Půlrok na vsi
Vzpomínky na některé inscenace si člověk nese po celý život. Seděl jsem v roce 1993, jako začínající student divadelní vědy, na druhé galerii Národního divadla a hluboko dole hřímal na forbíně Boris Rösner jako Cyril Rybář. Síla jeho odhodlání rvát se o život v malé Habrůvce rozdunila celé hlediště. S odstupem více než dvaceti let od premiéry Roku na vsi Aloise a Viléma Mrštíků v dramatizaci a režii Miroslava Krobota víme, že šlo v porevoluční době o jeden z nejpovedenějších počinů naší první scény.
Rok na vsi v Divadle Na Fidlovačce – hlavní slabinou jsou herci FOTO ARCHIV DIVADLA
Venkovský život zprofanovaný rozjuchaným, pestrým folklorem televizních estrád a inscenací poslední dekády totality Krobot zcela očistil, zbavil barev, fanglí, kašírovaných kulis a sterilního muzicírování. A je-li zobrazování života na venkově jedním ze základních motivů naší kultury, pak jsme tehdy viděli proč – v malé obci se odráží složitost celého bytí, s tíhou minulosti, touhou po lepší budoucnosti a především komplexní přítomností. Krobot v dramatizaci, poté několikrát uvedené, koncentroval ty nejzásadnější motivy rozsáhlého díla Mrštíků, postavy jsou nejednoznačné, složité a nám podobné.
Nejnověji po Krobotově textu sáhli v Divadle Na Fidlovačce. Režisér Pavel Šimák uvádí hru na strohé scéně, z černých šál si herci nosí lavice či stoly, zadní prospekt nám občas ukáže dřevěný kříž s výrazně širokým břevnem, rozuměj interiér kostela, ale třeba i strom či krov. Světlá barva, též lehké nohy nábytku a absence výzdoby spíš než na klasický venkovský nábytek odkazují na nejlevnější kolekci nejmenovaného švédského nábytkářského giganta. Vlevo na forbíně pak vidíme ještě tkalcovský stav, jehož monotónní pracovní rytmus inscenaci otevírá a uzavírá. Aby se pak děla na jevišti nějaká akce, jsme svědky například naskládání lavic na sebe, čímž vznikne podivná pyramida, před níž Cyril Rybář a jeho dcera ukládají do každé z dřevěných bedýnek jedno či dvě jablka a takto nesmyslně prázdné je odnášejí.
Kostýmy míří tak trochu všude a vlastně nikam. Jednou jako bychom byli ve studiové pohádce osmdesátých let (Macecha), Cyril Rybář nosí barevné vesty, spíš měšťanského ražení, na hlavu sestry Amáty dopadl zvlněný kus plastové tašky, Frau Ebr se ve vlasech potýká snad s dronem. Kostýmy tvoří neladící všehochuť, která vzezření inscenace nepomáhá.
Hlavní slabinou inscenace jsou ovšem herci. Skoro žádnému z nich se nepodařilo vytvořit plnou jevištní postavu, jejich osud jim nelze uvěřit. Někteří (např. Ladislav Županič jako Starosta) už rovnou při premiéře tlačili na „žertovnou“ pilu, protože divák je zvyklý se na Fidlovačce bavit. Až podivuhodně nikdo z herců nedrží moravský dialekt, slova se sice po moravsku vysloví, inscenátoři však zapomněli, že nestačí jen výslovnost, ale bylo by záhodno též držet melodičnost nářečí. Vzniká tak paskvil, který tahá za uši. Roman Zach v hlavní roli Cyrila Rybáře je od začátku otrávený, bez energie, jako by tu byl jen do počtu. Lépe se vede Sandře Pogodové, které se daří vykreslit shovívavou, laskavou Macechu. Rousovi jako Antošovi nechybí mladická energie a floutkovství, jeho moravskopražština však jeho výkon snižuje. Ostatní herci jsou snadno přehlédnutelní.
Rok na vsi v Nuslích za většinu svých předností vděčí především Mrštíkům a Krobotovi.
Divadlo Na Fidlovačce – Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi. Dramatizace Miroslav Krobot, režie Pavel Šimák, dramaturgie Adéla Šotolová, kostýmy Michaela Hořejší, scéna Jaroslav Čermák, hudba Marek Doubrava. Premiéra 6. listopadu 2014.
Komentáře k článku: Půlrok na vsi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
