Divadelní noviny > Blogy

Divadlo Kámen: Postřehy (No. 8)

Psychická hygiena
(? Spojení s podvědomím ?)

Dnešní psychologové se shodují v tom, že naše podvědomí registruje a ukládá veškeré informace vnímané pěti smysly a také produkované samotným organismem. Každým okamžikem vnímáme a zapisujeme obrovské množství dat.

Každý takový okamžik se dá přirovnat k okénku ve filmu. To, co se nachází v centru okénka, je to, co je v daný okamžik v centru naší pozornosti. To, co můžeme vědomě zaznamenat. To, co v konkrétní okamžik vědomě prožíváme. Čím více se vzdalujeme od centra, tím méně je naše prožívání vědomé. Jsme schopni si uvědomovat jen malou část z celku.

Většina zapisované informace je naprosto nevědomá. Je zde zajímavý fakt, že naše podvědomí není nevědomé samo o sobě! Ba naopak. Naše podvědomí je vševědoucí. Jako kdyby v nás byla skryta ještě jedna bytost, která o nás ví nesrovnatelně více než my sami. Registruje, kdy lžeme či mluvíme pravdu. Když se hněváme nebo jsme klidní. Když podvádíme, nedodržujeme sliby, chováme se nezodpovědně atd. Naše podvědomí vše neustále pozoruje spolu s fyziologickou, senzorovou a mentální informací 24 hodin denně po celý život.

A stejně jako naše vědomí vytváří postoj vůči fenoménům vnějšího světa, naše podvědomí vytváří postoj vůči nám samotným a vůči všemu, co se děje v našem vnitřním světě. Když budeme lhát – nebude nám důvěřovat, když se budeme hněvat – uzavře se atd.

Řeč podvědomí je jiná než ta, kterou nám vštípila všeobecná výchova a vzdělání. Podvědomí k nám promlouvá v symbolech, obrazech, pocitech a hlavně velmi jemně a potichu. Jeho řeč je nelineární, iracionální a naprosto odlišná od té, na kterou jsme zvyklí v našem každodenním jednání. Jako malé děti máme ještě schopnost vnímat její šepot, s věkem tuto schopnost ale ztrácíme a podvědomí k nám promlouvá jen ve spánku, když se vypne naše vědomí válcující svým hlukem vše ostatní.

V divadle, jako v každém jiném umění, zahrnuje tvorba spojení obou částí. Bez obrazů, metafor, symbolů a jiných podvědomých elementů je divadlo prvoplánové, lineární a nudné. Bez správné míry elementů logiky a srozumitelnosti je nekonkrétní a postrádá jasnost. Je nutné navázat spojení s podvědomou částí naší mysli, abychom mohli tvořit. V tomto bodě hrají důležitou roli morální zásady, zodpovědnost, upřímnost a dodržování základní psychické hygieny.

Dle mého názoru má tvorba bez tohoto základu destruktivní charakter. Je mnoho příkladů, jak tvorba bez morálních zásad (tady míním zásady a rozhodnutí, které člověk udělá vědomě, a ne kvůli společenským zvykům, tradici, strachu před zákonem, náboženské víře, příslušnosti atd.) rozvíjí egocentrismus, egoismus, žádostivost, potřebu být slavným, drogovou závislost a podobně.

///

Předchozí Úvaha Vladimira B.: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 7)

• Autor: Vladimir Benderski
• Publikováno: 5. dubna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 8)

1. Zdeňka Brychtová

   

   Vladimire,
   děkuju za zajímavý text. Přesně, jak píšeš, souhlasím s tím, že takovéto správné, zajímavé, progresivní a zdravé umění by mělo spojovat obě části – vědomí i podvědomí. Sama bych dokonce ani nebyla proti, kdyby převážil jen důraz na podvědomí, samozřejmě s tím rizikem, že výsledek bude nesrozumitelný, chaotický, tápající, nejasný. Ale říkám si, proč by ne. Vždyť právě těch vědomých a jasných počinů je tolik, že by to chtělo víc rovnováhy.
   Na druhou stranu si myslím a z vlastní zkušenosti tuším, že když se člověk snaží zaměřit jen na jednu oblast, ať už chce nebo ne, vždycky mu tam vleze i ta druhá. Ono to spolu prostě nějak nevědomě hraje. Věřím, že do mnoha děl, která se tváří povrchně a prvoplánově a jsou i s tím záměrem realizována, se dostane nějaké to podvědomí, kus té iracionality, metafyziky… ovšem jen za předpokladu, že budou tvůrci/herci přítomní a že během představení podstoupí jakýsi vnitřní boj – vědomé hraní, přehrávání, stylizace, umělost = nepravdivost versus přítomnost, upřímnost, lidskost = pravdivost – a budou to zkrátka nějak kombinovat, modulovat, řešit. Někdy jim to uteče a budou trapně přehrávat s pocitem, že jsou vtipní a zajímaví a diváci to tak chtějí, pak si to třeba uvědomí, a aniž by se nějak moc snažili, položí se do svého prožitku, a aniž by řešili vnější efekt pro diváky, něco krásného prožijí a ještě to na ně přenesou (diváci to třeba hned nepochopí, ale odnesou si nějaký nepopsatelný zážitek). Pak se ale třeba zase vrátí do původních kolejí, budou něco předstírat, a pak si zase kus prožijí a pak zase ne… a takhle to bude pořád dokola během celého představení. Je to zajímavé. Ta kombinace. Je to složité. Ta kombinace. Ale člověk by do toho měl jít. Měl by se SNAŽIT být na jevišti přítomný a opravdový, ať už dělá jakýkoli divadelní tvar s jakýmkoli záměrem.

   09.04.2015 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Text
   mi přijde až příliš obecný. Jistě, to co pan Benderski píše, je pravda. Jak ji však využívat v praxi?
   Jako divadelní praktik vím, že je velký rozdíl mezi zkouškami a přípravou inscenace a mezi hraním včetně improvizací. Ze své zkušenosti si myslím, že podvědomí je třeba zapojovat především během příprav, zatímco vědomí či aspoň vědomím ovládaný směr jednání, je velmi důležité při hraní. Tam už podvědomí může narobit paseku a je jen velmi málo produkcí – občas s tím pracovali butó tanečníci – kde i tam je podvědomé jednání velkou součástí či dokonce hlavní součástí dění.
   Jinak ale velmi souhlasím s panem Benderskim, že má být herec/performer během hraní vždy přítomen „cele“ či „plně“ (tedy spojovat a stále propojovat vědomé i podvědomé části svého Já), což je důležitou podmínkou kvalitního představení. A také že je velmi důležitá – a možná dnes víc než dřív – etika performance i performera. Tedy jaký performer/herec je a proč vystupuje, co svou produkcí sleduje.

   10.04.2015 (15.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Petr Odo Macháček

   

   Jen bych chěl připomenout,
   že to vše souvisí také s http://www.divadelni-noviny.cz/divadlo-kamen-postrehy-no-7

   14.04.2015 (21.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Petr Odo Macháček

   

   V poslední době
   mám skoro pocit, že mě na divadle zajímá jen iracionálno; že dejme tomu částečně racionálně budujeme strukturu inscenace, ale takto se namáháme jen proto, abychom pak při představení navodili dobré podmínky pro vytrysknutí iracionálna (tím samozřejmě nepopírám technickou racionální složku činnosti herce při představení – to je odjinud). Nevím, jak tento můj výkřik souvisí s podvědomím, ale myslím, že dost.
   Když pořád zdůrazňujeme, že divadlo (umění, …) děláme hlavně proto, abychom někam nahlédli, podvědomí je určitě jednou z těch oblastí, kam nahlížíme. Určitě ale není jedinou: právě v http://www.divadelni-noviny.cz/divadlo-kamen-postrehy-no-7 se upozorňuje na to, že můžeme nahlížet také do obecnějších vrstev, než je podvědomí, například do esence (esencí?). A doufejme, že aspoň svátečně do ještě obecnějších.

   A teď pracovněji:
   Myslím,
   že v tomto textu je minimálně jedna velmi praktická poznámka – ta o duševní hygieně. Člověk se často na jevišti snaží o něco, co mu neprospívá, co ho neláká. A to mu prostě škodí. A škodí to i celému představení, protože nakonec nejzajímavější nahlížení stejně získáme tam, kam nás to přirozeně táhne a kde jsme nejlépe schopni hledat.
   Příklad – raději mimo etické roviny: mám narežírováno, že mám být vnitřně klidný, ale vím o sobě, že jsem zakuklený cholerik. Když se budu snažit být opravdu vnitřně klidný, mohu se naučit obstojně hrát. Ale přiznám-li vnitřně, že to ve mě kypí (aniž bych porušil základní strukturu diktovanou režisérem – tj. vnější klid – a aniž bych to kypění jakkoli zveřejňoval), teprve tehdy budu pro náročného diváka zajímavý, teprve tehdy mohu zajít v hledání dál a hloub. Nikoli ve zkoumání choleričnosti, to vůbec ne – ale prostě to, že jsem vnitřně pravdivý (přestože vnějškově mám jiný, „nepravdivý“ předpis), mi dá prostor, abych něco podstatného zkoumal a abych se vydal na všechny ty vnitřní tenké ledy.
   Samozřejmě to píšu nesrozumitelně… Ale je to hrozně praktické, řešíme to na zkouškách a představení skoro furt – a mimo jiné to souvisí s opravdovou hereckou svobodou.
   Prostě: nedodržím-li duševní hygienu, nikam se nedostanu, protože se pohybuji jen v terénu, který je pro mě tak cizí a ve kterém jsem tak zmatený, že nikam do zajímavých prostor nenahlédnu a houby vyzkoumám.
   Prostě: pro maximální hereckou svobodu je nutná maximální důslednost v duševní hygieně. A to je velmi praktické (a mimochodem, vůbec to nesouvisí například s etikou – je to prostě praktické a pragmatické).

   14.04.2015 (21.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Vladimir Benderski

   

   pravě v něm, v tom iracionalnem, nelogickém, přikvapivem, poetickém je větší spojitost s esenci našeho bytí.
   Jen malá matematická odbočka – proč zrovna iracionální čisla jako např. π (3,14159…..), φ (1,61803….) a jiné tak fascinovali lidí tisice let? Není to proto že nejsou přesně definovatelné, nejsou porovnaním něčeho s něčim, nejsou produktem delení, množení, přidávání, odečítání, vyjadřuji něco, co má přesah, odkazují sami na sebe. Vyjadřují esenci. Nemaji opakujíci se vzorec (vzorec chování?). Jsou přesně tím k čemu herec chce dospět – jsou rozpoznatelné a čitelné, ale nedá je zachytit do sití rozumu. Jsou neuchopitelné a nevyslovitelné. Jsou poezie samá.
   Podle teorie informace Clauda Shannona, čim vic mužeme předpovědět přiští slovo ve větě, tím míň to slovo bude nest pro nás informace (bude pro nás triviálným). To znamená že iracionalita básní, nelogičnost jednaní, nepředvidatelnost, překvapující, nečekané spojení – jsou nositele esence, otvirající mezi slovy, obrazy, pohyby a zvuky prostor. Prostor pro nekonečnou hru smyslů se smyslem.
   Jsme vychování naboženstvím racionality, vírou ve Vědu a Technologii. Ta vymetla veškeré tajemství, magii a iracionalitu z našich životů. Jedinými domenami kde iracionalita a tajemstvi ještě existuji jsou Umění a Sport. To co nás nejvíce přitahuje ve sportu je nepředvidatelnost, neopakovatelnost prožitku. To co nás nejvíce fascinuje v umění je nedořčenost.
   Sport se vyvijel z bojových umĕní. Nĕkteré odvĕtví dodnes nesou stopy bojových umĕní, jiné ty stopy už ztratili.
   V našem podvĕdomí, sport archetypálnĕ spojen s hrou se smrtí. Dà se o tom uvažovat takto: Každý sport je hra, buď zjevnà, jako fotbal, šachmat, hokej apod, nebo zápas nĕkoho s nĕkím nebo nĕcím – boxera s boxerem, človĕka s časem, výškou, delkou, terenem, sam se sebou a hranicemi svých síl. Mláďata zvířat a dětí hrají aby mohli přežit, jeto vzor chování který v nás založen genetický. Sport v našem podvědomí spojen se zápasem o přežití a možná proto vyvolává v nás tak hluboké emoce. Dá se racionálně oduvodnít sportovce zabývajíciho sportem, ne však chování fanoušků. Pro ti, jeto válka se vším všudy. Samotná záměna krveprolití hrou – je zároveň rituálný princip. Tento princip se použivá zvířaty při námluvach a při vojenských konfliktech aby minimalizovat ztratu na životech. Když dve armády jsou svědky souboje dvou hrdinů, kde se rozhoduje o vítězství – mluvime o něčem co je velmi blizko divadlu. Divadlo, jak víme je taky rituální činnost a hra se smrtí, boj o přežití ho doprovází od jeho antických počátků. Nás však zajímá možnost vystoupit za hranice osobností, projevy esence. Ta se nejvíc projevuje v okamžicích maximálního vypětí, tehdy kdy čelíme velkému nebezpečí, kdy bojujeme o život. To ale může stát i sportovci, jelikož jeho úsilí je podědomě spojeno s bojem o přežití. Umění má jiné nàstroje. Používá tanec, extazi ve spojení s fizičnem, rytmus a jiné prostředky aby zpusobit herci/divákovi moznost vkluznout do stavů „rozšířeného vĕdomí“. To vše mi připomíná kmenové praktiky řešení konfliktů, kde strany nucené pít jed a ten kdo přežil je v právu. Jinými slovy – esence nelže.
   K čemu to vše řikám? Je velmi obtižné psat o esenci, o stavu pravdy. Musí se ho prožit. Každy opravdový umělec, každý opravdový člověk se o to snaží, aspoň si myslím že měl by.

   13.05.2015 (20.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Petr Odo Macháček

     

     Vladimire,
     díky moc za další témata – hlavě mě zaujal ten sport.

     Nejsem si jistý matematickou odbočkou – je zajímavá, ale řekl bych, že k tomuto tématu okrajová.

     Otázka: myslím, že boj o život se nedá nahradit, ne? Divadlo i sport jsou podle mě jen slabé náhražky – vůbec to není stejné jako když skutečně bojuju o život. V něčem jsou slabé (všichni si uvědomují, že o život nejde – kromě nějakých extrémních sportů), v něčem ale zase silné (při skutečném boji o život má člověk, předpokládám, trochu „zastíněný výhled“, protože se absolutně soustředí na jedinou věc a současně má strach…).

     Líbí se mi i poznámka o pití jedu, i když ji taky považuju za okrajovou – věřím, že takové věci málokdy fungovaly.

     24.05.2015 (17.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ