Divadlo Kámen: Postřehy (No. 13)
Pražské Divadlo Kámen pomalu a opatrně otevírá svou 18. divadelní sezonu, z toho devátou v domácím karlínském Studiu DK. Jeho zakladatel a režisér Petr Odo Macháček se svým souborem stále důsledně hledá a zkoumá, ale také se snaží uceleně definovat a nenásilně divákům předávat smysl existence a poslání Divadla Kámen a nabízí, jak lze k jeho tvorbě přistupovat. Koncem letních prázdnin jsem se ho zeptala, jakým směrem hodlá dále vést Divadlo Kámen a co diváky čeká v nadcházející sezoně.
Petr Odo Macháček. FOTO archiv Divadla Kámen
Posouváme se k hereckému divadlu
Petře Odo, jak bys zhodnotil loňskou sezónu Divadla Kámen?
Když odpovím jako režisér: Povedla se inscenace Dopis poslaný poštou; je to jako zázrak, všechny složky fungují, všech přibližně deset herců pracuje a zkoumá tak, jak si to představuji – zajímavěji, než jsem si představoval. Z některých představení jsem měl – a nejen já – skutečně hluboký zážitek překračující běžné umělecké hranice.
Když odpovím jako šéf divadla: Žijeme, chodí k nám diváci, máme vynikající herce, máme dobrý prostor ke hraní a zkoušení…
Petře Odo, přišel jsi během loňské divadelní sezony na něco zásadního, co třeba nějak výrazněji změnilo či alespoň ovlivnilo tvorbu Divadla Kámen?
Právě během loňské sezóny jsem si čím dál víc uvědomoval a čím dál víc pro sebe definoval něco jako „poslání“ Divadla Kámen. Na momentální úrovni svého vývoje a v momentálním rozpoložení bych ho formuloval takto: Jsme tady proto, abychom prožívali a zkoumali soustředěnou přítomnost. Nebo trochu jinak: Divadlo Kámen je tady proto, aby jeho herci a jeho diváci žili, prožívali a zažívali co nejsoustředěnější, nejsilnější přítomnost. Na této úrovni vývoje se mi zdá, že vše další je buď podmnožinou této úlohy (například řešení pro prostor, rytmus, napětí; nebo komunikace, situace…) nebo jejím technickým předpokladem (například role, motivy, témata, příběhy, herecké dovednosti, významové konstrukce, …). Tato má ujasněná orientace, pokud se mi časem příliš nezatemní nebo příliš nezrelativizuje (což je celkem dobře možné), určitě ovlivní to, co budeme dál dělat. I když žádné radikální změny to neznamená. Tímto způsobem pracujeme už roky, byť dosud méně uvědoměle.
Povedla se inscenace Dopis poslaný poštou; je to jako zázrak, všechny složky fungují, všech přibližně deset herců pracuje a zkoumá tak, jak si to představuji… Jan Aksamít jako Otec. FOTO archiv Divadla Kámen
Petře Odo, jaké byly divadelní prázdniny Divadla Kámen?
Úplně supr. Hráli jsme jen na jednom festivalu (Jiráskův Hronov – pozn. red.), takže byl čas na klidné uvažování i obnovu chuti do práce. A také na přípravu nových internetových stránek divadla, od kterých očekáváme větší možnostipři komunikování s diváky a okolním světem.
Petře Odo, jakým směrem se tvorba Divadla Kámen ubírá a proč?
Když odpovím jako režisér: Díky tomu, že se postupně učíme ovládat (nebo aspoň zvládat) další a další nástroje (herecký minimalismus, fyzické cítění, práce s prostorem, improvizace, osobní herectví…), můžeme tvořit stále vyhraněnější projekty a úplně se v nich neztrácet. Také pracujeme uvědoměleji; k uvědomělosti patří i naše vědomí toho, že na mnohé aktivity a jevy nelze uvědomělost použít, takžejí neplýtváme tam, kde by byla zbytečná a škodlivá.
Celkově bych jako režisér řekl, že se od původně silně režisérského divadla posouváme k hereckému divadlu. V tomto posunu chceme pokračovat. Je asi zbytečné zdůrazňovat, že k tomu potřebujeme velmi vyspělé herce.
Když odpovím jako šéf divadla: Velkým úkolem pro nás je nenásilně vysvětlovat, že divadlo může být i uměním překračujícím běžné chápání diváků i tvůrců. Že mu není nutné stoprocentně rozumět, ale je ho potřeba maximálně cítit. Že nevyslovitelné otázky na úrovni estetiky jsou důležitější než ty vyslovitelné. Že je důležité nejen konkrétno, ale i abstraktno. Že divák je v divadle proto, aby společně s herci otevřeně hledal.
Je to taková skoro osvětová práce. Pořád se totiž setkáváme s tím, že mnoho lidí vychovaných měšťanskými divadly považuje cokoli nevysvětlitelného nebo abstraktního za nedostatek, někdy dokonce za urážku.
Pořád se setkáváme s tím, že mnoho lidí vychovaných měšťanskými divadly považuje cokoli nevysvětlitelného nebo abstraktního za nedostatek, někdy dokonce za urážku…. Jan Pokorný jako Prorok v Dopise poslaném poštou. FOTO archiv Divadla Kámen
Petře Odo, co čeká Divadlo Kámen v následující sezóně?
Zkusíme si jakýsi hybrid mezi groteskou a situační komedií. Nutno přiznat, že to nebude jen komedie: propašujeme tam i něco, čemu říkáme „paliativní úseky“. Tato nová inscenace se možná bude jmenovat Ztráta obsahu – ale pozor, opět to ani trochu nebude o „vyprázdněnosti slov“ nebo „neschopnosti komunikace“.
Až komedii doděláme, rádi bychom udělali extrémně krátkého Oidipa – spíš jako malou studiovou věc. Já bych potom také rád něco divokého a emočně nespoutaného. Představa a chuť k tomu je, ale asi to všechno nestihneme, protože se musíme věnovat i vývoji už hraných projektů.
A jednou z novinek blížící se sezóny jsou diskusní večery, které mají nepatrně přispívatk dalšímu uměleckému hledání a ujasňování poslání divadla. Něco krátkého k tomu jsme napsali na své webové stránky.
Petře Odo, na co se v další divadelní sezóně těšíš? Na co jsi zvědav? Z čeho jsi nervózní? Co tě vzrušuje? Proč se chceš dál zabývat divadlem?
Ani nevím, jestli se nějak moc těším. Prostě nějak normálně – na dobré zkoušky a dobrá představení, která mi zase budou otevírat obzory (obskurní i jasné). Těším se taky na lidi – s některými se pracuje a žije fakt radostně .
A proč to jako pořád dělám? Musím odpovědět banálně: už nějakých snad patnáct let se mi každým rokem v divadle otevírají zajímavější a zajímavější otázky – samozřejmě hlavně ty nevyslovitelné.
Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
