Divadlo mne přitahuje
Výtvarné umění, jehož jsem součástí, považuji za lehce protekční divadelní sestru. Také ona je schopna smyslového, nepřímého vyjadřování a svébytného myšlení, jen je o něco méně emotivní a více intuitivní. Pokud jsem se rozhodl věnovat se poslední dobou aktivně především divadlu, je to jen příznak mých setrvačných motivací dokončit dílo v klidu u inspirativnější sousedky. Potřeba umělce přivolat na pomoc divadelní principy je v dobrém smyslu starobylá, dokonce nutná. Nemusí souviset jen s potížemi při práci na obvyklém časoprostoru, jakým jsou oživující performance nebo živé a žánrově pestré situace. Nemusí souviset ani s rituálem vděčné přítomnosti autora před publikem a také kupodivu ani s touhou inscenovat děj. Potřeba dostihne umělce i v momentě, kdy se věnuje delší dobu takzvanému umění vystavování, což je podobně komplexní disciplína jako činoherní divadlo.
Po vzoru fotografií prvorepublikových div vytvořil Michal Pěchouček oválné podobenky hereček z inscenace Církev – Gabriely Míčové, Petry Lustigové a Marie Švestkové. Zde je poslední jmenovaná.
Výstavy samozřejmě mohou plnit tradiční účel – tedy pouhé předvedení materiálu formou invenční nebo konvenční instalace. Výstavní praktiky té nejmladší generace (zvláště té nešťastně označované jako postkonceptuální!) mají podobu neopakovatelných událostí a jsou výsledkem naprosto přirozeného úsilí – vyvolat nezávisle na konkrétní vizuální formě silný divácký zážitek. Častá jsou řešení, která diváka vedou do veřejných i neveřejných míst mimo galerie, nebo naopak ta, která zásadně proměňují konkrétní galerijní prostor. Mění se jeho funkce nebo prostorové a fyzické dispozice. Ať už se jedná o jakýkoliv prostor – výstavní nebo náhradní – umělci hledají možná odchýlení, jejich extrémní podoby, a především jejich smysl a význam. To považuji za velmi inspirativní.
Pokud jde ale o moji zkušenost, jsem spíše tradičně založený, a navíc pod vlivem třetí sestry, a tou je literatura. Zkoušel jsem pod jejím silným vlivem od samého začátku rozvíjet příběh. Nejdříve lineární formou fotografických montáží a videa. Později (a musím přiznat s větším uspokojením) čistě obrazovým způsobem ve vhodně uspořádaném galerijním prostoru, kde jsou určující všechny faktory a prvky – formát, měřítko, začátek a konec trasy, dynamika řazení, rámování, hranice výstavního prostoru, plnost a prázdnota, světlo a tma. Přirozenou součástí takového uspořádání bývají další přizvaní umělci – spolutvůrci. Ideálním důsledkem takové strategie by mělo být divákovo přesvědčení, že všechny použité formy nemusí existovat nezávisle mimo výstavu, jak velí konvence, ale odpovídat celkové kompozici, která je pouze dočasná. Ideálem je přesvědčení, že všechny prvky na konkrétních místech výstavy nejsou nahodilé, ale naprosto nevyhnutelné a především (a s tím bývají největší potíže), že v této kompozici není nic navíc. Takže pokud teď vstupuji do dramatického prostoru divadelního jeviště, je to jen logicky další krok, kterým se mohu vzdálit od určitých monotónních možností galerijního prostoru.
Výhodou výstavních projektů a výtvarného umění vůbec bývá tolerance k neuchopitelnosti smyslu díla a k potížím s interpretací. Obtíž s významem se naopak mnohdy vítá jakožto životodárná kvalita. Úskalím činoherního časoprostoru je hlasitěji dunící potřeba jednoznačnosti sdělení, důležitosti celku a jeho významu. Představením nejde proběhnout za několik vteřin jako Louvre v Truffautově filmu. Takže vyprávět příběh především skrze náladu, abstrakci, nejednoznačnou asociaci a smysl nechat skrytý znamená pro všechny strany jisté obtíže, které ale považuji za nutné a stejně životodárné. Divadelní jeviště prostě vnímám podobně jako galerii. Skvělé místo pro spolupráci, místo k přímé prezentaci artefaktu, a hlavně místo pro pozorného diváka ochotného bloudit v poli nejednoznačných obsahů i forem.
Komentáře k článku: Divadlo mne přitahuje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
