Divadlo, které není vidět
Autorský text Kathariny Schmitt vychází ze série jejích předchozích rozhovorů s od narození nevidomými lidmi. Inscenace Molyneuxova otázka ve Studiu Hrdinů se tak stává dalším rozvíjením tématu, které autorka/režisérka již zpracovala v německojazyčné rozhlasové hře (2017) a v performativní instalaci v Berlíně (2018). A jaká je vlastně otázka přírodovědce a filozofa Williama Molyneuxe? Od narození slepý člověk je schopen na základě hmatové zkušenosti od sebe rozeznat kostku a kouli. Kdyby se mu náhle vrátil zrak, dokázal by je odlišit pouze vizuálně, aniž by se jich musel dotknout? Katharina Schmitt nabízí divákovi možnost zakusit, alespoň v omezené míře, povahu představ a myšlenek těch, kteří nikdy neviděli.
Muž a slepá žena se setkávají v tzv. darkroomu – temné místnosti, nejčastěji v nočních klubech, sloužící k anonymním sexuálním experimentům. Foto SH
Muž a slepá žena se setkávají v tzv. darkroomu – temné místnosti, nejčastěji v nočních klubech, sloužící k anonymním sexuálním experimentům. Vedou dialog, navazují intimní kontakt a navzájem se snaží porozumět vnímání toho druhého. Text pracuje s komplikovanou, fragmentární a repeticí propojenou strukturou. Stejně tak jako dvě postavy mezi sebou rozehrávají mezilidskou hru, i v předepsané formě funguje dynamika, interakce a zábavná hravost plná invence.
Diváci si sedají do kruhu, opřeni o stěny měkkého, molitanem vystlaného tubusu o velikosti menší cirkusové arény. Toto scénografické zpracování umožňuje fyzický kontakt s prostředím, které je zároveň hledištěm a zároveň jevištěm. Sebemenší zavrtění sousedního diváka či pohyb herců lze přes rozvibrovaný měkký podklad hapticky vnímat. První polovina představení probíhá v absolutní tmě.
Diváci si sedají do kruhu, opřeni o stěny měkkého, molitanem vystlaného tubusu o velikosti menší cirkusové arény. První polovina představení probíhá v absolutní tmě. Foto SH
Moje vstupní otázka zněla, jak se může divadelní tvar, na který nevidím, lišit od zážitku z rozhlasové hry. V tomto ohledu tvůrci pracují velice systematicky a hledají alternativní škálu divadelně-komunikačních prostředků. Nejenže herci (Pavlína Štorková a Jakub Gottwlad) pečlivě tvarují hlas a průběžně mění pozice, aby divák neměl šanci cokoliv vnímat monotónně, zmenšený prostor především umožňuje skutečně registrovat fyzickou přítomnost živého herce (aniž by bylo nutné ho vidět). Po několika minutách je divák (v tomto případě možná spíše „vnímatel“) schopen zapojovat své smyslové receptory a začne si vytvářet živé představy bez přítomnosti obrazového vjemu. Z hlediska výše zmíněného pro mě inscenace funguje až s mrazivou děsivostí. Podařilo se jí dokázat, že divadlo nutně nepotřebuje divákovy oči. Jenže i v první „temné“ polovině místy problikává světlo. To je z praktických důvodů naprosto pochopitelné řešení, z hlediska celkového konceptu pro mě však záblesky představovaly velmi rušivý element. Pro srovnání nevidomého a viditelného zážitku totiž slouží druhá polovina, jež se odehrává na betonových schodech za světla. Divák má šanci porovnávat obě zkušenosti a přes ně a vlastní vnímání si sám zodpovědět Molyneuxovu otázku. Připadá mi škoda narušovat jinak velice čistou první část a zbytečně jí tak ubírat na intenzitě.
Pro srovnání nevidomého a viditelného zážitku slouží druhá polovina, jež se odehrává na betonových schodech za světla. Foto SH
Kontrastní není jen dualita tmy a světla, nýbrž i fungování herců v daných podmínkách. Zatímco první části dominoval měkký, klidný, ale zároveň velice představotvorný hlas Jakuba Gottwalda, při plném světle mě fascinoval autentický pohyb Pavlíny Štorkové. Každý krok, sedání si, stoupání nahoru do schodů, ale i rychlou chůzi dokázala do detailu podřídit hrané nevidomosti.
Inscenace pro mě však zůstává rozkročená mezi dvěma sférami. Na jednu stranu si dokázala obhájit předem danou metodu, zároveň však jako kdyby měla strach se jí absolutně oddat. Razantní předěl dvou částí vytváří polaritu, v níž se utopí spousta postupně budovaného napětí. Přesto bych Molyenuxově otázce nerada křivdila. Přistoupit na hru Kathariny Schmitt znamená nechat se vést neznámým a zkoumat vlastní subjektivní prožitek.
Razantní předěl dvou částí vytváří polaritu, v níž se utopí spousta postupně budovaného napětí. Přistoupit na hru Kathariny Schmitt však přesto znamená nechat se vést neznámým a zkoumat vlastní subjektivní prožitek. Foto SH
Studio Hrdinů – Katharina Schmitt: Molyneuxova otázka. Režie: Katharina Schmitt, scéna: Pavel Svoboda, hudba: Michal Rataj, dramaturgie: Jakub Režný, překlad: Viktorie Knotková, kostýmní spolupráce: Martina Stieglerová, světelná konzultace: Zuzana Režná, asistentka režie: Anna Mášová. Hrají: Pavlína Štorková, Jakub Gottwald. Premiéra 11. 12. 2018. Psáno z reprízy 14. 12. 2018.
Komentáře k článku: Divadlo, které není vidět
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
