Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

Divadlo, které vystupuje z řady

Ve francouzském městě Limoges se už dvaatřicet let koná divadelní festival, který nemá ve světě obdoby. Byť jde o každoroční svátek divadla hraného ve francouzštině či, lépe řečeno, v různých francouzštinách, nemůžeme ho srovnávat ani s u nás oblíbeným PDFNJ ani se Dny Frankofonie, programovou všehochutí u příležitosti oslav Dne Frankofonie. Málo platné, ačkoli současným světem vládne angličtina, francouzština měla a stále má v divadelním světě privilegované postavení. Festival v Limoges propojuje divadelníky různých zemí nejen na základě jazykového dorozumění, ale především kulturního porozumění, a to napříč kontinenty.

Limoges, synonymum divadelní frankofonie

Zemí sdružených v oficiálním Společenství Frankofonie napočítáme na padesát tři, k nim se druží další tři členové jako Ghana, Kypr a Arménie. Česká republika náleží k sedmnácti pozorovatelům od roku 1999. Profil mezinárodní organizace je však spíše ekonomický a politický. Festival Frankofonie v Limoges vychází z tohoto konceptu jen zčásti. Od jeho počátků, které utvářeli především Pierre Debauche, ředitel limusinského dramatického centra, a dnes již legendární ředitelka Monique Blin, šlo především o propojení francouzsky mluvících umělců celého světa z oblasti divadla, hudby, tance, výtvarného umění, literatury mimo kulturní centrum, tedy mimo Paříž.

Festival dlouhodobě pečuje také o vznik nových textů ve francouzštině. Do Limoges se každoročně sjíždějí autoři ze všech koutů světa na rezidenční pobyty. Díky nim jsme mohli poprvé v Evropě poznat například Roberta Lepage z Kanady, Sonyho Laboua Tansiho z Konga, Werewere Liking z Pobřeží slonoviny, Koulsyho Lamka z Čadu, Wajdiho Mouawada z Libanonu a další. Letos se k nim přiřadili Julien Mabiala Bissila z Konga, Nassuf Djailani z francouzského departementu Mayotte, Hakim Bah z Guineje a Flaubert Bolivar z Haiti. Logem festivalu je zebra, která je, obrazně řečeno, životním pocitem mnoha frankofonních autorů žijících napříč kulturami. Umělců černých i bílých, z nichž ani jednu barvu jim nelze, podobně jako zebře, odpárat. Jinak přestává být zebrou. Právě tak to kdysi vtipně vyjádřil i v Česku známý ivorijsko-francouzský autor Koffi Kwahulé, který letos předsedal soutěži o nejlepší frankofonní hru rádia RFI udělovanou právě během festivalu. Letošní laureátkou se stala Hala Moughanie z Libanonu za text Tais-toi et cause (Buď zticha a hrabej).

Pocta Sonymu Labouovi Tansimu

Letošní 32. ročník Festivalu Frankofonie se uskutečnil od 23. září do 3. října 2015 v Limoges a v několika okolních městech. Vévodil mu citát Sonyho Laboua Tansiho Histoire fait mal au rire… (Dějiny jsou smíchem, který bolí). Sonymu, jednomu ze zakladatelů moderního afrického divadla, od jehož smrti letos uplynulo dvacet let, byla také věnována celá jedna dramaturgická linka. Zahrnovala několik představení, jež každé bylo koláží autorových textů: Sony, l’avertisseur entêté (Sony, barometr paličák) v podání burkinabského herce a dramatika Etienna Minoungua, Sony Congo v režii Hassane Kassia Kouyatého, syna Brookova herce Sotiguia Kouyatého, Le Chant des signes (Zpěv znaků) v interpretaci mladého jihoamerického performera a hudebníka Marcuse Borji. Součástí Pocty byla i Tansiho unikátní životopisná výstava Sony Labou Tansi, Brazzaville-Limoges aller-retour (SLT, Brazzaville-Limoges a zpět), jež vznikla péčí publicisty a „sonyloga“ Bernarda Magniera ve Frankofonní multi­me­diál­ní knihovně v Limoges, která vlastní Sonyho pozůstalost.

Brána Africe otevřená

Už za dob ředitelování Monique Blin (1984–2000), která se zasadila o popularizaci Sonyho textů a konžského divadla Rocado Zulu ve Francii, platilo, že za africkými autory nemusíte jezdit přímo do Afriky. Stačí, když dorazíte do Limoges. A platí to i dnes, kdy ve vedení festivalu stojí Marie Agnès Sevestre. Ta v letošním roce propojila svůj festival s festivalem Récréâtrales v Ouagadougou (Burkina Faso). Vůle v této jedné z nejchudších zemí světa dělat divadlo je obdivuhodná. V Limoges je reprezentovali především bývalý ředitel, herec, režisér a dramatik Etienne Minoungu a současný ředitel Aristide Tarnagda, který se zároveň představil i jako autor a režisér inscenace Façons d’aimer (Projevy lásky), jež je obhajobou ženy z vraždy jejího nevěrného muže, a režisér scénického čtení Les 7 jours de Simon LaBrosse (7 dní Simona LaBrosse) kanadské autorky Carole Fréchette, jakéhosi deníkového záznamu člověka bez zaměstnání, který zoufale shání peníze na nájem a tragikomicky bojuje se systémem. Na festival si z rezidenčního pobytu ve Villeneuve odskočila, ovšem tentokrát pouze jako divačka, jedna z prvních burkinafaských profesionálních hereček, Odile Sankara, sestra prvního prezidenta Burkiny Faso Thomase Sankary, přezdívaného „africký Che“. Náhoda tomu chtěla, že o několik dnů později vystoupila v Brně v rámci Divadelního světa s představením Banquet Shakespeare (Hostina Shakespeare). Z našeho setkání vzešel rozhovor, který vyšel v minulém čísle Divadelních novin. Bylo fascinující vidět na jevišti tanečnici Germaine Acogny, nesmírně charismatickou, dnes již více než sedmdesátiletou legendu s beninsko-senegalskými kořeny, v expresivním tanečním sólu ze Stravinského Svěcení jara.

Bylo šokující vyslechnout text tožského autora Gustave Akakpa, kterého v Česku v roce 2005 představil festival Tvůrčí Afrika. Jeho text Arrêt sur image (Zastavení obrazu) je monologem převaděče uprchlíků, jehož osud nahlížíme poněkud jinýma očima, než jakýma jsme dnes zvyklí tyto lidi vidět. I převaděč může být obětí, nejen zločincem… Dynamický příběh je doslova „vyzpíván“ hercem Kaderem Lassinem Touréem účinkujícím s mikrofonem v rukou a vystupujícím ve stylu rockové či rapové star za doprovodu DJ Boom Boom Distortion. Představení v režii Cédrica Brossarda patřilo ke kolekci produkcí vybraných z festivalu v Ouagadougou.

Atmosféra sdílení

Co lze festivalu v Limoges upřímně závidět, je nejen originální, odvážná, akční a v dobrém slova smyslu angažovaná dramaturgie, ale také diváci. V programu byste našli – vedle zmíněných – také hry s problematikou kanadských Inuitů a nadnárodních společností v režii Fréderica Fisbacha, kolekci současných kanadských her i vietnamských autorů, haitské divadelníky hrající populárního, ale těžce dešifrovatelného francouzského dramatika Valéra Novarinu, současnou rumunskou realitu ve hře Gianiny Cărbunariu představenou herci ze Sibiu či precizní kontemplativní hiphopový balet Opus 14 Kadera Attoua. Vůle objevit něco nového, otevřít se tomu a přemýšlet o tom je u francouzských diváků, jak jsem je zažila, obdivuhodná. Pro tvůrce i ostatní diváky rozhodně inspirativní. Navozuje příjemnou atmosféru vzájemného sdílení.

Takový přístup nabízelo například představení Festin de mots pour un shungu (Hody slov pro shungu) Soeufa Elbadawiho z Komor v Indickém oceá­nu. Propojil své a další texty autorů z Madagaskaru, Belgie, Francie v ri­tuálu shungu, jakési přátelské hostiny vycházející z komorské, muslimské tradice.

Jiným „představením“, které vybízelo – byť jiným způsobem – k vzájemnému sdílení, byl divadelní road-trip Après la peur (Po strachu), který propojil umělce z Belgie, Kanady, Komor, Konga a Švýcarska. Z dvanácti původních příběhů na téma strachu a nejrůznějších fobií si divák mohl při příchodu vybrat jeden, který chtěl zhlédnout jako první. Tak se utvořily skupinky o různých počtech diváků, které se v určitý čas rozešly se svými přidělenými průvodci za vybranými příběhy do různých míst divadla a jeho okolí. Já jsem absolvovala v divadelní ubytovně intimní, předsudky bořící zpověď dvou homosexuálů o jejich lásce, jízdu autem džunglí města, v níž se naše průvodkyně proměnila v gorilu. Na večerní limogeské ulici jsme před náhodnými kolemjdoucími byli nejen diváky, ale i herci. Následovala gastronomicko-imigrantská mystifikace na téma islámu v Evropě v improvizované jídelně a představivost rozněcující venkovní audioprocházka se sluchátky na uších s úkolem pátrat v příbytcích domů po podezřelém stvoření, jehož výskyt prozrazovalo modré světlo. Byl to jedinečný zážitek. Nejen proto, do jakých nečekaných, divácky aktivních situací se člověk během příběhů dostával, ale i pro to, co se mezi lidmi odehrávalo v přestávkách mezi jednotlivými „výpady“. Nebyl to mrtvý čas, nýbrž opět čas vzájemného sdílení, kdy se neznámí diváci stávali skutečnými bližními.

O uprchlících jinak

Podobným diváckým zážitkem, který doslova fyzicky prožijete, bylo představení Kamyon turecko-slovinsko-belgicko-francouzsko-anglické produkce. Hrálo se na různých místech. V opravdovém kamionu pro čtyřicet diváků a jednu herečku, která pomocí bedýnek, počítačové animace, světla a hudby rozehrávala příběh uprchlíků ze Sýrie. Očima malé školačky sledujeme strastiplnou cestu jedné rodiny utíkající před válkou do Evropy. Je to vlastně magická hra plná fantazie, ve které se nevlídný kamion mění v kosmickou raketu letící do neznáma. Po hodině strávené ve stísněném prostoru, byť v přítomnosti v podstatě velmi něžných představ dítěte, vám dojdou ony pro nás nepředstavitelné okolnosti, za nichž současní uprchlíci opouštějí své domovy. A člověk jim musí chtě nechtě přiznat notnou dávku hrdinství. Inscenace je určena pro diváky od osmi let. Je to vhodný způsob, jak o této závažné problematice s dětmi citlivě mluvit. Myslím, že by neškodilo takové představení pozvat na některý z festivalů u nás. Nebo se aspoň nakazit oním přístupem, který nevnímá divadelní inscenaci jako čistě průmyslový výrobek s kýženými parametry dle stanovených norem. Divadlem, které umí vystoupit z řady.

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 8. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo, které vystupuje z řady

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ