Divadlo Kámen: Postřehy (No. 3)
V naší minulé diskusi /viz: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 2)/ na tomto blogu padla otázka na vášeň a říkali jsme si, že ji někdy rozebereme samostatně. Takže se pokusím něco nastínit (neříkám, že to bude zrovna objevné).
Martin Marek, Petr Macháček: Mamut mamut (lehce disharmonické business drama o určité řešitelnosti dezorientace – premiéra 27. března 2014). FOTO archiv Divadla Kámen
Poznámka 0:
Co je to vášeň? Dlouhodobější emoce? Intenzivní emoce? Zaměření úsilí? Ztráta orientace? Raději se pro tento okamžik spokojím s intuitivním porozuměním tomu rozporuplnému pojmu…
Poznámka 1:
V divadle mi naprosto nechybí navenek projevovaná vášeň (naopak, často mi přebývá). Často mi ale chybí vnitřní vášeň, a to v podstatě nezávisle na tom, zda je nebo není projevovaná.
Poznámka 2:
Vášeň k člověku patří, a patří tedy i k pravdivému divadlu. Zajímavé na ní je, že má-li být pravdivá, nemohu si ji předem připravit. Mohu si samozřejmě připravit situace, vnější i vnitřní motivy a motivace, zkrátka všechny možné kontexty; mohu si vybudit, vyprovokovat vnější i vnitřní smysly. Ale potom, když hraju (jednám, …), nesmím jí chtít nijak pomáhat, jinak ji zmrzačím. (Toto je bohužel případ většiny projevů vášní, které vídám.)
Poznámka 3:
Čím vyspělejší bytost, tím je její vášeň kultivovanější. Té kultivovanosti rozumím tak, že vnitřní síla vášně postupně prochází několika stupni přetváření, formování, zpracovávání, zkrátka kultivace. Tento proces by ji neměl podstatně oslabit. Měl by ji ovšem strukturovat, přetransformovat do takových vnějších projevů, které jsou zajímavé, přínosné, estetické, …
Agamemnon podle Aischyla, Josefa Krále a herců Divadla Kámen. FOTO archiv Divadla Kámen
Co chci nadhodit 1:
Mě osobně tedy v divadle (nejen v divadle) zajímá vášeň pravdivá, nezajímá mě vášeň předstíraná.
Zajímá mě vášeň vyspělá, nezajímá mě vášeň primitivní.
Zajímá mě vášeň s estetickou kvalitou, nezajímá mě vášeň nekontrolovaně rozplizlá.
Co chci nadhodit 2:
Když někdo, například Divadlo Kámen, programově používá umírněné prostředky a „umírněnou složitost všech věcí“ (raději nepíši přímo minimalismus…) a programově se snaží poctivě, pravdivě hledat, je pro něj celkem samozřejmostí, že bude s vnějšími projevy vášně pracovat velmi opatrně.
Co chci nadhodit 2a:
Myslím, že se snažíme jít dál než je opatrné používání: prostě vášeň zavíráme uvnitř a věříme, že má-li se dostat na povrch, dostane se. Dostane se tam násilím (donutí svého herce k vnějším projevům, i když se jim brání) nebo jinými přenosovými kanály (elektromagnetické vlnění, …). Nedostane-li se na povrch, prostě tam nebude. Lepší, než kdyby tam byla falešně.
Divadlo Kámen: Mamut mamut. Repro archiv Divadla Kámen
Poznámka 4:
Někdy používáme takovou hereckou stylizaci (režijně předepsanou), která může vyloženě navádět na fabrikování emocí (vášně, …). Jednoduchým příkladem takové stylizace je křičený monolog. V takových chvílích se herec dostává více než jindy na hranu: kde ještě pravdivě hledá, vnímá, jedná a kde už si přisazuje, fixluje, podvádí? K umění inscenátora patří správné dávkování takovýchto hran (i s ohledem na poetiku skupiny, její cíle, …) a k umění herce patří estetická chůze po ostřích těchto hran.
No, takže jsem něco poněkud opatrnicky shrnul, asi to neříká víc než nějaká herecká příručka, ale třeba je to aspoň podklad pro ostřejší příspěvky.
Petr Macháček, dramatik, režisér a herec, zakladatel a vedoucí Divadla Kámen
Objekt musí existovat i poté, co zanikl. Repro archiv Divadla Kámen
Předchozí Postřehy:
Zdeňka Brychtová: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 2)
Petr Macháček: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 1)
Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Petře,
neprotiřečíš si?
Píšeš: „Zajímá mě vášeň pravdivá, nezajímá mě vášeň předstíraná. Zajímá mě vášeň vyspělá, nezajímá mě vášeň primitivní.“ Obávám se ale, že vášeň a její projevy jsou – aby byla a byly pravdivé (ergo opravdové, nepředstírané) – nutně primitivní a v zásadě neřízená. Dokonce čím primitivnější a neřízenější, tím pravdivější. K takovému poznatku aspoň dospěl Artaud svým krutým divadlem, butó tanečníci a mnoho dalších s těmito jevy experimentujících jedinců a skupin.
To neznamená že se tyto projevy nedají řídit a kultivovat. To je právě cesta divadla coby – ať chceme nebo nechceme – umělého prostředí.
Nevěřím, že skutečnou vášeň vaši herci během představení někdy projeví. Jsou – zdá se mi – vedeni k jejímu ovládání a k maximální pohybové i emotivní střídmosti. Skoro až chladu. A to i když mají za úkol křičet. Vášeň je ale horkokrevná.
Nebo se mýlím?
07.03.2014 (3.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Macháček
Vladimíre,
díky za upozornění i přesnou otázku.
K upozornění na protiřečení:
Vyjadřuju se neotesaně… Chyba… Tou kultivací vášně jsem nemyslel, že by se mělo něco, co je úplně nejhloub v nás (mimochodem, je to tělesné nebo duševní nebo zároveň tělesné i duševní?) nějak zpacifikovat, „zkultivovat“ tím, že to budeme strukturovat, svedeme to do „regulovaných toků“, uhladíme to, aby to nezpůsobilo povodeň. Vlastně jsem nemyslel žádnou kultivaci – prostě špatně zvolené slovo.
Chtěl jsem říct, že mě zajímá vášeň „vyspělá“. Ano, a tady bych mohl narazit na odchýlení se od Artauda (ale nevím, nemám ho dost načteného, napravím to a příště si o tom můžeme něco víc napsat). Tím slovem „vyspělá“ se snažím vyloučit vášeň „primitivní“. Mezi ty „vyspělé“ bych řadil něco jako třeba snahu tvořit, stavět, poznávat, milovat, zachraňovat… Mezi ty „primitivní“ bych řadil třeba touhu vlastnit, žárlivost, žravost, … Například když se hraje „tradičně“ Othello, nezajímá mě to (ale dá se to hrát i jinak a pak tam ta vášeň nemusí být primitivní).
K té přesné otázce:
Ano, naši herci neprojevují vášeň a nechceme, aby ji projevovali. Přesněji: nechceme, aby ji dobrovolně projevovali vnějšími prostředky (může se stát, že je ovládne, a pak ok, nebudeme si stěžovat; ale takové případy nejsou běžné ani je nevyhledáváme). Ale uvnitř mají vášeň mít, a to maximální. Naše teorie je, že pokud je maximální vášeň uvnitř a nedostane se žádnými vnějšími projevy ven, je nejzajímavější a nejpravdivější. Musí se dostat ven jinak než „projevy“ (jak? – nechci zabíhat do metafyzicistního blouznění, ale jsem přesvědčen, že existuje to, čemu se proflákle říká „vyzařování“, ať už je to fyzikální či metafyzickou podstatou cokoli).
K tomu „až chladu“:
Pokud z našeho představení vychází chlad, je to chyba – naše neschopnost mít i při těch potlačených vnějších projevech dostatek tepla – mít tolik vášně uvnitř, aby i přes ty vnější neprojevy vyzářila ven. (a souvisí to i se špatnou režií, která pro to vyzáření nevytvoří vhodné situace)
07.03.2014 (12.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Je to zčásti
akademická diskuse, ale pustím se do ní:
Snahy tvořit, stavět, poznávat, milovat, zachraňovat nejsou podle mne vášně, ale pouze a jen „snahy“ – tedy vědomá intelektuální rozhodnutí. Ani touha vlastnit není (či spíš nemusí být) „vášeň“, ale jen touhou. Něco jiného je ovšem pudová touha vlastnit… žárlivost, žravost… Ale taky touha (vášeň) milovat, souložit… Žít… Vášeň je podle mne projev pudovosti a podvědomí, tedy projev přírody (primitivnosti) v nás, nikoli intektuální rozhodnutí. Mohu ji (či spíš je – vášní je jistě nepřeberné množství) ale usměrňovat a na divadle s ní vědomě pracovat. Vyvolávat ji, fyzicky, gesticky, emočně kultivovat, čímž ovšem i něco z ní ztrácím (dále viz Artaud a mnohé techniky fyzického divadla.)
O čem píšeš ve své terminologii „primitivní“ vers. „vyspělá“ vášeň, je podle mne spíš analogie rozdělování umění na „nízké“ a „vysoké“. Touhu stavět ad. bych nenazýval „vyspělou vášní“, byť je to hezký termín, ale spíše tvůrčími cíli či tématy.
Ale naše diskuse je i zcela praktická.
Nebezpečí „chladu“ je nebezpečím formálnosti. Rozumím Tvému termínu „vyzařování“ velmi a je to myslím problém každého umění, toho „živého“ (divadlo, koncert…) obzvlášť. Další otázkou v tomto smyslu je ale i tzv. „charisma“. Není právě to projev jakési „vnitřní“ vášně či vášnivosti? Kdo nemá charima, možná ani nedokáže „vyzařovat“. Nebo jo? Jaké s tím máte zkušenosti? Dá se „vyzařování“ učit a naučit? Není to vlastnost už předem daná? Není to základní předpoklad k tomu hrát úspěšně divadlo? Není to, o čem mluvíš, už spíše vědomé usměrňování a zdůrazňování tohoto – každému z nás daného (někdy ale pro divadlo nedostačujícího) – vyzařování, ergo charismatu?
09.03.2014 (1.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Macháček
Vladimíre,
díky za další upřesňování.
No, dokonce myslím, že to není až tak akademická diskuse, že to ovlivňuje každodenní práci.
Ty základní emoce (živočišné: souložit, žrát, sebezáchova…) mě prostě nezajímají. Ne, že bych nad ně byl nějak povznesený, samozřejmě jsem jimi v divadle i v životě do celkem závažné míry ovlivňován (a dokonce mi to asi ani nevadí), ale nezajímá mě zkoumat je. Chápu, že existuje divadlo, které je zkoumá, ale moje divadlo to není, není na ně zaměřeno.
Já si tedy ale myslím, že podobnou sílu jako uvedené živočišné vášně mají i ty „tvůrčí“, tj. stavět, poznávat… Myslím, že toto nejsou jen „tvůrčí cíle“ nebo „témata“, myslím, že mnohým lidem jsou tato „puzení“ dána minimálně ve stejné míře a intenzitě jako ta živočišná. Možná jsem nějak romantický, ale mnozí lidé mě přesvědčují, že to tak je, že prostě v tomhle je podobná síla jako třeba dokonce v té sebezáchově; a tyto jevy (nevím tedy, jestli je správné zařazovat je mezi vášně – věřím Ti, že ne) se mi zdají na průzkum zajímavější.
Jeden aspekt: pro mě osobně je zajímavější servat se se svým psem (jen pro upřesnění: nejsem majitelem psa, ale mám ke psům snadný přístup skrze rodinu), než jít na čistě fyzické divadlo. Pes mi předá víc živočišnosti než herci a dá mi víc informací o ní; nemusel to ani nijak studovat, je mu to prostě dáno.
Je možné namítnout: ale co je to čistě fyzické divadlo? V dobrém fyzickém divadle se herci dostanou dál než k fyzičnu a živočišnosti. – Souhlasím; ale občas jsem prostě těch čistě fyzických divadel svědkem a zaujmou mě méně než ten pes.
Takže pro shrnutí: zajímají mě ta „puzení“ typu práce, poznávání…, ne ta živočišná.
Průzkum neživočišných puzení může na divadle působit formálněji nebo chladněji, než u těch živočišných, protože takto vedené divadlo má asi přirozeně „menší amplitudu“ – prostě se tam fyzicky méně děje. Takové divadlo musí umět na svou „menší amplitudu“ dobře připravit herce i diváky a dobře s ní pracovat. Ideální také je, když je dokonaleji fyzické než to „klasické fyzické divadlo“. To ovšem souvisí s tím „vyzařováním“, velikostí divadla, očekáváními diváků – k tomu zkusím něco večer v dalším odstavci.
11.03.2014 (14.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Macháček
Pár poznámek k tomu vyzařování a charismatu:
1.
Pokud se charismatem myslí to, že člověk „vejde na jeviště a je vidět“, nebo méně uctivě „vejde a je ho všude plno“, tak toto charisma, myslím, se sílou živočišných vášní souvisí; ale takoví herci (a je jich dost, i mezi těmi „špičkovými“) mě osobně nezajímají. Zajímá mě něco jiného, co se asi nedá dobře provozovat ani vnímat ve velkém divadle, je potřeba divadlo malé – je to něco, co souvisí s intenzitou duševního i tělesného prožitku herce (i s jemným komunikováním toho prožitku), který je citlivý, inteligentní (je potřeba, aby mě jako diváka v nějakém směru vnímavosti, citlivosti, inteligence, … převyšoval), naladěný na maximální vnímavost a vybuzený divadelní situací – ale který není naladěný ani situací vybuzený na vnímání těch živočišných vášní, nýbrž nějakých jiných hodnot – ty neumím přesně pojmenovat, ale souvisejí třeba s estetikou (tj. všeobecným vnímáním krásna a oškliva), prací (tj. nějakou konstruktivní činností), inteligentním vztahem (tj. láskou v obecném smyslu) a mnoha dalšími kategoriemi.
2.
K možnosti vycvičení k vyzařování: za celou dobu, co dělám divadlo (komorní divadlo – nikoli „big stage“) jsem dlouhodoběji pracoval s desítkami lidí, mnozí z nich byli divadelní začátečníci; potkal jsem jich jen několik, u nichž se mi zdálo, že by v sobě ani za rozumně dlouhou dobu práce (řekněme 2 roky) nevytvořili schopnost vyzařování (samozřejmě jemného, nikoli pro ten „big stage“).
Nikdy se mi ovšem nepodařilo během těch potřebných 2 let tu jejich neschopnost ověřit, protože tito lidé to předčasně vzdali (mimochodem, třeba i na mé doporučení, což si trochu vyčítám).
Kromě těchto několika lidí jsem byl ovšem vždy svědkem toho, že si každý nějakou cestu najde. Po 4 letech bývá přirozeně dál než po 2 letech a pořád jde dál (když tedy chce), ale zkrátka za ty 2 roky to v sobě každý, pokud na sobě pracoval a hledal a pokud tedy řekněme nebyl „antitalent“, našel.
(Dnes bych ani „antitalenta“ neodrazoval, i když je to těžké, rád bych ho podpořil a s napětím čekal, kdy se to v něm vynoří).
3.
Fakt, že si každý najde cestu k vyzařování, ovšem neznamená, že nejsou lidé s lepšími a horšími předpoklady. Zásadní je například prostě to, čemu se asi říká „inteligence“: mnozí prostě nemohou jít tak daleko a hluboko jako jiní, protože to prostě „nepoberou“.
Další omezení může spočívat v nedostatku odvahy: mnozí se na nějaké úrovni zaseknou a nechtějí jít dál, protože by uviděli strašidlo.
Dalšími limity je třeba nedostatek pracovitosti, vytrvalosti, vnitřní síly, atd.
12.03.2014 (2.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Barbora Šabartová
Uf,
kde se v téhle debatě napojit? Možná přicházím s křížkem po funuse…
Vášní by se dalo nazvat vše, co dosahuje určitého stupně vnitřního varu zaujetí. Neodvážila bych se nic z toho nazvat nízkým, primitivním či vyspělým. Všechno je lidské a je to součástí nás všech. Koluje to mezi námi, takže s tím nějak pracujeme, i když to zrovna nevytváříme, stavíme na tom a tvoříme na těchto základech něco dalšího. Ať už je to živočišnost, pudy, touhy, plány.
Myslím, že nejde jen úplně o to projevovat vášeň nebo ji neprojevovat. Je to jako s čirou rozplizlostí. Pokud jsou uvnitř, ostatně jako cokoliv jiného, je to třeba dobře. Pro každého, kdo se dobrovolně začne pohybovat na jevišti, je určitě nutné vnitřní pnutí a touha, klidně i vášeň, tam být a něco projevovat, tvořit. To nazývám vyzařováním nebo charismatem. Musí k tomu ale být i dost silný kus vůle naučit se pracovat s tím, co nalézáme uvnitř, umět to namíchat ve správném poměru do správného koktejlu, který je srozumitelný jak pro diváky, tak pro spoluhráče na jevišti (to je pro mě ona kultivovanost a díky ní umožňuji interakci herců i diváků). To se děje chtě nechtě vnějšími prostředky, které by ale měly vycházet pouze z nejhlubších pohnutek. Myslím, že bez použití vnějších projevů je interakce nemožná. Stejně tak je vnější projev bez hloubky prázdný. Za nutně přítomnou považuju ale taky hercovu schopnost milovat v obecné rovině, umět vnímat, chtít vnímat, vložit do toho notný kus energie, sebezapření, umět nasávat povětrností podmínky a pak opravdově pracovat na jejich využití.
Ten náš chlad si vysvětluju velmi zvýšenou opatrností herců z projevu výše uvedené tzv. primitivní vášně. Cítím naprosto nevyhnutelnou nutnost dostat ze sebe v počátcích experimentování právě i tu „primitivní vášeň“, abych si jí byla vědoma. Je nutné ohmatat si její znění a účinek až do momentu znechucení a automatického vyčlenění. Určitě jsem ale zastáncem určitého druhu potlačování vnitřní vášně do té doby, dokud si tělo a mysl jsou naprosto jisty tím akurátním způsobem předání informace do okolí tak, aby to bylo srozumitelné, byť i by její podstata měla tkvět v nesrozumitelnosti.
13.03.2014 (14.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Uf, Barboro,
než jsme dopsal a zavěsil svůj příspěvek (viz níže), kde jsem si stěžoval na neúčast dalších v diskusi, objevil se Váš text. Dotýkáte se v něm něčeho, co je zvlášť podstatné pro divadlo, které zajímá Vás i mne. Totiž osobnost herce jako taková. Na jevišti se z velké míry – zvláště v tzv. „fyzickém“ divadle a fyzickém jednání – projevuje nejen herecká technika, o níž zde byla řeč, ať už jsme ji nazývali charismatem či vyzařováním, ale je tam i herec/performer sám za sebe. Mně je celkem fuk, jak navenek falešnou či opravdovou vydává energii, neb se obávám, že interpretace toho je velmi subjektivní, ale zda tato jeho „energie“ či konání jsou v souladu s jeho osobností. Tedy jak je „kultivován“ či otevřený jako člověk. Zvlášť když divadlo hraju, je to pro mne zásadní.
13.03.2014 (17.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Macháček
Souhlasím,
že herec nemůže při hraní rozlišovat mezi jednotlivými druhy vášní – musí hrát tak, kam ho to vede, přivádí. Ale jen jsem se snažil specifikovat, že mě některé druhy vášní zajímají, a jiné ne; a tenhle můj zájem vymezuje oblast zkoumání v DK (dokonce i když si může každý z nás zkoumat to, co právě potřebuje a kam ho hraní v daném okamžiku dovede, situace navozované v našich hrách se na ty druhy vášní, které mě nezajímají, neorientují), takže pro jejich průzkum není tolik příležitostí.
15.03.2014 (0.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Škoda,
že se nepřipojuje nikdo další. Ale snad i tak je náš dialog pro divadelníky zajímavý (jinak bychom mohli jít do hospody a vyříkat si vše tam). V revui Orghast – pokud se povede ji znovu rozjet a udržet – pak tyto „dialogy přes rampu“ budou vycházet v tištěné podobě (jsi-li pro). Takže jejich stopa snad zcela nezmizí.
Ale vraťme se k aktuálnímu tématu.
Charisma vůbec nemusí znamenat (a myslím ani neznamená), že je herce „všude plno“. Charisma (ergo „vyzařování“?) má herec ukryto kdesi v sobě a možná je má i od přírody dané. Aby mi bylo rozuměno, silné charisma měli z českých herců třeba Hugo Haas, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Ladislav Pešek, Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Vladimír Pucholt, Josef Somr, Libuše Šafránková… Těch myslím nikdy nebylo „plné jeviště“ či „plné plátno“. Dnes jsou takovými – podle mne – bývalí herci Divadla Komedie Roman Zach, Martin Finger, Ivana Uhlířová, Gabriela Míčová nebo – odjinud – ostravský herec Norbert Lichý. Silné charisma mají samozřejmě i někteří extrovertní herci pracující s výraznou expresí (kdysi Vlasta Burian či Zdeněk Štěpánek, dnes třeba Karel Roden či Karel Dobrý), ale nechci sem vnášet zmatek, spíš se snažím poukázat na to, že nejde nutně o hereckou exhibici. Charisma navíc nemusí mít jen herec, ale může (a měl by) je mít i režisér – z „křehkých“, introvertních vzpomeňme Evalda Schorma, Petra Lébla či J. A. Pitínského. Dnes je takovým třeba Petr Lanta, abych uvedl méně známého.
Otázka zní, zda jde charismatu, ergo „vyzařování“ naučit. Podle mne těžko. Ale lze je, myslím, v hercích „zapalovat“ a – je-li – rozvíjet a usměrňovat. Celé mi to hned nabízí spoustu příkladů pochybného směřování (příkladem budiž bývalí herci Husy na provázku Boleslav Polívka a Miroslav Donutil), což je zřejmě to, vůči čemuž se – rozumím-li Ti – hned v zárodku snažíš zamezovat.
13.03.2014 (14.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Macháček
Já si tedy
(jen formou krátké glosy, neumím to podrobněji rozpracovat) dovolím pochybovat o tom, že „charisma“ má hodně společného s vyzařováním. Také o tom, že by bylo výsadou jen některých lidí; spíš věřím, že herci, kteří jsou obecně považováni za charismatické, objevili vždy nějakou techniku (klidně každý jinou), jak být výrazní, zaujmout; něčím se odlišují, v něčem (mám podezření, že spíš něčem technickém) jsou virtuózní. Na druhou stranu jejich přítomnost na jevišti znamená zastínění ostatních herců (ti třeba ovšem ani nechtějí být vidět… jo, to jsou otázky…).
Přikláním se k tom, že vyzařování lze v hercích zapálit, vybudit. Musejí ovšem chtít, a nejen to – jak naznačuje Barbora, musejí také tvrdou prací objevovat, jak namíchat ten koktejl vnitřních a vnějších prostředků. A hlavně mít vůbec něco uvnitř a chtít s tím pracovat a komunikovat o tom.
Pořád tvrdím, že kdokoli, kdo chce být skutečným hercem a komu je dán dostatek vnímavosti, aby pochopil, co být hercem znamená, za nějakou dobu dojde k tomu, že vyzařuje a je zajímavý. Někdo silně, jiný slaběji, ale často o to jemněji, zajímavěji, často i pravdivěji. Tvrdím, že herectví není vyhrazeno Bohem obdařeným výjimečným jedincům, je k dispozici skoro pro kohokoli – jen na tom musí nelítostně pracovat.
15.03.2014 (0.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jsme na velmi tenkém ledě.
V podstatě dáváme stejným termínům („charisma“ a především „vyzařování“) každý jiný význam, obsah. Charisma podle mne není technika, může je mít i zcela obyčejný člověk a může mít a má význam i v dalších oborech lidské činnosti. Abych uvedl příklad, měl je třeba president J. F. Kennedy, a díky němu porazil ve volbách Richarda Nixona, který v podstatě žádné neměl. Sledovat charisma můžeme i u moderátorů (Marek Eben), sportovců (silné měl třeba Emil Zátopek), divadelních kritiků (Milan Lukeš, Jan Císař, Vojtěch Varyš…), anebo třeba na pískovišti mezi dětmi. Jsem přesvědčen, že je dáno přírodou (byť je následně lze pochopitelně rozvíjet a zdůrazňovat či potlačovat, nebo i zneužívat). A je propojeno s čímsi, čemu říkám „vyzařování“ já. Tedy působení svou samotnou existencí. Právě toto „vyzařování“ lze různými cvičeními vyvolávat, kultivovat, různě s ním pracovat. Umějí to přírodní národy, pracují s tím východní bojová cvičení i divadla a samozřejmě i evropská. A to jak klasická tak avantgardní, každé samozřejmě jinak a s jinými cíli.
Teprv teď a tady se vlastně napojuju na naši diskusi.
Souhlasím s Tebou a je mi moc sympatický, o co se v DK snažíte. Myslím ale, že to, co po hercích chceš, je něco, co východní kultury nazývají aurou – vytvořit kolem herce jakýsi neviditelný „obal“ jemnosti a citu, soustředěnosti, připravenosti a maximální komunikativnosti, neagresivity. A snad i kreativnosti. Je to hodno obdivu a zájmu, zvlášť ve spojení s Tvými texty. Ale je to, jako by ses věnoval divadelní grafice. Spoustu důležitých aspektů a vrstev divadla, a tedy i života touto cestou zachytit nemůžeš. I když – přiznám se – by mě velmi zajímal třeba Macbeth či Hamlet v Tvém režijním podání. To je možná to, v čem Tě i vás (herce a spolupracovníky DK) chci provokovat – zda se neuzavíráte ve své cestě do sebe samých a zda vám nehrozí – jak se stalo mnoha avantgardním tvůrcům (třeba Grotowskému, nebo – abych se vrátil do současného českého prostředí – v tanci Antonii Svobodové či v kontextu amatérského divadla jeden čas hrozilo Ondřeji Pumrovi a jeho Dredu) – přílišná sebestřednost hraničící se sektářstvím. Proto bylo velmi dobře, že jste se spojili s Martinem Švejdou, který vás vedl k jinému typu práce a uvažování. To je dycky ozdravné a čas od času pro životaschopnost týmu i práce nutné.
Rád bych se ještě vyjádřil k Tvé tezi, že „herectví není vyhrazeno Bohem obdařeným výjimečným jedincům, je k dispozici skoro pro kohokoli“. Souhlasím i nesouhlasím. Záleží na tom, co chceš od divadla a co vlastně „divadlo“ je. Toto téma řešila a řeší řada tvůrců a je stále aktuální – namátkou „divadlo jako rituál“ (Artaud, Brook), „temné divadlo“ (butó), „dokumentární divadlo“, „sociální divadlo“… Dotýkáte se tohoto tématu i vy. Je to ale na další a delší text a diskusi. Příště?
15.03.2014 (2.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Macháček
Vladimíre,
díky za přehledný výklad pojmů charisma a vyzařování. Ale teď, když je máme lépe vymezené, musím překvapivě konstatovat, že jim kupodivu dávám stejný význam jako Ty. A přesto jsem u toho pojmu „charisma“ pořád stejně skeptický. Prostě mám názor, že je to spíš souhrn dovedností než něco fyzicky daného (i když: pro ty dovednosti má někdo větší talent; a někdo je v sobě objeví, a jiný ne). A pořád si myslím, že mě v divadle takové to klasické charisma nezajímá, zajímají mě jemnější věci.
S vyzařováním a možností jeho učení souhlasím. Jen upozorňuju, že ho neměřím silou, ale jemností, strukturovaností, pravdivostí atd. (pokud ovšem ta síla neklesne pod práh vnímání – to se potom nedá divadlo hrát).
K té „divadelní grafice“: souhlasím, že se věnujeme jen úzkému oboru v rámci „celého divadla“. Doufám, že je širší, než „grafika“, ale přiznávám, že je úzký. Věříme, že právě díky tomu úzkému zaměření se nerozplizneme do všeho a zároveň ničeho a dostaneme se hlouběji pod povrch.
Že nám přitom hrozí nebezpečí uzavření se de sebe, to je pravda. Každé pojetí je spojeno s nějakými nebezpečími a je na nás, abychom se v nimi vyrovnali a trefili se na to „ostří břitvy“, na tu úzkou hranu mezi produktivním, prospěšným vymezením a dostatečnou otevřeností.
Zbytek tedy zkusme příště, rád budu nějak pokračovat.
15.03.2014 (22.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Téma diskuse
je – pokud se nikdo nepřipojí – zdá se naplněno. Tedy děkuju nejen za vzniklý trialog, ale i za včerejší představení Vašeho souboru v Mlejně a případným čtenářům, kteří DK neznají, Vaši novou inscenaci Mamut mamut doporučuju. Mohou v ní mnohé, o čem se zde bavíme, sami zachytit a posoudit. A za sebe jsem zvědav, zda a kam se inscenace vyvine.
17.03.2014 (2.52), , Trvalý odkaz komentáře,