Sentimentální vzpomínání ve Vile Verdi
Režisérka Natália Deáková vede činoherní soubor Divadla J. K. Tyla svěžím směrem, alespoň měřeno předchozím stavem plzeňské činohry a stavem a repertoárem souměřitelných těles jinde v republice. Klasika se uvádí v interpretaci ceněných a mladších režisérů (Vojcek podle SKUTRU, Úklady a láska v režii Mariána Amslera), význačnou složkou repertoáru jsou původní projekty na náměty z místní historie (Plzeň 1953 Jána Šimka, Škoda Tomáše Vůjtka). Vcelku to asi není nic, nad čím by bylo třeba jásat, jde o mírný pokrok v mezích zákona. Ale vzhledem ke kontextu – díky za to.
Vila Verdi je jakýmsi fešáckým domovem důchodců pro vysloužilé umělce FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ
Jedním z nejambicióznějších projektů probíhající sezony mohla – či měla – být inscenace Vila Verdi, kterou nastudovala umělecká šéfka Deáková. Scénář Christopha Klimkeho vznikl pro berlínskou Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, kde Villu Verdi (tam se dvěma -ll-) uvedl enfant terrible německého divadla Johann Kresnik. K jeho dílu se hrdě hlásí i plzeňští inscenátoři, věnují mu značný prostor i v programu k inscenaci. Vzhledem k tomu, že titul byl k vidění také v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, zřejmě se Deáková a spol. nevyhnou srovnávání své inscenace s tou berlínskou. A snad nebudu indiskrétní, když zmíním drobnou osobní vzpomínku: před půldruhým rokem jsem na jedné z repríz Villy Verdi ve Volksbühne potkal v hledišti právě Natálii Deákovou.
Vila Verdi je jakýmsi (skutečně existujícím) fešáckým domovem důchodců pro vysloužilé umělce – především operní pěvce. Ti zde nejen dožívají a vzpomínají na své umělecké i životní úspěchy a neúspěchy, ale občas se ještě snaží vystupovat. Nebo alespoň zpívat jen tak pro sebe. A moc jim to nejde.
Příběh rámuje očekávané soirée, na němž obyvatelé Vily Verdi mají vystoupit se svými parádními čísly, čímž dodají nejen smyslu svému pobytu ve Vile a marným letům vzpomínání na slavnější časy, ale získávají také příspěvky na další živobytí.
Plzeňská inscenace upravená na míru místním poměrům a souboru je pohříchu spíše beneficí. Nečekejme žádné Mládí podle Paola Sorrentina, a už vůbec ne Kresnika. Dlouholetá operní pěvkyně Lilka Ročáková, legenda místní činohry Pavel Pavlovský, komediant Josef Nechutný nebo šansony zpívající herečka Jana Kubátová se především zpovídají svému vlastnímu tradičnímu publiku.
První část se nese v duchu představování jednotlivých figur, jejich osobních potíží, malicherností, problémů s pamětí (mají je všichni) či třeba s hlasem. A ve více či méně komických výstupech představují nesnáze režiséra (ve skutečnosti vysloužilého inspicienta), který se snaží s umíněnými pacienty nazkoušet aspoň trochu důstojný benefiční večer. V druhé části se pak všechny postavy prezentují v sérii sólových výstupů. Těžko se ubránit představě, že i když je vše v humorné nadsázce, benefice je opravdová. Dotyční ještě nemají takové problémy s pamětí, lítost za uběhlými lety a bývalou slávou jsou však skutečné. Když doříkávají svůj monolog či odzpívají svou árii a do toho vetkávají své osobní vzpomínky, v tu chvíli nejde jen o výstupy postav, ale zároveň o exhibice herců, kteří je představují. Pro některé z nich jde snad opravdu o jednu z posledních příležitostí k větší roli.
Vila Verdi v Plzni – i díky milosrdné stopáži, přepůlené navíc přestávkou – nabízí milé divadlo, což stvrzují i některé solidní herecké kreace. Zejména Lilka Ročáková je coby ješitná subreta neodolatelná. Nic silného však nepřichází. Občas polechtá diváky lokální politickou narážkou („volala Marcela z magistrátu“), místy umí dojmout, jako poetickým tanečně-pěveckým duetem Vandy Šípové v roli zpěvačky na vozíku a Ondřeje Vackeho jako jejího baletního ošetřovatele.
Natália Deáková oproti divoké inscenaci Johanna Kresnika připravila neškodnou, spíš po srsti hladící sentimentální show, která potěší milovníky plzeňského divadla a jeho populárních tváří; je to škoda, neboť jde o promarněnou příležitost k velkolepé, syrové a opravdu kruté inscenaci. Na programu by titul jako Vila Verdi mohl být lákadlem i pro mimoplzeňské diváky – ve výsledku to ale dopadlo jako vždycky, jak by řekl Viktor Černomyrdin.
Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, činohra – Christoph Klimke: Vila Verdi. Režie Natália Deáková, překlad Petr Štědroň, úprava Máša Caltová a Vladimír Čepek, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 30. dubna 2016.
Komentáře k článku: Sentimentální vzpomínání ve Vile Verdi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
