Minor včera a dnes
Dne 26. 2. 1950 zahájilo Ústřední loutkové divadlo svoji činnost na jevišti bývalé scény pražských německých divadelníků Kleine Bühne na Senovážném náměstí premiérou hry Aloise Jiráska Pan Johanes v režii Jana Malíka, který ve snaze o vytvoření reprezentativní pražské loutkové scény zavedl podle sovětského vzoru typ spodových loutek, tzv. javajek. Jednalo se o divadlo „iluzivní“, usilující o maximální jevištní realismus. Počátkem 60. let se ale tento inscenační přístup, kterému byla stále častěji vytýkána akademičnost a strnulost, vyčerpal. V dalších letech přišel odklon od iluzivního kánonu a začaly se používat i jiné typy loutek než javajky. Výjimkou nebylo ani divadlo masek. V roce 1975 byla inscenací Strakonický dudák slavnostně otevřena zrekonstruovaná budova ÚLD a divadlo se při této příležitosti přejmenovalo na Divadlo Loutka. Ve druhé polovině 70. let zde vytvořil svůj svébytný inscenační styl režisér Karel Brožek, který inklinoval k vážným, působivě pojatým tématům s akcentem na výtvarnou a hudební složku (např. Ze starých letopisů, 1976).
Moje první encyklopedie režiséra Jiřího Adámka se hraje v hledišti, zatímco diváci sedí na jevišti FOTO PETR NEUBERT
Přelom 80. a 90. let
V roce 1987 bylo divadlo přejmenováno na Divadlo U věže a v roce 1988 byl název zpřesněn na Divadlo U Jindřišské věže. Dramaturgie akcentovala moderní pohádky – k nejúspěšnějším inscenacím patřila A co strom, Palečku? (1985). V roce 1991 bylo divadlo znovu přejmenováno, tentokrát na Minor – Divadlo herce a loutky a pod vedením režiséra Karla Makonje se zaměřilo na existenciálně a eticky laděná témata a uvádění inscenací i pro dospělé diváky. Zajímavým dramaturgickým počinem bylo nastudování dramatizace J. R. R. Tolkiena Hobit (1994) nebo inscenace Kdo mi to uvěří, pane Moody? (1992). Antiiluzivní setkání herce a loutky na jevišti se stalo samozřejmostí.
Nová budova
Od 1. října 1998 je ředitelem divadla Ing. Zdenek Pecháček. Budova divadla na Senovážném náměstí byla v rámci rekonstrukce Slovanského domu zbourána a divadlo Minor přesídlilo po mnoha peripetiích na novou adresu ve Vodičkově ulici č. 6. Slavnostní otevření nové scény proběhlo ve dnech 6.–9. 12. 2001. Sál s kapacitou 206 diváků měl a stále má podobu klasické kukátkové scény (díky přídavkům je dnešní kapacita 224 míst). Je možno jej ale přestavět na poloarénu nebo na arénu. V roce 2002 získalo divadlo Minor prestižní ocenění Stavba roku 2002 a Cenu primátora hlavního města Prahy za vytvoření ojedinělého prostoru pro kulturní aktivity dětí se zřetelem k náročnosti rekonstrukce dříve zdevastovaného kina Skaut.
Umělecké záměry nového tvůrčího týmu deklarovala inscenace Kouzelný zvon (2000) v režii Aurela Klimta a výpravě Martina Velíška, která se v kontextu současného českého loutkářství stala originálním hudebně-loutkovým experimentem. Na vytvoření současné osobité poetiky divadla se zásadním způsobem podílel režisér Jan Jirků (např. v inscenacích Vánoce aneb Příběh o narození, 2002; Kabaret Tlukot a bubnování aneb Veliké putování, 2002; Bruncvík a lev, 2006 aj.). Mezi další výrazné tvůrce spjaté s Minorem patří bratři Petr a Matěj Formanové a režiséři Jiří Adámek, David Drábek a Apolena Vynohradnyková. Od sezony 2003/2004 je dramaturgyní a autorkou či spoluautorkou některých scénářů Petra Zámečníková. Od roku 2005 začalo divadlo hrát také ve čtvrtek a v pátek od 18 hodin, což je v České republice poměrně ojedinělý jev. Zároveň byla otevřena Malá scéna v 1. patře budovy. V letních měsících divadlo hraje také na nádvoří Novoměstské radnice naproti divadlu.
V roce 2001 divadlo navázalo pravidelnou spolupráci s katedrou alternativního a loutkového divadla DAMU. Tento oboustranně prospěšný projekt zprostředkovává studentům praxi v oboru ve spolupráci s profesionálním divadlem a zároveň umožňuje divadlu Minor koncepčně rozvíjet kontakty s nejmladší tvůrčí generací. V rámci této spolupráce vznikla řada inscenací: Sedmero krkavců, Píseň písní, Vražda v Orient expresu, Díra ve zdi, Sny o bizonech…
V prosinci 2011 byla otevřena Pasáž Minor, ze které díky několika stavebním úpravám vzniklo rozšířené divadelní foyer. Nachází se zde obchod divadla Minor, pokladna, občerstvení Mamacoffee a především Galerie Minor, kde vznikla interaktivní výstava věnovaná lidskému tělu Krajiny tělní. Jejími autory jsou Robert Smolík, Zuzana Vítková a Martin Janíček. Pasáž umožňuje divadlu rozvíjet další doprovodné aktivity pro celou rodinu. O víkendech zde například probíhají tvůrčí dílny pro děti.
(s použitím textu z internetových stránek Divadla Minor)
Rozhovor s ředitelem divadla Minor Zdenkem Pecháčkem
Co je pro vás divadlo?
Divadlo je pro mě místo setkání, kde se v danou chvíli na daném místě děje něco mimořádného, něco „nadstavbového“ v našem životě. Já jsem někdy v roce 1982 něco takového zažil v pražském Rubínu na inscenaci Divadla na okraji – Návod, jak hledat zlato, složené ze tří Londonových povídek. Když začala třetí povídka, rozsvítil se najednou na mě divadelní „štych“, vedle si bleskurychle klekl herec Ondřej Pavelka a odzpíval celou baladu za mé tiché asistence. Bylo to pro mě jako diváka něco strašného, nikdy jsem se tak nezpotil… Nicméně jsem byl během těch dvaceti minut účasten něčeho mimořádného, něčeho, co vlastně změnilo celý můj život. Když někdy pochybuji o smyslu své práce, a věřte, že práce divadelního ředitele je často velmi nedůstojná, vždycky mi nakonec „vyplave“ ten neuvěřitelný, nepojmenovatelný zážitek s tím pulzujícím hercem, kdy vše bylo sdělováno a jakýkoli popis této atmosféry jest zcela marný…
A co je pro vás divadlo pro děti a mládež? Má nějaká specifika?
Divadlo pro děti je pro mě zcela běžné divadlo, platí tam všechny pravidla, tak jako u tzv. divadla pro dospělé.
Proč se speciálně jím tedy zabýváte?
Na dětském divadle mě baví to, že do něj přijde skoro každý rodič s dítětem. Tím máme široké spektrum diváků, a boj o zpětnou vazbu je tedy těžší než u předem spřízněných diváků. Děti jsou dnes zahlceny televizí, internetem atd. a je těžké balancovat mezi snahou zaujmout a přitom držet uměleckou laťku.
Máte na dětské divadlo nějaké speciální požadavky a nároky?
Kladu na ně ty největší nároky. Chci, aby po každém představení aspoň jeden divák, dětský nebo dospělý, zažil něco podobného jako já tenkrát v Rubínu.
Jaká by byla ideální struktura a postavení takového divadla?
Současná příspěvková organizace nás nijak nesvazuje. Myslím, že i do budoucna by mělo mít divadlo pro děti zajištěno stálý příspěvek od města, protože péče o nadstavbu pro budoucí generace je velmi důležitá. Vzhledem k tomu, že kapacita dětských divadel je většinou do 200 míst, cenu rodinné vstupenky je třeba dotovat.
Jak jste spokojen či nespokojen se stávající finanční podporou (především ze strany města) a statutem?
Peněz není v kultuře nikdy dost, protože peníze se mají v kultuře utrácet, nikoli šetřit. Ale myslím si, že hl. město Praha se o Minor stará dobře. Na posledním setkání pražských ředitelů v Národním divadle zazněl od zřizovatele příslib pravidelných konkurzů na místo ředitele příspěvkových organizací a zároveň vznikla povinnost pravidelně uveřejňovat výroční zprávu na internetu, což je jistě dobře. Jistota pravidelného příspěvku dává vedení klid při tvorbě dramaturgického plánu a uměleckou svobodu na jevišti.
Jsme samozřejmě také velmi vděčni našemu generálnímu příteli – pojišťovně Allianz, která nás už 8 let podporuje, přestože jí jako divadlo pro rodiče s dětmi nemáme mnoho co nabídnout.
Co očekáváte od transformace pražské divadelní sítě a jak jste s tímto faktem spokojen/smířen?
Transformace je u mě, upřímně řečeno, okrajový problém. Je to systémová změna řízení stávajících organizací, která další peníze do systému „nenalije“. Pokud k ní dojde, tak se Minor transformuje. Věřím, že to divák a snad i zaměstnanci ani nepoznají.
Zrušili jste stálý herecký soubor. Proč?
Mít vlastní soubor má smysl (viz Divadlo v Dlouhé nebo Dejvické divadlo), ale nám naopak začalo připadat smysluplnější ho zrušit – stálý soubor nemáme už 3 roky. Nebylo to samozřejmě lehké a stále tento nový systém zkoumáme a vylepšujeme. Úroveň představení se ale zvedla a všichni režiséři jednoznačně chválí soustředěnost a zápal na jednotlivé inscenace a projekty angažovaných herců.
Jak vidíte budoucnost divadla Minor a divadla pro děti a mládež vůbec? Protože jsem celý život optimista a „vizionář“, vidím budoucnost divadla Minor pozitivně. Realita je ale na politicích, kteří spravují veřejné finance. Spíš mám obavu o dětská divadla v menších městech. Tam asi časem úroveň divadla pro děti bude skomírat v důsledku stále se snižujících financí.
Na co jste v Minoru hrdý a co naopak se vám po přesunu ze Senovážného náměstí (ještě) nepodařilo?
Nesnáším, když se v divadle děti během přestavení baví. Pokud se tak děje, je něco špatně, protože děti jsou upřímné a nedokážou držet divadelní konvenci. Za dvanáct let působení v novém prostoru se nám to stalo, troufám si tvrdit, jednou dvakrát. Co se nám nepodařilo? Asi zbavit divadelní veřejnost zažitých názorů na divadlo pro děti. Často očekávají infantilitu a rovnou nás škatulkují. To mě štve.
Nebojíte se o své divadlo a jeho budoucnost?
O Minor se nebojím. Jsem aktivní ředitel, vždy jsem měl nějaké vize o kterých jsem uměl politiky a úředníky přesvědčit. Tato moje aktivita mě zatím neopustila. A Minor je moje srdeční záležitost.
Komentáře k článku: Minor včera a dnes
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
