Skutečnost je mrška
Raději se přiznám hned v úvodu: nejsem zběhlý ve sci-fi literatuře, a neznám dokonce ani populární filmy, které se inspirovaly dílem amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Současně však předpokládám, že Tomáš Dianiška a Divadlo LETÍ nezamýšleli svou hru, respektive inscenaci Den závislosti coby pouhou záplavu citací a popkulturních odkazů. Čili že nenabízejí pouhou skrývačku pro zasvěcené, jakkoli hojně pracují s motivy z Dickova života a díla. V každém případě se pokusím pasovat do role samozvaného mluvčího onoho neználkovského segmentu štvanického publika.
Den závislosti nechává diváky ztrácet se v časových smyčkách FOTO ALEXANDR HUDEČEK
To, o čem se ve Dnu nezávislosti hraje, je zároveň jednoduché i složité. Dick, muž středního věku, je po smrti milované přítelkyně v těžké depresi – a protože se to odehrává v budoucnosti, zkusí se z psychických problémů dostat pomocí jakési „cestovní kanceláře uvnitř vlastní hlavy“, která mu umožní znovu prožít jeho životní příběh. S důrazným varováním, že se na něm nesmí nic měnit. Což je přesně to, oč se Dick pokusí. Výsledkem je série výjevů, odehrávajících se v nepřehledných časových smyčkách: protagonista bloudí vlastní pamětí, přičemž se setkává nejen se svou Annou, ale také s celou řadou více či méně obskurních figurek. Počínaje replikantem, který se jej snaží přemluvit k návratu do reality, a konče Michaelem Jacksonem s Whitney Houston. Posledně jmenovaná významuplně zapěje I will always love you, to trklo i mě (zazní však i jiné „návodné“ songy).
Ale aby to nebylo tak jednoduché: Dick se po jisté době změní ve svého dvojníka Philipa, Anna v jeho manželku Evu a budoucnost v sedmdesátá léta 20. století. Aniž by bylo úplně jasné, kdo, kdy, kde a kým vlastně je. Tím spíš, že se o pánské role dělí dva různí herci (Tomáš Měcháček a Jan Vlas), zatímco obě ženy hraje stále ta samá Kamila Trnková. Vzhledem k tomu, že výpravu tvoří obyčejná železná palanda, projekční stěna sestavená ze starých televizí a pár retro objektů, lze se například domýšlet, že to všechno může být jen jedna z vizí reálného Philipa K. Dicka, jenž pevně věřil v existenci paralelních světů se svými vlastními příběhy.
Pointou je, že na tom všem vlastně až tak moc nezáleží. Publikum se stejně jako postavy beznadějně ztrácí v časových smyčkách (což byl, předpokládám, záměr) a režisér Jan Holec se ve shodě s autorem soustřeďuje především na rozehrávání jednotlivých groteskně laděných scén a situací. Naštěstí. Když představení občas zvážní nebo zesentimentální, obvykle to začne drhnout. Žertování naopak všichni zvládají s bravurou: absurdní vtipy a zvraty, sci-fi gagy, pohrávání si s minulostí nahlíženou z budoucnosti, řada čistě verbálních legrácek (třeba ta z titulku), parodovaná hlubokomyslnost žánru. A samozřejmě spousta narážek a odkazů. Tahle rovina vychází velmi dobře i po herecké stránce. Tomáš Kobr důsledně drží figuru urputně koženého replikanta – a v kontrastu k němu Richard Fiala divoce vyvádí v celé řadě groteskních postaviček, od Davida Bowieho až po obligátně potrhlého psychiatra.
Potíž je v tom, že se to všechno odvíjelo-neodvíjelo poněkud mechanicky, časových smyček bylo únavně moc a poněkud melodramatický osud nešťastného hrdiny i jeho zesnulé lásky mi byl, přiznám se, vcelku ukradený. Přitom se ale stále objevovaly nové nápady, bizarně chytlavé postavy a situace nebo nápadité variace. Jednotlivé výstupy tak naštěstí dokázaly být víceméně samonosné i bez ohledu na poněkud sporný rámec. Už dlouho se mi nestalo, že bych měl v průběhu představení tak setrvale rozporuplné pocity jako tentokrát: téměř celý večer jsem se bavil i otravoval současně.
Divadlo LETÍ – Tomáš Dianiška: Den závislosti. Režie Jan Holec, dramaturgie David Košťák, výprava Lenka Odvárková, hudební spolupráce Ondřej Dědeček. Premiéra 19. dubna 2018.
Komentáře k článku: Skutečnost je mrška
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
