Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 11)

    Režisér Milan Schejbal jednou řekl něco, s čím souhlasím: Když chce herec sdělit něco tragického, nemá plakat. Plakat má publikum. Herec by měl prožívat tragičnost situace, být v situaci přítomen, ne ji reflektovat pláčem. Reflektovat by ji měl divák. Divadlo učí BÝT PŘÍTOMEN, což je ta nejtěžší z disciplín sebepoznání.

    Vladimir Benderski v titulní roli inscenace Ivo K. Kubáka a Marie novákové v pražské Vile Štvanice Golem. FOTO archiv

    Vladimir Benderski v titulní roli inscenace Ivo K. Kubáka a Marie Novákové Golem v pražské Vile Štvanice. FOTO archiv

    Herec a publikum jsou spolu-přítomná magie – proces inkarnace (a reinkarnace) na jevišti. Ideje se inkarnují skrze herce do postav, situací a příběhů. Pro mě přichází publikum do divadla právě proto, aby se zúčastnilo magie inkarnace. Jsem pokaždé nadšený, když se taková inkarnace povede. Každý, kdo byl přítomen u porodu svého dítěte, ví, o jaké nadšení jde.

    V divadle je ,,porod“ pokaždé jiný. Herec má možnost být zvláštním mostem mezi Nevyslovitelným, Nekonkrétním a tím, co se v daný okamžik konkretizuje na jevišti. Odvážím se říct, že čím je v herci méně ega, tím lepší je vodič. Kdysi jsem se jako grafický designér setkal s větou známé americké návrhářky April Greiman: Čím méně zajímavý a jednodušší je font, tím více je použitelný. Větu jsem pochopil mnohem později. Ty opravdu „zajímavé“ a „zvláštní“ fonty jsou použitelné jen ve velmi zvláštních a okrajových případech právě proto, že jsou „zajímavé“ a „zvláštní“. Protože mají velmi specifickou osobnost – ego. Ty „nezajímavé“ a jednoduché jsou použitelné mnohem častěji a dá se s nimi i mnohem kreativněji zacházet, protože nemají ,,ego“ tak vypjaté.

    Každý jsme jiný, individuální, jedinečný. Tu samou věc proto každý vnímáme úplně jinak. Přesto častokrát jeden druhého chápeme. Je to především proto, že komunikujeme pomocí symbolů. Symbol má určité kvality:
    a) pomocí kompaktního a jednoduchého tvaru vyjadřuje komplexní pojem a ideje;
    b) nemusí být konkrétní, aby odkazoval na konkrétní objekty;
    c) je srozumitelný širokému okruhu lidí.

    Z inscenace Petra Macháčka Mamum maut v Divadle Kámen. FOTO archiv

    Z inscenace Petra Macháčka Mamut mamut v pražském Divadle Kámen. FOTO archiv

    Symboly, znaky a signály jsou vědomé i nevědomé nástroje komunikace. Zvláštním druhem symbolů jsou sny – jazyk, kterým k nám promlouvá naše podvědomí. Symboly akumulují, evokují a směrují energii. Jsou to manipulátory energie. Tato energie se vysvobozuje, když symbol prochází procesem rozkódování nebo konkretizace, a naopak akumuluje se v procesu vytváření symbolu. Symboly mají podobu slov, čísel, vizuálních obrazů či znaků, jednání, každodenních nebo speciálních rituálů, společenských pravidel atd. Tento druh symbolů se dá většinou zcela redukovat na určitá logická pravidla, myšlenkové pochody nebo alespoň zčásti logicky vysvětlit. To jsou symboly, kterými manipuluje naše vědomí – levá hemisféra.

    Symboly, které zažíváme ve snech, tuto logiku postrádají. Naše podvědomí k nám mluví zcela jiným jazykem. Tento jazyk je univerzální a transcendentní. Podvědomí komunikuje pomocí archetypů a je spojeno s kolektivním nevědomím.
    Každý člověk má matku a otce. Každý člověk byl dítětem. Každý potkal někoho, koho nezná – cizince atd. Matka, otec, dítě, cizinec jsou pro nás symboly více či méně konkrétní. Archetypy Matky a Otce jsou Pramatka a Praotec. Jim odpovídají všechny matky a otcové, kteří byli a budou. I s jejich minulou a budoucí symbolikou.

    4D krychle tvořená z 3D vrstev. Repro archiv

    4D krychle tvořená z 3D vrstev. Repro archiv

    Archetypy můžeme přirovnat k objektům v prostoru o více než 3 rozměrech. Třeba k takové čtyřrozměrné krychli. Nemůžeme si ji vizuálně představit, nemůžeme ji nakreslit. Ale můžeme si představit a nakreslit její řez – trojrozměrnou krychli. Tato trojrozměrná krychle je symbolem, který můžeme vyrobit. Archetyp je mnohem více než souhrn jeho prvků (všech matek a otců v minulosti a budoucnosti) a nelze ho redukovat ani na logické ani na morální představy. Odkazuje na Neznámé, Nevyslovitelné a zároveň je součástí každého z nás.

    Odvážím se říci, že divadlo má schopnost rezonovat archetypy. Rezonovat je – podle mě – lepší slovo než komunikovat, neboť komunikace prochází citovými kanály. Rezonance archetypů dle mého názoru nepochází z vizuální, sluchové či čichové informace. Herec se musí nejdříve spojit se svou esencí, vyvolat a rozeznět archetypální vzor, který má v sobě, ten rozezní archetypální vzor v kolektivním nevědomí a pak ho každý divák může spatřit v sobě samém.

    Divadlo je magické právě v souznění herce a diváka s kolektivním nevědomím. Od pradávna mělo divadlo rituální a magickou složku. Spojovalo totiž viditelné s Neviditelným, vyslovitelné s Nevyslovitelným, logické s Archetypálním.

    ///

    Předchozí Úvahy Vladimira B.:

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 7)

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 8)

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 9)

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 10)


    Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 11)

    1. Zdeňka Brychtová

      Avatar

      Je to zajímavé.
      To zkoumání napojení herce (herců) na diváky. To vědomí přítomnosti diváků a spolupráce s nimi. Ačkoli se to možná ne každému zdá, v Divadle Kámen se o to dost intenzivně snažíme. O souznění, napojení, spoluprožití hry s diváky. Nesnažíme se o to vnějšími prostředky, komentáři, návody – interakcí typu: ,,My vám tady nebudeme nic předstírat a hrát, my nejsme důležití, vy jste důležití, vy jste to téma….“ Tak jak zaznívalo v představení Spílání publiku Divadla Komedie. Nesnažíme se o to ani ničím podobným jako je konkrétní oslovení diváka a vyzvání k přečtení části textu, případně ,,ohrožováním“ divákova osobního prostoru formou přelézáním z první až do poslední řady doprovázené slovními nadávkami. Tak, jak to zkusilo Divadlo Komedie. Snažíme se o to spíše vytvořením nálady, působením sil, přítomným upřímným prožíváním, vstřebáváním a vydáváním energie a impulsů atd. Snažíme se o propojení, které se neuskutečňuje v dimenzi racionálního uvažování, chápání, ale v dimenzi právě nevyslovitelného, abstraktního, nejasného, nelogického, nedefinovatelného. Je to těžké a málokdy se to propojení a souznění povede. Ale je to pro nás nějak jako zajímavější. Častěji se to možná daří právě cestou, kterou zkusil soubor Divadla Komedie v představení Spílání publiku. Diváci, kteří z představení odcházeli, měli určitě pocit, že zažili něco neobvyklého, přítomného, že vytvořili s herci společný prostor. Otázka ale je, jak moc byl tento zážitek intenzivní, jak moc byl dlouhodobý a jestli během něho něco poznali? Určitě během něho něco poznali. Nechat si nadávat a nemít se jak bránit pravděpodobně zažili v životě mnohokrát. Na divadla ale ne, proto jim to připadalo jiné, přítomné, nezapomenutelné. Je skvělé, když divák odchází z divadla s pocitem, že zažil a prozkoumal něco nového. Zajímavější ale musí být, když divák zažije právě něco nevyslovitelného. Stejně jako herec. A ještě zajímavější je, když to nedokáže vysvětlit, prostě to zažije. Zda tohle lze zažít běžnými postupy divadelní interakce a ,,vytahováním diváka na jeviště“ je otázka. Asi bychom se museli zeptat někoho, kdo byl tenkrát v Komedie. Asi.

      29.05.2015 (21.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimir Benderski

      Avatar

      Děkuji, Zdeno, za komentář.
      Nesnažil jsem v těchto úvahách hodnotit divadelní postupy a metody jiných divadel, v té nebo oné inscenace. Tohle, si myslím, je nad rámec těchto úvah.
      Snažil jsem pojmenovat, nejdřív pro sebe, aspoň jeden z důvodu proč se zabývám touto činností. Ten důvod je sebezlepšování. Chtěl jsem vyjasnit co v divadle může být pro mě nástrojem sebezlepšování. O tom bych rád diskutoval. Během publikace těchto úvah postupně mě dochází že jsou tak trochu mimo. Myslím tím to, že komentáře a diskuze buď se dotýká tématu sebezlepšování jen okrajově, nebo vůbec se ho nedotýká. Je možné že tento důvod málo koho / nikoho nezajímá. Přece i u mě jeto jen jeden z mnoha důvodů. Je možné že úvahy samotné jsou mimo myšlenkový proud a zájmy lidí, nebo jsou napsané příliš diletantský. Nevím.
      V divadle Kámen, si myslím, jestli pokoušíme o spojení s divákem, tak děláme to velmi nedůsledně, ne všichni a jaksi nevědomě. Možná že každý se o to snaží svým osobným způsobem, v tu nebo jinou chvíli. Možná že to ani není cílem. Neznám a nemám tolik zkušenosti v divadle Kámen, kolik máš ty, ale z mé zkušeností, to co ty vyjmenováváš jako cesty spojení s divákem (niternost prožitků, iracionalita, upřímnost vstřebávání a vydávání impulsů a sil), jsou spíš cesty propojení herců mezi sebou. Divák se nějak přizpůsobí, nebo ne. Tím nechci říct, že by se to mělo změnit. Přece Kámen je divadlo pro hledajícího diváka.

      01.06.2015 (0.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Odo Macháček

      Avatar

      Já jen za sebe,
      tentokrát se budu snažit za sebe jako diváka:

      – napojení (mezi herci i na diváky) je zásadní; bez něj je vše prázdné; ale čím náročnějšími (vnitřnějšími, neřemeslnými, neosvědčenými, bez „výrazových prostředků“) prostředky je ho dosaženo, tím je zajímavější a objevnější; čím náročnější způsoby napojení se zvolí, tím méně často se podaří; ale stojí za to se o ně pokoušet, protože když se občas i přes tu náročnost podaří, konečně jednou za čas dostanu to cenné, proč do divadla chodím

      – ta inkarnace/reinkarnace z prvního odstavce mě taky velmi zajímá; tvrdil bych, že když k ní opravdu dojde (což také ne často), je automaticky vytvořen i společný prostor (třeba ne maximálně silný, ale nějaký už automaticky ano); ale naopak to asi nefunguje, že? – tj. společný prostor ještě zdaleka neznamená reinkarnaci, protože společný prostor mohou vytvořit i herci sami za sebe, ne?; a mně by to nevadilo: ten společný prostor a to napojení by mi asi stačilo samo o sobě; třeba u některých představení Láhoru podle mě k žádné reinkarnaci nedocházelo a člověk si plně užíval napojení a bylo to hledající, objevné a vzrušující; podobně u Dredu; podobně před pár dny v Písku u Vdovy po kapitánovi dunajské paroplavby

      – Vladimire, mě osobně snad ani tak nezajímá sebezlepšování, ale prostě to nahlížení mimo popsatelné dimenze – samozřejmě ne nahlížení na abstraktní nesmysly generované například nevhodným používáním drog, ale na něco skutečného pravdivého nepostižitelného slovy; myslím, že je to něco jiného než sebezlepšování, i když to s tím nějak souvisí (ale sebezlepšování je asi ambicióznější?)

      04.06.2015 (11.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,