Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Divadlo je… (No. 6)
…pro všechny. Alespoň na Divadelním světě Brno, jehož dramaturgie si dává záležet, aby uspokojila diváky všech věkových skupin i estetických preferencí. Zkrátka jde o ten typ festivalu, který jsem si pracovně pojmenovala jako bonboniéra: z velké nabídky „toho nejlepšího“ si každý může vyzobnout to, co ho láká, přičemž jednotlivé položky programu spojují do větších celků (dramaturgických linek) spíše vnějškové faktory, jako je lokální původ inscenací, případně jejich druhové a žánrové zařazení či cílová věková skupina. Ze spíše eklektického podhoubí se letos vydělily tematicky přeci jen jasněji specifikované linie Antika a Ženský element, bylo však téměř nemožné je zhlédnout kompletní, neboť mnoho představení se krylo.
Revoluce, která nebyla polského Teatr 21. Foto: archiv DSB
Poslední den festivalu, v neděli 29. května, byl program dokonce nabitý víc než dřív. Hrálo se pro děti i dospělé, milovníky tanečního divadla, loutek i činohry. Že divadlo je skutečně pro všechny, se však manifestovalo i jinak, v duchu politickém, ba i v souladu s myšlenkou inkluze. Na scénu se totiž dostali lidé znevýhodnění, utiskovaní či perzekuovaní, ať už šlo o jedince s Downovým syndromem (Revoluce, která nebyla polského Teatr 21) nebo o běloruské divadelníky, kteří kvůli protirežimním postojům nemohou tvořit ve své domovině, takže jedinou cestou, jak se věnovat umění, je pro ně hraní na zahraničních festivalech (Vojcek nezávislé divadelní skupiny Kupalaŭcy). Pozváním běloruských umělců se festival připojil k iniciativě Centra experimentálního divadla, které v Brně k 17. listopadu 2020 zřídilo Ambasádu nezávislé běloruské kultury.
Škatulení z Divadla Ponec. Foto: Vojtěch Brtnický
Ovšem pojďme popořadě. Rané odpoledne jsem strávila v Divadle Polárka, kde hostovaly dvě pražské produkce. Škatulení z Divadla Ponec (choreografie a koncept Mirka Eliášová) seznamuje děti od 4 do 12 let s tanečním, a především participativním divadlem, a to hravou, uvolněnou formou, díky níž bych spíše než o inscenaci hovořila o performativní herně.
Tanečnice Romana Packová, Lucie Charouzová a Jana Novorytová děti nejprve pozvou na jeviště a pak je nenásilně vtáhnou do hry prostřednictvím manipulace s několika desítkami stejně velkých kartonových krabic ve tvaru krychle. Dětem je nejprve prezentují coby jednotlivé dílky stavebnice, které si lze navzájem podávat a přehazovat, vykukovat zpoza nich, zvedat je nad hlavu. Aby se děti ještě více osmělily a rozdováděly, postavily tanečnice z krabic relativně vysokou zeď, ukryly se za ni a malé diváky několik minut bavily tím, že nechávaly nad horním okrajem zdi vykukovat a zase mizet jednotlivé části svého těla. Jejich počínání rytmizovala Andrea la Rose hrou na flétnu (a to až do konce představení). Komickou scénou se malí diváci patřičně uvolnili, takže tanečnice mohly přikročit k participativnější části. Z krabic postavily na jevišti kartonové město, v jehož kulisách se děti mohly porůznu hemžit a schovávat. Kartony se díky projekci staly rovněž lesem splněných přání, nejvděčnější částí ovšem bylo stavění vysokých krabicových věží a jejich následná demolice. Nedivím se, boření věží z lega byla v dětství má nejoblíbenější aktivita.
Coby dospělý divák, který přišel bez potomka, jsem se ale na scéně cítila poněkud nadbytečně, ačkoliv tanečnice se srdnatě snažily zapojit i přítomné dospělé. Tedy jsem se nakonec uchýlila zpět do hlediště, kde ostatně zůstalo i poměrně dost ostýchavějších dětí s rodiči. Bylo velmi zábavné odtud sledovat reakce človíčků na jevišti, které zřetelně odrážely jejich povahu. Někteří se vrhali do akce přímo po hlavě a neustále se performerkám pletli pod nohama, jiní byli zdrženlivější, ale postupně se nechali strhnout, dalším vyhovovala spíše pozice váhavého pozorovatele a dvě holčičky divadlo úplně ignorovaly, zato se vydaly na prohlídku zákulisí, pořád něco švitořily a v pravidelných intervalech s gustem skákaly z pódia mamince přímo do náruče. Inu, i takto neteční mohou diváci být…
Škatulení děti už od raného věku učí, že divadlo není žádná nuda a svazující konvence, ale místo svobodné hry. Díky za to.
O jako Otesánek. Foto: archiv DSB
Semestrální klauzurní práce studentů Katedry alternativního divadla DAMU s názvem O jako Otesánek pak divákům od sedmi let přinesla zcela netradiční adaptaci známé pohádky o nenasytném klučinovi, kterého si neplodní rodiče vyrobí ze dřeva. Celou dobu jsem si ovšem kladla otázku, zda mají sedmileté děti šanci děj vůbec pochopit, protože i já měla co dělat, abych si všechny originální interpretační posuny vyložila správně.
Příběh o Otesánkovi v režii Filipa Prokopa získává podobu antiutopické sci-fi, odehrávající se ve velkoměstě zhotoveném z pospojovaných základních desek počítačů. Obyvatelé tohoto světa jsou vytvořeni z jakýchsi kovových závaží s drátky na konci, v technice se nevyznám natolik, abych je uměla pojmenovat, prý šlo o kondenzátor. Každopádně mi loutky svým vzezřením připomínaly roboty. Ostatně i děti se v tomto světě vyrábějí na pásu a roznáší je čáp vyrobený z kovových součástek. Jenže kvůli chybě ve výrobě se na jednoho rodiče nedostane… Pátrá tedy po nějaké alternativě, až na skládce nalezne podivnou hmotu připomínající modelínu či keramickou hlínu, z níž si dítě vyrobí. Otesánek má podobu koule, která nenasytně slupne všechno, co jí přijde do cesty, od malých kovových součástek přes zvířata na statku až po nemocnici, roste a roste, až se prokousá celou planetou. Jde vpravdě o katastrofický příběh. Diváci ostatně s potleskem otáleli, jako by čekali, že ještě přijde nějaká nadějeplná douška. Možná tvůrci chtěli naznačit, že když se budeme chovat jako Otesánci, naše zeměkoule nemá žádný „plán B.“ Jen si nejsem jistá, že dítě do deseti let z toho bude moudré…
S radostí jsem ale sledovala loutkářskou invenci, s níž herci Antonie Rašilovová, Nikolas Ferenc a Jakub Müller příběh odvyprávěli a zpodobili, a to bez použití slov. Obzvláště se dařilo takřka filmařským způsobem zaostřovat na detail a zase se vracet k „panoramatickému záběru“, jelikož loutkáři měli tentýž objekt k dispozici vždy ve více velikostech. Nejprve tedy ukázali město z ptačí perspektivy, když stůl zaplnili jednotlivými základními deskami, které představovaly různé čtvrti, pidizávažíčka na drátku zase obyvatele. Posléze „zoomovali“ například na jednu ulici (na stůl umístili několik krychlí ze základních desek představujících domky) nebo dětské hřiště s houpačkou, zde už měly loutky velikost palce. Práce s proměnlivým „měřítkem“ se dobře propojovala s motivem růstu Otesánka, jejž tvůrci samozřejmě ilustrovali pomocí koulí různé velikosti. Nakonec je nutné ocenit i to, že vdechli nový život starým počítačovým součástkám v duchu myšlenky udržitelného divadla.
Inscenaci Revoluce, která nebyla varšavského divadla Teatr 21 inspirovala čtyřicetidenní „okupace“ Sejmu (polského parlamentu) lidmi s postižením i jejich rodinami, ke které došlo na jaře 2018. Protestující žádali především vyšší finanční podporu od státu (v přepočtu měli nárok na pouhých 5,5 tisíc korun na měsíc) a zvláštní příspěvek na rehabilitaci, která rozhodujícím způsobem přispívá ke zvýšení kvality jejich života. K přesvědčení veřejnosti i politiků, že mají právo na důstojný život, aktivisté využili svou vlastní zkušenost s postižením, když sdíleli se všemi, kteří byli ochotní naslouchat, své osobní příběhy a tužby.
Podobnou cestou se vydala také inscenace režisérky Justyny Sobczyk, v níž kromě tří profesionálních herců hraje, tančí a zpívá osm lidí s Downovým syndromem. Při jejím sledování jsem si vzpomněla na jiné „inkluzivní divadlo“, které jsem před nedávnem zhlédla na Divadelní Floře v Olomouci, totiž Precarious Moves tělesně handicapovaného umělce Michaela Turinského. Během obou představení se podařilo nastolit hravou, sdělnou atmosféru kabaretního či stand-upového rázu, díky níž se ani jedna strana nemusela cítit nekomfortně. Tvůrci totiž hendikep nepojímají jako nedokonalost, která se nejprve musí co nejlépe zamaskovat, překonat, aby člověk mohl vůbec vylézt na podium, ale jako věc naprosto samozřejmou, tak jako dýchání nebo smích. A co víc, dokonce jako svébytnou estetickou kvalitu. Revoluce, která nebyla je výjimečným dílem nikoliv přesto, že v ní hrají lidé s Downem, ale právě proto. Jen díky jejich přítomnosti a osobnímu vkladu se může bez jakékoliv didaktičnosti a doslovnosti plně vyjevit, jak absurdní je dělit společnost na ty „normální“ a „postižené“. Můj nejsilnější festivalový zážitek!
Posledním zahraničním představením Divadelního světa byl běloruský Vojcek. Foto: archiv DSB
Posledním zahraničním představením Divadelního světa byl běloruský Vojcek. V kontextu české inscenační tradice titul nenabídl kdovíjak převratný výklad, režisér Raman Padaliak Büchnerův dramatický fragment okleštil na padesátiminutovou zprávu o lidském sklonu k páchání zla a násilí, bez psychologického podhoubí motivací a dobové patiny. Přímočarost inscenačního výkladu se odráží i v provedení scény a kostýmů v barevném spektru černá – bílá – červená (pracuje se i s umělou krví). Vyprázdněný prostor jeviště s centrálně umístěnou lavičkou alespoň trochu oživuje projekční plátno. Každá scéna je podbarvena jinou jednoduchou animací (např. panelákové okno, skica ženského obličeje) a vždy ji uvozuje slide s číslem kapitoly a výpisem postav, které v ní budou vystupovat.
Vojcek Aliaksandara Kazeły není žádným naivním prosťáčkem, ale obyčejným chlapem, kterého jeho sociálně slabší postavení činí terčem zvůle nadřízených, ať už jde o zvráceného Doktora-řezníka (Andrej Drobyš, alternace Paveł Paŭluć) či poživačného Hejtmana Aliaksandara Zelianka. Těhotnou Marii hraje v každé scéně jiná herečka, interpretační klíč jsem nenalezla, ale podobaly se sobě jako vejce vejci, všechny temně krásné se sčesanými vlasy z obličeje, ve stejných blýskavých minišatech a nabíraných rudých rukávcích. Každá z Marií hýřila sexuální energií s melancholickým podtónem a při zpěvu jí nešlo neviset na rtech.
Obzvláště emotivní byl pak závěrečný Vojckův monolog, známá pasáž o osiřelém děťátku, které hledalo své místo na světě, jenž ovšem už dávno nebyl místem k žití. Zdálo se mi, že Kazełovi se derou slzy do očí, a výstup si nešlo nepropojit s aktuálním politickým děním v prokletém územním trojúhelníku Ukrajina – Bělorusko – Rusko. Mrzelo mě, že jsem musela vynechat následnou diskusi a běžet na autobus do Prahy. Na lektorském úvodu k inscenaci nás nicméně Viktorie Knotková s Natallií Skarynkou upozornily, že otázky na politickou situaci v Bělorusku a na Ukrajině pravděpodobně zůstanou bez odpovědi, protože soubor se zanedlouho vrací do Minsku a nemůže si dovolit žádné protistátní výroky. Hořký závěr brněnského divadelního svátku, který posledními dvěma produkcemi jasně deklaroval svůj politický rozměr.
P.S. Postrádáte-li 3. díl denního zpravodajství, tak vězte, že je v řešení – Petru Klarinu Klárovi se rozbil při přejezdu z Divadelního světa na Šrámkův Písek počítač.
Komentáře k článku: Divadlo je… (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
