Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Divadlo je… (No 7.)
...běh na dlouhou trať. A ten můj letošním ročníkem DSB se završil festivalovým čtvrtkem. Jako první jsem z pestré programové palety ladně vyzobl inscenaci pražského Národního divadla.
Laterna magika se pod uměleckým vedením Radima Vizváryho pomalu, leč jistě transformuje z někdejší turistické atrakce v centrum moderního syntetického divadla, kde adekvátní dramaturgická pozornost je věnována divákům nejen dospělým, ale i malým. K rodinným kratochvílím jednoznačně patří i Zázrak (s)tvoření, v němž sebevědomý strážce odkazu české pantomimy navazuje na úspěšného Pejprbóje. Papír jako ústřední materiál, bezprostředně spouštějící lavinu bezbřehé fantazie výborně konvenuje se scénografií Marka Cpina, i překvapivě lyricky křehkou hudbou Jiřího Sedláčka, a vtahujícím světelným designem Karla Šimka, jež vhodně doplňují hravé a imaginativní projekce a animace Marie Procházkové. Problém je v řídkém ději, jenž pouze rozmělňuje řadu mnohokrát provařených klišé. Obrazy z tohoto fantaskního světa jsou jen matnými stíny autentických emocí, byť brilantně pohybově zvládnutými. Nad rozmarnými hrátkami postupně nabírá vlády potichu sílící smutek, jenž posílá vzdušný polibek pohádkám Hanse Christiana Andersena. Výskání přechází v úžas, jenž ale ve skutečnosti vykouzlila řemeslně dokonale ovládnutá rutina. Já ovšem preferuji odvahu a risk. Tak tedy příště snad…
Následovalo lehce chaotické intermezzo, primárně zaviněné bohužel pro nemoc zrušeným Dvojitým agentem Divadla Na zábradlí. Na pořad totiž logicky přišla výměna vstupenky na jiné představení. Pověřená pracovní síla opakovaně nebyla dostupná, a prostá pokladní směna mezi inscenacemi hranými na scénách divadel Národního a Městského se ukázala jako neproveditelná. Naštěstí však flexibilně zaskočil dramaturg MdB a rovněž i vstřícná paní pokladní, jež mi promptně vystavila dodatečné právo k vstupu, a já se mohl jen přesunout ze scény muzikálové na činoherní. Čímž ovšem došlo k decentnímu paradoxu, neb jsem rázem křepce pronikl do vzrušujícího mikrosvěta amerického hudebního dramatu Briana Yorkeyho (libreto a texty písní) a Toma Kitta (hudba) Ne/Normální. A dobře jsem udělal, neboť jsem obdržel jedno z nejpříjemnějších překvapení letošní edice DSB. Petr Gazdík jednoduchými, leč účinnými prostředky zručně jevištně adaptuje příběh o rodině, která by klidně mohla být tou vaší. Duševní choroba ústřední postavy se zde stává nejen zdrojem výborně gradující atmosféry, ale často i nadhledu. Sympaticky neokázalou produkci suverénně táhne živá kapela, která si naplno vychutnává příjemné pop rockové songy, kořeněné letmými dotyky urban folku, i kompletní herecké obsazení, v němž za zdravotně dočasně indisponovaného Dušana Vitázka výborně zaskočil Milan Němec. Pokárání si naopak zaslouží neústrojné nakládání s popkulturními odkazy, zejména výměna (super)hrdiny MacGyvera za milého blbce Kutila Tima, je zbytečnou pihou na kráse projektu, z něhož jsem málem odešel bez výhrad. Jinak ale krásně ukončeno bylo. Ou revoir, Brno!
Komentáře k článku: Divadlo je… (No 7.)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
