Divadelní noviny > Kontext

Divadlo, které mělo svítit…

Několik úvah k Vladimíru Morávkovi v Divadle Husa na provázku

Vladimír Morávek vynuceně a předčasně ukončil své umělecké šéfovství v Divadle Husa na provázku. V poslední své premiéře Na protest… celou „kauzu“, ale i dlouholetou – a teď tak zrazenou – lásku k Huse na provázku divadelně ztvárnil.

V rozhovorech z poslední doby se stále vynořuje totéž – Morávkova posedlost a umanutost, smutek a zrazenost, vize a sny… Brněnská kavárna je nevděčná, řekl v televizi. Celý ten konflikt zdá se být velmi osobní, a tak zaniká mnohý dílek historie, stírají se důležité jednotlivosti. Na konci jako by zbývala jen hořkost… Ať už si o Morávkově působení myslíme cokoli, nelze prostě popřít, že zásadně ovlivnil brněnské divadlo posledních zhruba patnácti let. Je to éra!

Kdo si ovšem dneska vzpomíná, že když v roce 1995 Morávek odcházel z Husy na provázku poprvé, nebyl to odchod zrovna mírumilovný. Ačkoli tehdy Ivana Hloužková dostala Cenu Alfréda Radoka za Maryšu, Morávek se po neshodách s Petrem Oslzlým vydává na vlastní cestu. Byl to odchod, který se stal Morávkovou velkou šancí. A využil ji dokonale: za těch osm let režíroval v činohře i opeře Národního divadla, hostoval v zahraničí, dokázal se rozhádat s Petrem Léblem až k zákazu další verze Maryši v Divadle Na zábradlí, ale především zcela proměnil královéhradecké divadlo (tam byla Morávkova první pořádná „éra“). Do Brna se vracel (vykázaný) režisér, s nímž se musí počítat.

Podruhé to začíná v prosinci 2003. Tehdy má premiéru první díl plánované série jevištních adaptací Dostojevského Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest. V dramatizaci tehdejšího uměleckého šéfa Luboše Baláka, upravené René von Ludowitzem, jedním z Morávkových dvojenců, uvádí Morávek svou osobitou verzi Dostojevského Zločinu a trestu. V hlavní roli poprvé v Brně, nejen v Huse, Petr Jeništa a s ním celý soubor obohacený o hosty, kteří se brzy stanou oporami v Morávkově rozběhu. V těsném závěsu následuje Kníže Myškin je idiot hned v lednu 2004 (inscenace se zkoušely prakticky souběžně), pak Běsi – Stavrogin je ďábel (na podzim 2004). Zdánlivou mezeru k poslednímu dílu Bratři Karamazovi: Vzkříšení (únor 2006) vyplňuje Balada pro banditu (listopad 2005). Morávek nastoupil do Husy vskutku razantním způsobem. Čtyři inscenace Dostojevského byly propojeny monumentální koncepcí, která se postupně vyjevovala, až se nakonec manifestovala v divadelním svátku Sto roků kobry. Ohlas byl sice kontroverzní, ale důslednost vize bylo nutno respektovat.

Morávek přivedl mnoho herců

A nebylo to jen režijní a koncepční gesto. Morávek přivedl do divadla mnoho nových herců: Raskolnikova hrál Petr Jeništa, Rogožina alternovali Luboš Veselý a Marek Daniel, Myškina alternují Pavel Liška (což byla sázka docela na jistotu) a Jiří Vyorálek (který nakonec odehrál většinu repríz a v roli vyrostl). Bezpochyby Morávkovým objevem je Ivana Uhlířová (Aglája v Myškinovi), ale prostor dostali i další: Jan Budař, Jan Zadražil, Gabriela Vermelho, Jiří Kniha, David Steigerwald (a mnoho dalších…). Mnozí ze stávajících členů hereckého souboru jako by okřáli a chytli nový dech. Nejvíc Vladimír Hauser, Pavel Zatloukal a především Ivana Hloužková. Pro mnohé kritiky byla objevem Eva Vrbková, která se prosadila jako Nastastja Filipovna (poté co roli nakonec neztvárnila ani Lucie Bílá, ani Chantal Poulain) a potvrdila svůj talent jako Eržika v Baladě. A nelze opominout Simonu Pekovou, která byla extravagantní průvodkyní a múzou posedlostí Dostojevským.

Podtitul posledního dílu Vzkříšení bylo možno interpretovat nejen ve vztahu k Dostojevskému a dnešní společnosti, ale samozřejmě i směrem k divadlu. Morávek mnoha způsoby dával najevo, že jevištní příběh čtyř Dostojevského románů je i příběh obrozujícího se hereckého souboru. Byl to fascinující paradox – Morávek vládl inscenacím zjevně pevnou rukou a dal jim přesný tvar, rytmus, vedl herce do extrémních poloh a vyprovokoval je k velkému nasazení… a zřejmě právě proto mnohé výrazné osobnosti v té pevné matrici tak dobře vynikly a přesahovaly ji svým charismatem.

Při svém definitivním nástupu do funkce uměleckého šéfa na podzim 2005 v rámci 7. Divadla v pohybu vyhlašuje „Novou smlouvu“ a začíná mluvit o „Provázku“ jako o hnutí… Otázkou ovšem je, jestli lze hnutí takto deklarativně zakládat nebo zda prostě vznikají. Morávkova aktivita se samozřejmě rozvíjí dál: přibývají scénická čtení, diskuse na aktuální témata (Kabinet Dostojevský, Janáček, Havel…), koncerty, oslavy… a další a další inscenace.

Projekty

Ten působivý seznam hereckých jmen v předminulém odstavci lze číst ale i jinak – všimněme si, že dnes již téměř nikdo z těchto osobností v divadle není. Prostě odešli? Někteří se ani nestali členy a byli jen dočasnými hosty… Tahle pomalá proměna trvala několik dalších sezon – na jedné straně se rozšiřovala aktivita „hnutí“, uvnitř ale zřejmě něco vyhasínalo. Své publikum však divadlo mělo a sluší se připomenout další inscenace: Pitínského Evangelium sv. Lukáše (2007), Morávkovy Lásky jedné plavovlásky (2007) a superhavlovskou montáž Cirkus Havel (2008), bratři Formanové předvedli Ubohou rusalku bledou (2009) atp. Vedle toho se ale divadlo, respektive Vladimír Morávek snaží o Úsvit v Čechách – sbírá dopisy předních intelektuálů a skládá z nich dokument „o naději“. Nakonec ho poprvé přečte na náměstí Svobody Václav Havel. Srocení davu je tak velké, až se zdá, že začíná cosi, co nikdo nezastaví, píše – zřejmě právě on sám – v dokumentární knize Překrásný příběh 1999–2019 (Kniha v pohybu II). Nestalo se nic, natož nezastavitelného.

Přicházejí samozřejmě stále nové projekty – trilogie Perverze v Čechách, která chce být zjevně diagnózou českého národa i výzvou a nadějí. Jenže – a v tom se pro mě zřetelně vyjevily meze Morávkovy režijní metody – do svého složitě montovaného scénáře zapracuje i jednotlivé věty z výše zmíněných dopisů a diskusí v tehdy probíhajícím Kabinetu Havel. Jenže pointy složitých úvah a repliky jemně promýšlených hovorů znějí takto vytrženy z kontextu jako prázdná hesla a hysterické výkřiky. A zdá se, že patronací Václava Havla to neskončí. Je nutno získat požehnání od Milana Kundery, Miloše Formana. Je nutno udržet na repertoáru legendární inscenace… a tak je obnoveno Rozvzpomínání i fetišistická revue Babička. A Miroslav Donutil, který původně měl hrát starého Karamazova ve čtvrtém díle (protože nehrál, museli se role svého otce ujmout sami bratři, čímž dostala inscenace nové silné téma!), se konečně vrátí v Shafferově Amadeovi… Nemohu se zbavit dojmu, že tyhle návraty do starých vod a k legendárním počátkům jsou příznakem vnitřní únavy (stejně jako neustálé obnovování a přeobsazování inscenace Kníže Myškin je idiot). Jako by Morávek chtěl zadržet čas, skrýt se v minulosti. Jako by se divadlo zahltilo vzpomínáním a o naději se dalo jen hystericky křičet. Nejzřetelnější je to v tom, jak se divadlo přimklo k odkazu Václava Havla – pojmenovat nepodstatný zapadlý úsek ulice Ulička Václava Havla je noblesní vtip, který má své kouzlo (rozhodně větší než nazvat po něm letiště), ale sentimentální uctívání a vzývání Havla se zcela míjí s kritičností jeho myšlení (pregnantně to vystihl Martin C. Putna, když v souvislosti s posledním výročím Havlova úmrtí varoval před snahou tvořit kolem Havla kult osobnosti).

Morávek nemůže být zapomenut

Když přehlédneme všechny sezony, možná nás také překvapí, kolik jiných režisérů v divadle pracovalo. Mnoho z nich ale Morávek svou rozpínavou osobností zastínil – jako by byli jen těmi, kdo procházejí, jsou zde dočasně. Mnohé inscenace se ve stínu ztratily, jen některé se prosadily, třeba Mikuláškův Hamlet (2009), v němž opět exceloval Jiří Vyorálek, nebo Tichý Tarzan (2012) Anny Petržalkové a Simony Petrů (Ivana Hloužková byla po právu oceněna Cenou Alfréda Radoka za hlavní roli). Ale uvědomme si, že Jan Mikulášek několik sezon režíroval i v Redutě, která je takříkajíc přes náměstí, a že právě tyto inscenace založily Mikuláškovo renomé, v nich našel svůj osobitý styl – jako by v Huse pro jiné nebylo dost prostoru… (A abychom bleskově nahlédli do zcela aktuální současnosti: vstřícný ohlas kritiky i publika na Dočekalovu inscenaci Massiniho Dynastie (2017), inscenaci jednoduchou, hravou, ironickou a – velmi – „nemorávkovskou“, jako by potvrzoval, že nejen umělecký šéf, ale i jeho diváci jsou poněkud zmoženi…)

Hořkost Vladimíra Morávka je pochopitelná, věnoval Huse na provázku mnoho let svého života. Být téměř vyhnán není důstojné. Být jen tak zapomenut naštěstí není možné.

Divadlo vydalo před zahájením aktuální, jubilejní padesáté sezony publikaci Překrásný příběh 1999–2019: Kniha v pohybu II. Měla navázat na první Knihu v pohybu, dokumentující fungování divadla od samého počátku do roku 1999. Je tu ale příznačný rozdíl. Zatímco knihu první formuloval Petr Oslzlý a při vší osobní zaujatosti v ní udržel věcný tón, druhá kniha je prodchnuta (od první stránky, tedy i v pasážích, kdy Morávek ještě bezpečně dlí v Hradci Králové) Morávkovým osobním stylem mísícím patos, ironii a jemné archaismy, kterým nám neustále připomíná, že to byl on, kdo u toho byl, kdo to inicioval, čí že je to vize… Chvíli je to roztomilé, ale od jistého okamžiku je to již jen únavné svou úporností. Možná se vlastní posedlost a vize stala pastí… V tuto chvíli je těžké to rozlišit, protože odstup je opravdu příliš malý, ale je tu otázka, zda Morávek – umělecký šéf nebyl nakonec na škodu Morávkovi – režisérovi. A že tedy můžeme doufat, že se najde jiný umělecký šéf, který mu dá jako režisérovi prostor.

Ve chvíli, kdy načrtávám tyto úvahy, má divadlo za sebou polovinu 50. sezony – a také první kolo konkursu na ředitele CED, v němž prozatím nebyl nikdo vybrán. Dne 15. března se má slavit přímo samotné výročí prvního představení v Domě umění. Všechno je otevřeno, možná až příliš, ale i to je přece šance…

• Autor: David Drozd
• Publikováno: 19. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo, které mělo svítit…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ