Divadlo mezi dobrem a zlem

Na svůj text Myslel jsem, že je to láska otištěný v DN 21/09 už Vojtěch Varyš dostal odpověď – ve formě poněkud potupně znějícího „vyrozumění“ – od Jany Machalické. Článek jistě stojí za pozornost, spíš však pro otázky, které pokládá, než pro odpovědi, které dává. Otázky jsou to typu – co chybí českému divadlu, potažmo jakou úlohu divadlo má pro společnost zastávat. Jsou to otázky obecné, ale potřebné a je pravda, že veřejný dialog o divadle je víceméně neobsahuje. Varyšův text by mohl takový dialog podnítit – jestli o to ovšem někdo bude mít zájem. Tu je tedy aspoň má odpověď:

Vojtěch Varyš je štědrý co do záběru témat pro jeden článek – na začátku stojí silné a pro další čtení slibné tvrzení divadlu a umění vůbec chybí dnes absolutní osobní nasazení. Opatrně se ptá, zda snad špatně nebylo nikdy? Tvrdí, že kumšt a krása velkých věcí, jako jsou inscenace nebo revoluce, spočívá v umění zmanipulovat mnoho lidí, a nalévá čistého vína, že poslední dvacetiletí ovlivnili také a hlavně Klaus, Zeman a Železný, což jsou a byli intelektuálové… Nejasná úvaha o dějinách, současnosti a aspektech nebezpečí intelektuála, který namísto knihy dostane do rukou moc, začíná být srozumitelná zhruba od poloviny – tvrzením, že umělec je arbitrem elegance.

Umělec je arbitrem elegance?

Umělci nejsou svědomím národa ani morálními arbitry – umělec by měl být arbitrem elegance, hodnotit – třeba i strašlivé a hrůzné události – z hlediska krásy a působivosti. Těmito smělými tvrzeními Varyš hodnotí úlohu umělce ve společnosti. Autorovi se dál nelíbí zavlečení morálky a pragmatismu do umění a podle něj dnešnímu divadlu chybí ochota tvůrců obětovat svou příčetnost, nedostává se schopnosti vidět a zpracovat inscenované téma divadelně, tedy mimo dobro a zlo, ale i mimo provozní pragmatismus. Těžko říct, jak si autor představuje těmito tezemi nastíněné divadlo konkrétně. Mám však dojem, že spíš než snaha postihnout problém a předestřít řešení ho vedla rétorika působivých slov a hlavně tendence, které by se snad daly nazvat romantickými. Romantická je záliba ve stereotypu umělce na pokraji šílenství a geniality, který obětuje příčetnost pro své dílo. Tento stereotyp pak vysvětluje i slova divadelně – tedy mimo dobro a zlo a nechuť k morálce – jistě odkazují na „posledního velkého romantika“ Nietzscheho, bez aktuálního dovysvětlení jsou v textu spíš zavádějící.

Jestliže je řeč o morální rovině umění, čili o konsekventnosti umění vyjadřovat se k věcem dobra a zla, pak Varyš tím, že vykazuje umění/divadlo mimo dobro a zlo, ho činí vlastně bezzubým ve vyjádření, zbavuje ho možnosti reflexe dění. V podstatě je to vize umění totalitárních ideologií: umění, které zobrazuje ideály, je pěkné, estetické, monumentální. Umělec typu arbiter elegance se věnuje spíš designu skutečnosti a je mu zapovězeno vyjádřit se k současnému světu kriticky. Může na stupnici leda hodnotit působivost. Až groteskní je konkretizovaná představa oněch „hrůzných a strašlivých událostí“, které arbiter elegance zpracuje z hlediska krásy a působivosti: například koncentrační tábor bude fascinující bizarní říše, kde divák získá emoci z působivě nastíněného ostnatého drátu, místo toho, aby se stal svědkem naléhavosti otázky, co se stalo s člověkem.

Černobílý svět

Varyšovi se nelíbí ani všelijaké aktivity všelijakých umělců v lecjakých sdruženích, peticích a politice vůbec – jako by občan, který se zabývá tvůrčí činností, spadal do kategorie méněcenných bytostí a byl nevhodný pro to, být veřejně činný. Možná je v tom však nechuť autora k občanské společnosti vůbec, ostatně jestliže je správná domněnka, že autorův ideál je nietzscheovské velikášství a sebepřeceňování, pak se jistě k ideálům řadí i Václav Klaus.

Co chybí českému divadlu

Charakter vypjatosti textu málem zakryje dva postřehy, neméně radikálně podané, kterých má cenu si všimnout. První je zmínka o tom, že i v (autorem vyzdvihované) Ostravě stráví prostě jen příjemné divadelní večery, nic víc a další odkaz na výrok Larse von Triera, že film má být jako kámen v botě, s dovětkem, že právě kameny v botách české kultury chybějí. Na tom něco je: je pravda, že do divadla se přímo záměrně chodí na příjemný večer, případně si splnit „kulturní zážitek“, pobavit se. Je to problém jak tvůrců, tak diváků – nabídky a poptávky. Každopádně otázka stojí, jestli má být divadlo podívanou, nebo výpovědí – či v jakých proporcích mají vedle sebe stát. Divadlo, které podává cennou výpověď, odkazem na Jana Grossmana se dá říct angažované divadlo, nechybí zcela – spíš je v menšině. Pro mě je důkazem třeba Varyšem odsouzený Pařízek. Jeho inscenace Goebbels/Baarová je dobrým příkladem divadla, které je současnou výpovědí – byť jsou jeho hrdiny historické postavy, má co říct ke dnešku, konkrétně k tématu, jak nakládáme s vlastní minulostí, jak je lehké uvěřit vlastní lži o své nevinně.

Reflexe minulosti, která má co říct dnes, je v české divadelní tvorbě vzácná – ale pomyslné kameny v botách jistě nechybí zcela. Jen letmo se dají zmínit ještě Bambuškovy projekty nebo Morávkův pokus s Perverzí v Čechách. Angažované divadlo, které nemusí být radikální, ale musí jít k věci a být pravdivé, snad teprve čeká na svůj rozmach – obecně divadlo, které pro diváka nebude jen „kulturně“ stráveným večerem. Je však lepší upozorňovat na první vlaštovky, než obratem tvrdit, že dvacet let po revoluci nám chybí divadlo.