Divadlo Kámen: Postřehy (No. 14)
V životě i v divadle potřebujeme jak roli, tak neomezenou svobodu
Každý termín má své výklady. Každý lidský čin má různá opodstatnění. Každá lidská bytost potřebuje umění. Každé divadlo potřebuje diváka. Každý člověk potřebuje roli. Každý vnímá roli po svém. Jak lze o pojmu role přemýšlet? V životě a na jevišti?
Divadlo Kámen: Dopis poslaný poštou. FOTO archiv DK
Divadlo Kámen uspořádalo svůj první diskusní večer. Ve čtvrtek 24. září se v malém komorním prostoru Studia DK sešli herci, diváci, teatrologové, sociologové, kněží. Každý zde měl své místo a svoji roli. Přesně o půl 8 přišel do kanceláře velkého šéfa dopis. Přišel nám dopis, přišel nám dopis, šéfe, ozvalo se z hlediště. Od té chvíle se hrálo. Každý z herců hrál svou roli. Herci společně tvořili fiktivní svět a hráli divadlo. Plnili tím očekávání diváků, kteří velmi poctivě a vnímavě hráli svou roli diváků. Chvíli se hrálo vážně. Chvíli se hrálo intimně. Občas rozverně. Občas jemně. Občas herci téměř vyletěli z kůže. Někdy se pokusili vyletět ze své role. Četla se moderní česká poezie. Jednou rychle. Jednou pomalu. Jednou se střílelo. Jednou se umřelo. Dvakrát se zhasnulo. Najednou neexistovalo nic. Žádná role herce ani diváka. Pouze slova. Když se zhasmulo potřetí, byl konec. Tleskalo se. Tak jak jsme z divadla naučení. Herci, aby splnili svou roli, se ukláněli, diváci, aby zase splnili tu svou, tleskali.
Profesor Jan Císař. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ
Stejně jako jiné hry Divadla Kámen i inscenace hry Dopis poslaný poštou otevírá nejen u diváků, ale především u divadelních kritiků a teatrologů otázky k zamyšlení. O divadle, o herectví, o umění. Tentokrát se Divadlo Kámen zaměřilo na jiné téma: Role v moderní činohře. Co to je? Jak s rolí zacházet? Potřebuje herec roli? Potřebuje člověk ve společnosti roli?
Otázky, na které neexistuje jedna odpověď. Otázky, které jsou krásné a dobré, ale nejsou jasné. Záměrem diskuse ani nebylo problém vyřešit, ale téma otevřít a některým třeba nabídnout jeho projasnění. Mezi přítomnými diskutujícími, které Divadlo Kámen oficiálně přizvalo, byl například divadelní teoretik prof. Jan Císař, který dle svých slov na každém dalším setkání s Divadlem Kámen přehodnocuje všechny své dosavadní poznatky o divadle obecně, o divadelní tvorbě situací, práci s herci a podobně. Nyní se pustil do definice role dle divadelní teorie (uvádíme neupravený přepis diskuse): U nás se role ztotožňuje s postavou. Když se o někom řekne, že dostal roli Hamleta, předpokládá se, že vytváří tu postavu, kterou vnímáme na jevišti jako Hamleta. Není to tak úplně pravda. V jistých směrech divadelní teorie a v jistých souvislostech je dnes role něco, co stojí na rozhraní, a sice jistých HLUBINNÝCH PROBLÉMŮ – toho, o čem se hraje, mohl bych říci textu, a týká se to samozřejmě také postav, které jsou v textu zahrnuty, a KONKRETIZACE – kterou provádí sám herec. Je to tedy vazba mezi tím, co je někde SKRYTO – můžete to hrát jakkoli, můžete s tím pracovat jakkoli, tedy je to napsáno – a pak je ten INDIVIDUÁLNÍ VÝKON, který to nějakým způsobem dělá. A předpokládá se, že jedna noha je v hlubinném-abstraktním a druhá noha je něco, co je konkrétní sdělení, které je vázáno na člověka, který s tím přijde na jeviště. Liší se to od postavy, protože to je to, co je uděláno, nebo není uděláno. Role nemusí vyústit v postavu. Postava je formovaná úplně jinak. Role je zjednodušeně sdělení. To, co sdělujete na základě scénáře, režie, hloubky, individuálního přístupu herce atd. V inscenaci Dopis poslaný poštou jde podle mě o samé role, nikoli postavy. Každá role nese nějaké sdělení.
Literát Martin Vávra a teatrolog Vojtěch Poláček, vedoucí Divadla Potrvá. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ
Na slova prof. Císaře navázal další z hostů, sociolog Mirek Paulíček, který pojem role definoval dle své profese: Role má dvě roviny. Buď něco hrajeme, nebo si na něco hrajeme. Sociologové vnímají roli jako něco pěkného, naopak lidé vnímají roli spíše negativně. Častokrát zdůrazňují právě ten aspekt, že si na něco hrajeme, lžeme, chceme nějak vypadat. Role je soubor určitých očekávání a instrukcí. Role nám činí svět přehlednějším, strukturují nám svět. Víme, jak se máme v rámci rolí chovat. A zároveň víme, co máme očekávat. S rolí se dá různě pracovat – ztotožnit se s ní, upravit si ji, odmítnout ji. Role nám zároveň umožňují být jakožto jedinci zaměnitelní. Pokud to vztáhnu na divadlo, je například více Hamletů, a i když je každý jinak pojatý, splňuje stále stejné podmínky dané pro roli Hamleta. Pokud bych takto uvažoval o inscenaci Dopis poslaný poštou, myslím, že při výměně herců by šlo o úplně jinou hru. Nejsem si tedy jistý, zda v dané inscenaci jde vůbec o role.
Publicistka Alena Zemančíková. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ
K pojmu role a její hodnoty pro společnost a pro divadlo se vyjádřila i publicistka Alena Zemančíková: Jsem hluboce přesvědčená o tom, že divadlo je něco, co je člověku v životě naprostou nezbytností, a to i těm, kteří si myslí, že to tak není. To, že divadlo je starší než próza a jen o málo mladší než poezie, není žádná náhoda. Potřeba být v rolích je nám civilizačně dána a celá naše kultura na tom stojí a nemůžeme jinak. Když se nad tím zamyslíme, rolí hrajeme v životě mnoho, některé dobře, některé hůře a nejpoctivěji a nejpravdivěji hrajeme právě ty role, které hrajeme nejhůř.
Prof. Jan Císař a herec Divadla Kámen Vladimír Benderski. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ
K diskusi se připojil herec Divadla Kámen a performer Vladimir Benderski, který se nad pojmem role snažil přemýšlet z dalšího úhlu pohledu: Já uvažuji o roli jako o něčem, co je v každém z nás. Každý máme v sobě stovky rolí, které jsme buď odkoukali, nebo se je sami naučili. Myslím, že role vychází z něčeho, co je před ní, z určitých vzorců chování, na které navazují další a další. Ty nám sestavují roli a nějaké archetypy – otce, matku, cizince, dítě. Jednotlivé role, které máme v sobě, vyskakují v rámci různých situací zcela náhodně a automaticky. Téměř nikdy nemáme kontrolu nad tím, jaká role se v dané situaci projeví, jaký vzorec chování nás ovlivní. Jednotlivé vzorce chování vidím jako kolečka, která fungují naprosto sama. Divadlo je skvělým nástrojem, jak v sobě tato kolečka odhalit. Ve inscenaci hry Dopis poslaný poštou je to krásně vidět na postavě Y, kterou hrají tři herečky, tři těla, tři role. Ta postava se náhodně a bez důvodu mění, stejně jako v nás se náhodně a bez důvodu mění naše vnitřní role. Tu samou situaci můžeme prožívat vesele, smutně, nejistě.
O nejrůznějších definicích rolí, ať už z jakéhokoli odborného pohledu, není nouze. Může ale existovat divadlo bez role, kde jsou nastolené situace, podmínky, okolnosti, ale není tam člověk, který by hrál jakoukoli roli? Člověk tam zkrátka ,,jen” existuje? Profesor Jan Císař odpověděl, že podle něj pak nejde o divadlo, neboť to je vždy tvořeno přes herce a herec s sebou nese nějakou roli, ať chce nebo ne. Vladimir Benderski k tomu doplnil, že podle něj to do jisté míry jde v rámci divadelní improvizace, ovšem nesmí se v ní nastavovat limity a hranice. K podobným úvahám se přiklonil i sociolog Mirek Paulíček, který doplnil, že lidská mysl je strukturovaná, tudíž není možné, aby herec nehrál na jevišti žádnou roli. Pokud bychom nechali za nás mluvit jen naše zvířecí pudy, budeme hrát roli člověka, který předvádí zvířecí pudy.
Hudebník Jan Pták a Mirka Císařová, žena prof. Císaře. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ
Uvažování poté posunul jeden z diváků, který použil termín antirole. Ta je podle něj založená na odporu a vzdoru vůči klasickým rolím, které jsou schematické. Člověk nabírá v životě různé role a musí splňovat nějaká očekávání. Do některých rolí ho společnost vmanipuluje. Citlivější lidé se tomuto začnou časem vzpírat, protože to jde proti jejich svobodné vůli. Čím jsou starší, více si uvědomují sebe sama a chtějí hledat své vnitřní já. Představení Dopis poslaný poštou je podle mě právě jakousi humornou tragédií lidského života, který se vzpírá rolím.
Do diskuse přispěl také kněz Josef Čunek, který navázal na předchozí úvahu slovy: Život je úkol, krásný úkol, a my se mu vzpíráme, aniž bychom věděli proč. Nemám role rád, protože mám rád život. Bůh je ten, který nehraje roli. On prostě je. My všichni jsme v nějakém postavení a čím méně plníme náš životní úkol být, tím více problémů si děláme. Máme vypovídat o našich zkušenostech, máme hledat sebe sama, a to jde právě třeba v divadle. Bůh se nám zjevuje a my jsme stejně tak stvořeni k tomu, abychom ukazovali, vyjevovali se.
Vedoucí Divadla Kámen a autor hry a režisér inscenace Dopis poslaný poštou Petr Odo Macháček a herečka Divadla Kámen Lenka Chadimová. FOTO KRISTÝNA SUCHÁ
Jak Divadlo Kámen avizovalo a právem očekávalo, z diskuse neměla cíleně vzejít žádná obecně platná nebo snad objevná tvrzení. Přesto se v rámci plodné, umělecky naladěné, otevřené diskuse nakonec dobralo jistého smířlivého výsledku, který shrnul režisér Divadla Kámen Petr Odo Macháček: Role jsou nevyhnutelné a nemůžeme se jich zbavit. Ovšem stejně jako v životě, tak i na jevišti, pokud má být dobrý život a dobré divadlo, je potřeba nejen plnit nějakou roli, plnit životní úkol, ale svobodně a neomezeně tu roli naplňovat a žít.
Systémově vše shrnuli Ivan Černý a Ivo Šmelhaus, kteří se diskuse zúčastnili v rolích diváků: Role definuje metriku (vztažný bod, spíše vektor).
Divadlo Kámen děkuje všem zúčastněným diskutujícím i divákům a těší se na další podobně obohacující diskusní setkání, které plánuje na jaro 2016.
///
Postřehy Divadla Kámen psali na i-DN (a jejich texty naleznete):
Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski
Více o Petru Macháčkovi na i-DN: Dotazník
Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Pokusím se
kontrovat či obohatit dané úvahy ještě jiným termínem, než je „role“ a „já“ či „já-herec-úkol“, a to „médium“. Obracím se tím sice z jisté strany jinam, řekněme k rituálu, ale umění a rituál tak daleko od sebe nemají a někdy se – v určitých chvílích – propojují.
Jako příklad uvedu dvě situace. První je tanečník butó Tanaka, který se ve snaze „tančit vodu“ položil do lesní bystřiny a ležel tam tak dlouho, dokud jej sama voda nevedla k pohybu a tanci. A druhý příklad – divadelnější (ve smyslu představení/divák) – je herectví Ryszarda Cieślaka v Grotowského inscenacích. Nezažil jsem je, ale ze svědectví přímých účastníků (Jana Pilátová), fotografií a několika dokumentů usuzuju, že překročil jednoduchý termín herec-role a ani nevyjadřoval ono „já“ na jevišti. Ale splňuje úkoly inscenace (aranžmá, text…) stával se něčím, co bych nazval médiem. Propojil sebe a své tělo skrze úkoly dané inscenací s čímsi mimoosobním, mimoegoistickým.
Tedy – vrátím-li se k činohře – myslím, že lze v jistých chvílích a u některých herců/performerů říct, že role, postava či úkol jsou jim pouze vnější formou k průniku mimo reálný, civilní svět kamsi jinam. A vůbec to nemyslím v nějakém sakrálním slova smyslu, ale vidím v těchto „svatých hercích“ průvodce do – řekněme – kolektivního nevědomí, do podvědomí, nadvědomí, do světa archetypů… Ostatně Zdeňka B. se tímto tématem zabývala loni v Postřezích (No. 5) – viz http://www.divadelni-noviny.cz/divadlo-kamen-postrehy-no-5.
A – abych to dokládal výjevem z inscenace Dopis poslaný poštou – tyto okamžiky vyvolává situace, kdy jedna z hereček – nemýlím-li se, tak to byla Barbora Šabartová – v jedné chvíli divoce a k udivení diváků dlouho přednáší jakýsi text (inscenaci jsme viděl už déle, tak si nejsem jistý jaký), a to tak, že se v podstatě dostává mimo „roli“ i text, posouvá úkol dál, či jej naplňuje ještě čímsi dalším – Brook a Grotowski tomu říkali „svatým“. Nádherný okamžik této inscenace!
Tím se dostávám dalšímu nahlédnutí zde diskutovaného tématu. I při „naplňování role“ mohou být v inscenaci místa, jež toto „naplňování“ prolamují. Je tedy dobré neuvažovat jen o „kontinuálním naplňováním role“, ale i o možných průzorech jinam. Za sebe mohu říct, že mám rád, když takové okamžiky v inscenacích jsou.
25.10.2015 (0.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Odo Macháček
Vladimíre,
díky za souvislost s médiem, je pro mě hrozně užitečná při vytváření vlastní terminologie. Podobně jako si pro sebe ujasňuju pojmy forma a obsah (třeba jen pro sebe – obecná terminologie může být jiná, složitější), snažím se i s pomocí toho diskusního večera ujasňovat pojmy postava, role, persona. Snažím se hledat si pro sebe takové jejich vymezení, které bude nějak praktické, které pomůže v konkrétním okamžiku přípravy inscenace, třeba i přímo při zkoušení. To mé praktické vymezení formy a obsahu (http://odo.divadlokamen.cz/2015/05/06/forma-a-obsah-po-sto-prvni/) mi už skutečně při práci hodně pomáhá, a vymezení postavy a role, myslím, také, například http://odo.divadlokamen.cz/2015/10/26/karkulka-svezi-zabava/, kde uvažuji o zásadním rozdílu mezi Karkulkou a Dopisu poslaném poštou).
Pojem média mi velmi dobře doplňuje představu o rozdílu mezi postavou a rolí. Napíšu svou hypotézu rovnou zostra:
Vytváří-li herec postavu, nemůže být médiem (alespoň ne úplně). Plní-li jen roli, médiem být může a dokonce by jím být měl, je-li mu dáno.
Pro vysvětlení „mých“ pojmů:
– Role je prostě úkol, který herec dostal od režiséra; úkol založený čistě na režisérově výslovné definici formy. V rámci formy může režisér předepsat leccos (opět si dovolím poukázat na http://odo.divadlokamen.cz/2015/05/06/forma-a-obsah-po-sto-prvni/) – mizanscénu, rozložení sil, rytmus, …, fyzickou charakteristika osoby (kyselost/zásaditost, …), dokonce třeba konkrétní emoci v předepsaném okamžiku, atd. Herec je povinen toto režisérovo vymezení formy přesně respektovat. Ale v rámci tohoto vymezení (směrem do hloubky i do šířky) a vedle něj může (dokonce je povinen) dělat cokoli, co v každém okamžiku odpovídá jeho autentické potřebě. Krátce řečeno: role je to, co režisér nadiktuje, a ve všem ostatním je herec absolutně svobodný a jedná autenticky za sebe.
– Postava je mi méně jasná, ale tápu zhruba tímto směrem: postava = role + transformace do jiné osoby. Hraje-li se divadlo s postavami, je herec povinen dodržovat roli (viz výše) a navíc ještě být někým jiným, tj. být přetransformovaný do jiné osoby. Potom nejedná osobně za sebe, ale za tu osobu, do které se přetransformoval.
No, a transformace do osoby-postavy mu podle mého názoru zabere tolik mentální kapacity a natolik ho posune od vlastního já, že už není schopen být dokonale autentický. To, co jím jako médiem má proudit, to, co má jako médium komunikovat dál, je filtrováno nejen přes něj osobně, ale i přes jeho postavu, a tím se to rozmělní.
A proto nemůže být médiem. (Géniové mohou být samozřejmě výjimkou, ale kolik jich je?)
Možná jsem to napsal zamotaně, někdy to zkusím lépe. Taky uznávám, že je to jen hypotéza. Ale kdyby to tak fungovalo, mělo by to velký praktický význam při rozhodování, zda hrát v konkrétním případě (konrkétní inscenaci) postavu nebo „jen“ naplňovat roli.
26.10.2015 (17.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Myslím,
že Ti Petře rozumím. Je to trochu příliš vědecké a teoretické a jistě na toto téma se již zamyšlelo a psalo o něm mnoho osobností. Asi nejlíp se k tomu – z osob kolem nás – umí v této teoretické rovině vyjadřovat prof. Císař. Já se snažím vždy vnášet prvek zkušenosti performera, jíž jsme prošel. Tedy člověka, který skrze tělo a psychofyzická cvičení se pokoušel docházet v divadelním jazyce/řeči co nejdál, a to především v „přítomnosti na jevišti“, věře, že tato maximální přítomnost je přenositelná i na diváka a jeho vnímání divadelního představení. Zkrátka cesta Grotowského.
Vy se ale pohybujete v trochu jiném prostoru, pro vás je důležité slovo coby nositel komunikace s divákem, a teprve pak je to situace či dokonce fyzické jednání. Herec v tomto případě – podle mne – se může či dokonce musí zcela „rozplynout“ do postavy a své „já“ v podstatě uschovat do role jakéhosi „nad-já“. Pokud by se mu to podařilo (což teoreticky je lehce proveditelné, ale ve skutečnosti možná neuskutečnitelné), pak se stává oní – řekněme – médiem a to nezávisle na tom, zda – jak jsi to nazval – hraje postavu či ztvárňuje roli.
Abych byl pochopitelný, pokusím se to demonstrovat na konkrétním příkladu. Podívej se, jak hraje třeba Karel Dobrý v Dnu opričníka. O takovém herectví mluvím. Je to – dle Tvé terminologie – „postava“, ale je to i „role“ – neb se projevuje jako „médium“. Podobně to Dobrý (ale nejen on, třeba i Karel Roden) předvádí ve většině svých výkonů. A vedle toho je David Prachař, který vytváří – především v Nebeského inscenacích, ale i jiných – „roli“. Má úkol a ten transformuje do své formy. Zůstává stále především sám sebou. Jsou to nuance, provnáváme-li oba performery, ale podle mne tento – mnou popisovaný – rozdíl tam je. A oba jsou na jevišti „svatí“, oba jsou – v mnou nabízené terminologi – médiem.
27.10.2015 (17.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Odo Macháček
Vladimíre,
díky za zmínku o přítomnosti, to je určitě zásadní navázání. Když to trochu přeženu, docházím postupně k názoru, že v divadle nakonec jde v důsledku právě jen o tu maximální přítomnost, všechno ostatní je zbytné – tedy bylo by zbytné, kdybychom to nepotřebovali jako prostředek k dosažení té maximální přítomnosti. A pak můžeme být tím médiem (v míře, v jaké jsme přítomni?).
A ještě k poznámce o Divadle Kámen a o slovu: byl bych rád, kdyby slovo nebylo žádnou překážkou „čisté“ přítomnosti, tedy aby v podstatě nebyl rozdíl mezi cestou Grotowského a naší cestou. Doufám, že se tím směrem posouváme (například se mi teď v Dopisu zdá pojetí básní jako jasná cesta tím směrem; ale nechtěl bych to redukovat jen na takovéto extrémní příklady – chtěl bych, aby slovo, třeba i nějak kultivované nebo stylizované, bylo prostě tak přirozenou součástí divadla jako dýchání).
A k terminologii (postava x role): za sebe bych si myslel, že u uvedených herců nejde o „rozplynutí se se do postavy“, ale právě „jen“ o „rozplynutí se do role“ (ale neviděl jsem tyto konkrétní věci…; pak ještě také zbývá možnost geniálního herce, pro kterého žádné hranice neexistují); ale to je samozřejmě jen má osobní terminologie, o kterou jsem se výše podělil, a která je pro mě jako režiséra praktická (například proto, abych nevedl herce špatným směrem, abych po něm například nechtěl něco, co přesahuje mou kompetenci, když si řekneme, že v daném představení postavy nebudou).
28.10.2015 (13.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Rozumím,
souhlasím a v podstatě nemám co dodat.
Ale nepřidá se někdo z herců – Divadla Kámen a třeba i jiných souborů, čtou-li nás? Docela by mě zajímal jejich názor na Tvé rozdělení „hrát postavu“ versus „plnit roli“. A na „absolutní“ přítomnost na jevišti. Kdy a proč se na jevišti či – přesněji – v prostoru hraní cítí (příliš) svázaní a kdy a proč (dostatečně) svobodní?
29.10.2015 (1.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Aksamít
Vladimíre,
děkuji za uvedení příkladů Karla Dobrého a Davida Prachaře. Ač jsem o tom nikdy analyticky nepřemýšlel a až příspěvek prof. Císaře mi otevřel oči, jsou tyto příklady příkladem ryzího splynutí (rozplynutí) s rolí (do role). Vlastně o takové herectví se většina, věřím, z nás snaží. A kde jsou ty limity? Od banálních, jako je nejistota znalosti textu, malá připravenost a soustředěnost, přes trapně existenciální, jako jsou problémy v rodině či zaměstnání, až po ty nejfatálnější, jako je nedostatek talentu, neschopnost otevření čtvrté až šesté čakry a narušení gravitačního pole Země. A vlastně se mi vkrádá otázka, zda lze v klasickém „kamenném“ herectví dosáhnout Prachařovi úrovně herectví. Bára dokázala, že minimálně v některých rolích ano …
01.11.2015 (20.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jane,
máš recht – jedna věc je teorie a druhá praxe. Můžeme mudrovat o čemkoli a snažit se to naplňovat, ale nadání a schopnosti realizace našich teorií (a jejich řemeslné zvládnutí na vysoké úrovni) mají jen někteří. Někdy o tom ani nemusejí moc přemýšlet. A někomu se podaří vlomit se do „svatého“ herectví aspoň na chvíli.
03.11.2015 (0.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Zdeňka Brychtová
Děkuji za všechny vaše komentáře.
Ačkoli se zamýšlím sebevíc, nevím, zda jsem schopná k tomu něco kloudného doplnit. Po diskusi vnímám rozdíl mezi postavou a rolí podobně jako Petr. Když zohledním tento pohled, mohu na jeho základě (díky nějaké své aktuální zkušenosti s hraním postav několikrát denně a naplňováním role několikrát do měsíce právě v DK) popsat rozdíl mezi přítomným herectvím a plněním postavy. Alespoň tedy tak, jak to já vnímám.
Pokud bych měla úplně jednoduše porovnat oba tyto „herecké úkoly“ – přítomné autentické herectví, tedy naplňování role, je pro mě samozřejmě mnohem těžší, a to například proto, že člověk se OPRAVDU musí soustředit, a pokud chce dosáhnout ještě něčeho nadlidského, musí se úplně odevzdat. V praxi mi to samozřejmě nevychází vždy, závisí to na počasí, náladě, úspěchu/neúspěchu daného dne, touze něco zažít, ochotě něco přítomného na jevišti zažít, a ne se předvádět. Dokonce jsem ráda, že se takto odevzdávat denně ani nemusím – člověk se pak nediví, že někteří Grotowského herci končili v blázinci nebo ještě hůř. Je to opravdu náročné, ale pokud se to povede, je to skvělý zážitek, dokonce snad i lepší než pobavené publikum. Ačkoli přímo v momentě představení je i smích a radost hezká motivace pro herce, jen se tím nesmí nechat odvést do opiček a nepravdivosti.
Plnění, hraní postavy je pro mě o dost jednodušší – pokud to opravdu vezmu z toho pohledu, že plním nějaký úkol, že se „chovám“ jako někdo jiný, měním intonaci, barvu hlasu, nejsem to stoprocentně já a dokonce se to ode mě ani nevyžaduje. Ono je to sice fyzicky náročné, kolikrát i psychicky, když člověk hraje nějakou postavu (třeba tu samou) třikrát za den, ale pro mě je to jiný druh náročnosti, protože pokud nechci, nemusím se tomu úplně odevdat. a na výsledku se to zas tolik nepozná. Pokud se člověk naučí dělat spoustu věcí automaticky až rutinně a není řemeslně úplně špatný herec, může si dovolit se uvolnit, nemusí se nechat sežrat maximální soustředěností, nemusí na sebe nechat působit všechny možné síly a pracovat s nimi. Je totiž krytý právě tou postavou…
No. Takto stručně na úvod. Mohu to zkusit případně nějak doplnit.
29.10.2015 (17.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Olga Ježková
Bylo mně umožněno
si vyzkoušet existenci v maličké divadelní roli Divadla Kámen a naprosto se ztotožňuji s tím, co vyslovil lapidárně, ale přesně kněz Josef Čunek: „Žila jsem tedy chviličku svůj životní úkol v divadelní roli…“
Je to zdánlivě jednoduché: prostě stačí žít naplno, byť v roli divadelní. Pak vše funguje bez potíží. Napadá mě ale, co vlasně nastane, když člověk vypadne ze všech svých životních rolí? Smí to udělat? Spadne opona? Jen pro něho? Komu ještě okolo něho?….
03.11.2015 (13.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimir Benderski
Z toho, co je tady napsáno,
nejvíce se mi zamlouvá termín Medium. Role a Postava jsou dost rozplizlé a hlavně nejsou instrumentální. Medium, i jako pojem používaný M. McLuhanem nese v sobě široké pole odkazů, ideji, konceptů (viz. M. McLuhanem, Understanding media) a zároveň je prostředkem přenosů informaci, energie. Medium je vodič. V pojetí McLuhana, medium samotný v sobě zahrnuje v latentní formě veškerý jeho budoucí vývoj, veškeré možností a schopností, které se během času projeví. To je význam jeho nejznámější věty – The medium is the message. Něco podobného má Noam Chomsky, když říká že schopnost řeči je organ, který člověku je vlastní od narození.
Žárovka je medium, ale je „mrtvá“, dokud v ní neproudí elektřina, televizor je medium, ale je „mrtvý“, automobil je „mrtvé“ medium, dokud ho nenatankujeme.
Herec jako medium má zdroje na několika úrovních:
1. Text, scénář
2. Postava, tak jak se jeví z reakcí jiných postav
3. To, co ve scénáře není, ale dá se fabulovat, analyzovat a tvořit na základě toho, „o čem se inscenace bude hrát“
4. Režijní úkoly
5. Osobní životní zkušenosti
——————————————————————— osobnostní úroveň
6. Setrvání v přítomném okamžiku na jevišti
7. Intuice a spojení s osobním podvědomím
8. Spojení s kolektivním podvědomím, archetypy atd.
———————————————————————- nad-osobnostní úroveň
Atd.
Snažil jsem to uvést v pořadí vzrůstající energie působící směrem k hledišti.
Pro mě herec je rádio hlásající určitý druh vysílání a záleží na jeho schopnostech naladění a pak kvalitě reprodukovaní.
Jestli má schopnost dojit k úrovní roli, nebo postavy, anebo může sáhnout k hlubším a mocnějším proudům – v tom vidím ten rozdíl.
Zkrátka vidím rozdíly jen v schopnosti reprodukovat vysílaní z určitých energetických úrovní.
Vím že ten pohled je metafyzický, mně to osobně nevadí.
Vladimír Benderski
04.11.2015 (15.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Odo Macháček
Vladimire,
celkem souhlasím, ale jen bych chtěl upřesnit, že jsme se v debatě o roli/postavě postupně dostali od tvého bodu 2 (postava) / případně 4 (to je podle mě něco jako role) k médiu, tedy pojmu z jiné dimenze (souhlasím, že dosti metafyzické).
Mně na té dobatě o postavě/roli zajímaly ty „přízemní technické maličkosti“, které jsou ale při tvoření divadla také důležité (aspoň z praktického pohledu režiséra).
09.11.2015 (16.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vladimirův – myslím Vladimira B. –
vstup vnímám jako možné pokračování či rozvíjení jeho Úvah zde na jaře otiskovaných. Velmi mne tehdy zaujaly a rád bych je – po domluvě – převzal do některého z chystaných čísel Taneční zóny, jíž jsem nyní šéfredaktor a jež se uvažováním nad performančním děním jako takovým z mnoha různých úhlů a přístupů programově zabývá.
10.11.2015 (12.44), , Trvalý odkaz komentáře,