recenze je pěkná!

       01.06.2022 (1.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ