DnV – divadlo pro 21. století
Nabízíme úplně znění projektu, se kterým se účastnil režisér Ivan Rajmont konkursního řízení na ředitele pražského Divadla na Vinohradech. Výsledky stávajících pražských konkursních řízení (na ředitele Divadla na Vinohradech a Švandova divadla) a především diskusi nad nimi najdete na Tomáš Töpfer navržen ředitelem Divadla na Vinohradech.
red.
X
Koncepce Divadla na Vinohradech na období 2012–2016
Úvodem
Na průčelí budovy Vinohradského divadla jsou dvě velké sochy. Jedna se jmenuje Pravda, druhá Statečnost. Když jsem na jaře v roce 1968 asistoval svému profesorovi F. Štěpánkovi u inscenace Anouilhovy hry Miláček Ornifle, měla inscenace premiéru po prázdninách, v září. Nástup do zkoušek po prázdninách byl 21. srpna. Pro nás studenty DAMU, kojené tenkrát Činoherním klubem a Zábradlím, bylo Divadlo na Vinohradech divadlem téměř nedostižným. Byl jsem šťastný, že svoje první profesionální ostruhy získávám v divadle, které v té době sloužilo (jak zní nápis na zadní straně budovy) „dobru, pravdě, kráse“ a byla to opravdu pravda. A pak jsem viděl, jak statečně si vedlo bezprostředně po okupaci. Tak statečně, že bylo první na řadě z těch divadel, které bylo potřeba zkrotit, ponížit. Povedlo se to. Ze zranění, které divadlo utrpělo, se hojí dodnes. Ty velké sochy tam zůstaly. Jsem přesvědčen, že Divadlo na Vinohradech má šanci se vrátit k nejlepším kořenům své stoleté existence, a já chci na tom spolupracovat. Být u toho, aby to, co ty sochy symbolizují, nezůstalo jen na budově.
X
Divadlo na Vinohradech – moderní, velká činohra. Divadlo pro 21. století
Současný stav Divadla na Vinohradech (dále DnV)
Má stoletou tradici velkého činoherního domu. Má v podstatě stabilizovaný, léta budovaný soubor s mimořádnými hereckými osobnostmi. Má profesionální zázemí, budovu v dobrém stavu, technické vybavení na úrovni, svoje dílny, dlouhodobou podporu zřizovatele. Má léta budované divácké zázemí.
Přesto, i přes některá ocenění, patří mezi divadla, o kterých se mnoho let mluví spíše jako o divadle s velkým potenciálem.
(Příznivá reakce na „Vojcka“ velké části divadelní veřejnosti byla dána mimo jiné i překvapením, že se na Vinohradech konečně něco děje a fanděním nastoupené cestě.)
Důvody:
1/ Divadlo je příliš uzavřeno do sebe.
2/ Směr, kterým se divadlo v daném období ubírá – jako celek –, není čitelný.
3/ Nepropojenost umělecké části a propagace divadla, kolísavá prestiž u kritické obce, nulová spolupráce se zahraničím.
Prvním úkolem je tedy redefinovat tvář divadla, vyslat jasnou zprávu, jakým směrem se bude ubírat, a to především v dramaturgii a inscenační praxi. Že bude dělat odvážné, otevřené, sebe-vědomé divadlo. Divadlo, které má ambici být nikoli zbytným statkem, ale nezbytnou součástí skutečně kulturního života obce v tom nejširším slova smyslu, nemůže jinak.
///
Jde to!
ODVAHA
S. Jobs, nedávno zesnulý šéf Applu, si neudělal průzkum trhu před zavedením nejprodávanějšího produktu Applu iPodu a nezajímal se o to, co zákazníci chtějí. Na kritiku odpovídal: „Není to jejich práce, vědět co chtějí. To je naše práce.“
Chci, aby DnV vědělo, co říci, a mělo odvahu přesvědčit své publikum, že to má chtít.
(Výtečná představení, jako např. Vojcek či Marie Stuartovna, jsou standardními představeními moderní činohry, a ne nějaký exces.)
Jenom je potřeba uvažovat o DnV jako o divadle ve třetím tisíciletí, o jeho funkci, možnostech a prezentaci. (Pružnost, kreativita, přesah, nezaměnitelnost, prorůstání s kulturním životem v obci.) To všechno Divadlo na Vinohradech může, nejenom z podstaty své tradice, ale proto, že má možnosti to realizovat, protože je prostě pánem ve svém domě.
A samozřejmě nekompromisní měřítko kvality. Jan Grossman razil heslo, že divadlo se nemá dělat vážně, ale pořádně. Pro mě to znamená divadlo, které má moderní divadelní jazyk, jasně formulované s divákem komunikující téma a je uděláno s důsledným rozhodnutím.
OTEVŘENOST
Je také nutno otevřít v zaměstnancích divadla nové obzory ve smyslu vnímání divadla. Divadlo není skanzen, je to vždy ŽIVÉ SETKÁNÍ, tady a teď, je povinno reflektovat současnou dobu, společnost, svět, má i významnou sociologickou funkci „městotvornou“ (která se s tou zábavnou nevylučuje). Je nezbytné dělat divadlo s promyšlenou a koncepční dramaturgií, která vychází nejenom ze současného přemýšlení o divadle jako o specifické umělecké disciplíně, ale především ze současného stavu, myšlení a fungování naší společnosti. Divadlo, které zásadním způsobem vychází z textu, vědomě pracuje s kulturní tradicí evropského divadla a důsledně jej staví do moderních kontextů. Divadlo živé, moderní, otevřené. Učiní ze své krásné budovy svými aktivitami atraktivní kulturní centrum, neomezující se jen na „večerní“ představení, ale otevře se výstavami, hudebními aktivitami, divadelními workshopy, diskuzemi se zajímavými lidmi, promyšlenou spoluprací s hostujícími soubory blízkých, ale nečekaných žánrů různorodému publiku, které by možná hledalo cestu do divadla obtížně. DnV nabídne tak svému publiku mnoho příležitostí, aby se stalo přirozenou součástí jeho duchovního života. Tak, jak je to dneska běžně zvykem ve velkých evropských divadelních domech. Výchovu publika ke vnímání moderního divadla chápu jako nesmírně důležitou složku práce DnV. Bez „připraveného“ publika se české divadlo nehne z místa. V době, ve které společnost dospěla do stadia, ve kterém je důležitější vytvářet zisk než hodnoty, je tato funkce divadla nezastupitelná.
Je důležité nebát se vstupovat do evropského divadelního kontextu.
Lze navázat či obnovit spolupráci s vybranými zahraničními festivaly, a to třeba i festivaly u nás dosud nepříliš známými, například v rusky, polsky či maďarsky mluvících oblastech či v dalších městech bývalého východního bloku (namátkou jmenuji budapešťskou divadelní přehlídku „Kortárs“, pobaltský festival „Baltoscandal“, „Exodos“ v Lublani, postupimský festival „Unidram“, avšak existují i další). S tím také souvisí i snaha o intenzivnější spolupráci s konkrétním zahraničním divadlem (souborem) a pravidelné zvaní vybraného subjektu k hostování v ČR. Tyto dvě linie mohou být i vzájemně propojeny. Vždyť hostování jakéhokoliv významného zahraničního divadla v Česku je vždy událostí, ostatně samo Vinohradské divadlo má v tomto směru pozitivní zkušenost s festivalem německého divadla.
SEBE-VĚDOMÍ
Když z Vinohradského divadla odvolávali jeho prvního ředitele F. Šuberta a jeho nástupcem se stal V. V. Štech, povzdychl si F. X. Šalda, že správní rada rezignovala na umělecké ambice a dala přednost nezávazné zábavě.
Ještě po sto letech jeho stávající ředitel J. Gregorini a jeho umělecký šéf M. Stropnický formulovali jako problém onen vžitý a obecný pohled na smysl jeho poslání, na který je velmi odlišně nazíráno jak ze strany odborné, tak i laické veřejnosti. Požadavky, přání či společenské objednávky diváků, ale i souboru divadla se tak prý rozlamují na dvě části. „… Jedna část chce ve Vinohradském vidět konzervativní instituci, jejímž úkolem je pečovat o odkazy české a světové kultury, druhá část má za to, že úkolem Vinohradského divadla, vzhledem k jeho postavení v pražské divadelní síti, je být divadlem umělecké progrese, divadlem uměleckých počinů, a to i za cenu rizika…“
Zdálo by se, že do genů Vinohradského divadla byl vložen rozpor.
Má DnV dělat umění, či plnit kasu? Jak proplout touto Scyllou a Charybdou údělu DnV? Hledat tituly zábavné a promíchávat je s tituly „umělecky“ ambiciózními?
V těch méně zdařilých letech se sem tam daří naplnit tu jedno, tu druhé. Někdy se povede dobrý zábavný titul (Brouk v hlavě), jindy i ambiciózní umění (Vojcek), ale divadlo potácející se v touze vyhovět těmto krajnostem pomalu ztrácí svou tvář, a aniž by si to třeba uvědomovalo, schovává se místo ní za masku tzv. „měšťanského“ divadla. Jenže měšťanské divadlo není koncepce a dneska ani vlastně fakt. Pryč jsou doby z královských vinic právě vyvstavších měšťanských bohatých Vinohrad.
Je třeba zapomenout na mýtus, že vinohradská scéna je jen jakýmsi lidovým divadlem, které staví svůj repertoár na seriálových hvězdách, hrajících v nenáročných a líbivých kusech. A už vůbec není pravda, že budova neunese moderní divadlo (koneckonců, jaké je to oživení, když v tomto divadle hrají inscenace v rámci festivalu německého jazyka!).
Ke genetické výbavě DnV patří totiž také, a to především, linie, v níž vznikala klíčová díla české dramatické tvorby, která nejednou ovlivnila i život celé společnosti.
Proplout mezi touto Scyllou a Charybdou lze jedině tehdy, když divadlo nepřijme obě úskalí jako rozpor, ale obrátí svoji energii k tomu, co vlastně chce (čím může v dané etapě prospět – nejen – pražskému publiku, ale též celému českému divadlu) a jak toho dosáhne co možná nejpřitažlivěji.
Léta, kdy mezi uměním a kasou nebyl rozpor, patří k těm velkým obdobím Vinohradského divadla. A ta období jsou vždy spjata s českou dramatickou tvorbou, živě reflektující svět kolem sebe.
Tato velká období byla vždy charakterizována snahou, řečeno slovy, kterými umělecký ředitel Jiří Frejka charakterizoval poslání Městského divadla na Královských Vinohradech v roce 1945, „… zabývat se vůdčími myšlenkami své doby, nezastírat vývoj a pokrok a nenastolovat na jejich místo myšlenky méně závažné, nebo dokonce scestné…“
Tato období jsou vždy spjata se jmény dramatiků, kteří Divadlu na Vinohradech svěřovali často i první provedení svých her – Lady Godivou Jaroslava Vrchlického počínaje, přes V. V. Štecha, Josefa Štolbu, J. Karáska ze Lvovic, V. Dyka, S. Čecha, K. M. Čapka-Choda, K. V. Raise, J. Mahena, A. Jiráska, O. Fischera, F. Šrámka, J. Zeyera, F. Langera, A. Dvořáka, K. Čapka, E. Bozděcha, V. Neffa, F. X. Svobodu, F. Kožíka, B. Březovského, P. Kohouta, J. Drdu, O. Daňka, F. Pavlíčka, J. Dietla, F. Hrubína, J. Hubače, J. Topola, J. Vedrala, abych jmenoval zdaleka ne všechny.
A rovněž jsou spjata s nejrůznějšími progresivními inscenační směry, které se v historii DnV objevovaly (Hilar, Frejka, Pistorius, Pavlíček).
Ta pravá tradice DnV totiž není tradice „měšťanského“ divadla, ale divadla současného, kreativního, společensky angažovaného, pro které psali své texty největší spisovatelé své doby.
Vždyť v prvních čtyřiceti letech (1907–48) mělo DnV asi 78 českých autorů současných – s jejichž jmény je spojeno 175 premiér.
V letech 1948–1989 už to bylo sice „jen“ 37 autorů současných a 58 premiér.
Ale v období posledních dvaceti let (1989–2007) je situace přímo tristní:
9 českých současných autorů a 11 premiér.
Divadlo bez „svého“ autora je jako cigareta bez nikotinu, kafe bez kofeinu a česnek bez zápachu.
Samozřejmě si uvědomuji jinou repertoárovou praxi prvních čtyřiceti let existence DnV, která umožňovala větší frekvenci i úmrtnost inscenací. (Ale nám nic přece nebrání inscenovat představení v různé náročnosti, finanční, energetické. Od velkých a náročných s velkým počtem repríz po ty jednoduché a reprízované v malém počtu nebo příležitostně.)
Proto:
Chci aby DnV navázalo na ta velká období DnV, která jsou spjata s výrazným počtem inscenací českých autorů.
Chci aby DnV dělalo divadlo, které autory inspiruje, které dělá na jevišti takové inscenace, že pro něj stojí za to psát.
Chci aby DnV navázalo na linii, v níž vznikala nejenom klíčová díla české dramatické tvorby, ale ruku v ruce i inscenace, které nejednou ovlivnily i život celé společnosti.
Chci najít ty nejlepší kořeny české dramatické a inscenační tvorby a učinit je jedním ze základních východisek, na kterých může stát moderní české divadlo. (Např.: Hilarovy „vinohradské“ inscenace s dekoracemi V. Hofmana, uvědomit si jakou avantgardu představovaly jejich inscenace v kontextu českém i evropském. A pokusit se tento myšlenkový kontext realizovat.)
Není to koncepce českého divadla ve smyslu nacionálním, ale kulturně politickém. Nejde o druh skanzenu či muzea, ale o důkaz, že české divadlo umělo být v různých dobách svrchovaně atraktivní, burcující i zábavné a ovlivňovat stávající generaci dramatiků, která ovlivňuje generaci další.
Přijal bych proto intendanturu divadla jako šanci učinit divadlo důležitým a potřebným i v nudných časech demokracie, jako největší výzvu od éry F. Pavlíčka (byla v oblasti současné tvorby připravena již L. Pistoriem), kterou se v DnV často zaštiťují, jako tradicí, na kterou navazují.
K tomuto nelehkému úkolu chci přizvat jako nejbližšího uměleckého spolupracovníka progresivního a nekompromisního režiséra mladé generace Dana Špinara, se kterým jsem domluven, a pověřit ho vedením uměleckého souboru.
///
Kudy na to?
Počítám s tím, že tato moje představa velké, moderní činohry mířící od „kořenů k plodům“ bude rozložena do čtyř sezón. Její osou je český repertoár nejdříve hledající živé vrcholy české dramatické tvorby především dvacátého století a pak realizace her současných autorů, psaných pro DnV s důrazem na tvorbu moderních, komunikativních inscenací.
Po celou dobu naší mise se stále ladí repertoár tak, aby byl vyvážený, to znamená, že dramaturgie pro dům, který hraje denně pro 620 lidí, nemůže být úplně úzkoprofilová. Ale kvalitní inscenace může být zároveň komerční trhák. (Jen pro ilustraci toho, že vím, co říkám: já sám mám na repertoáru Diderotova Jakuba fatalistu už 36 let s vyprodaným publikem a už vůbec se nebráním dobré komedii: vždyť Sluha dvou pánů se hraje 17 let a má za sebou 500 vyprodaných repríz v ND.)
S touto představou ruku v ruce musí jít příprava všech složek uvnitř divadla a především celý marketing, který dokáže získat veřejnost pro myšlenku sebevědomého českého divadla, nikoliv jen jednotlivých inscenací, souvisejících spolu jen náhodně.
Proto o jednotlivých sezónách podrobněji:
XXX
///
XXX
2012–2013 První sezóna – Přátelské převzetí
Výběrové řízení přišlo pro stávající vedení divadla nečekaně. (Eufemisticky řečeno.) Divadlo je běh na dlouhou trať a je jasné, že spousta věcí tvořících sezónu 12–13 je již v jednáních – oslovení režiséři mají již pro divadlo zablokované termíny, jsou jistě osloveni někteří herci ke spolupráci, autoři, překladatelé, a je třeba se zachovat tak, že DnV umí držet slovo.
Jen je nutné dohlédnout na to, aby se během půlročního období před nástupem do funkce připravila se stávajícím vedením sezóna 2012–2013 tak, aby rozjednané tituly dohromady se současným repertoárem vytvořily základ a oporu pro následující dvě české sezóny. A pokud to už víme, vyslat první vlaštovky naší snahy o českou sezónu (např.: Noční motýl v režii D. Špinara).
Inscenacím, které jsou již déle na repertoáru a měly by zůstat (např. Brouk v hlavě) připravit maximální prostor pro jejich „oživení“.
///
Nově chci:
1) Vyvolat v život něco jako „klub dramatiků“ (Kohout, Havel, Klíma, Uhde, Steigerwald, Topol, Goldflam, Fischerová, Lagronová, Drábek, Bambušek, Vůjtek, Tobiáš, Pitínský, Klimáček, Prchalová, Kolečko…) – žádná umělecká rada, žádná alternativní dramaturgie, ale volný klub, jehož členové by měli jediný úkol, vybírat zajímavé a inspirativní texty různých autorů a osobně je představovat v komorní řadě, kde by každý měsíc uvedl někdo z kmotrů svého protežé, herci DnV přečetli text a patron moderoval diskuzi. Ničím by mě tento klub nezavazoval, ale mohl by mobilizovat k nové tvorbě a k adaptacím nejen mladé autory, ale i ty „oldtimery“.
2) Uvést v život setkávání se týmu spolupracovníků (režisérů i dramaturgů), kteří by vzali naši myšlenku za svou a podíleli se na realizaci celého čtyřletého období, jako stálý tým spolupracovníků.
(J. A. Pitínský, M. Dočekal, J. Nebeský, J. Borna, M. Františák, J. Mikulášek a další.)
Tento tým přirozenou cestou oživovat rozšířením o spolupracovníky, které bude náš koncept zajímat; historiky a teatrology (P. Drábek), filozofy (V. Bělohradský), výtvarníky, hudebníky (P. Kofroň).
3) Od prvního okamžiku začít hledat a pracovat s autory na textech pro DnV.
4) Spolupracovat s Aura-Pontem na cenách A. Radoka, dělat čtení všech finálových her.
V rámci systematické péče o mladé dramatické talenty i jako neformální odnož „klubu dramatiků“ se DnV může podílet na propagaci a zviditelnění finalistů dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka. Do této soutěže se každý rok přihlásí několik desítek autorů s novými dramatickými texty. Jen nepatrný zlomek ze všech zaslaných děl se ale nakonec dočká jevištní realizace anebo alespoň odborné dramaturgické péče. DnV by tedy mohlo zaštítit nejen jejich prezentaci, ale stát se i hostitelským divadlem vyhlašování prestižních radokovských cen.
5) Vně i zevnitř připravit divadlo na změnu kurzu. Nový koncept DnV musí vejít ve známost, musí se oživit propagace, budova divadla, způsob komunikace s veřejností.
Všichni zaměstnanci divadla (nejen herci) musí vědět, o co divadlu v následujících letech půjde, a zároveň musí znát přesně svůj konkrétní úkol, mít přesné zadání.
///
2013–2014 Druhá sezóna – Kořeny
Osou je tedy koncepce „českého“ divadla především 20. století. Ne ve smyslu nacionálním, ale kulturně politickém. Progresivní směry v historii Vinohrad. Pochopit kořeny. Pojmenovat všechny kořeny, které objevíme. Dát objeveným textům klidně nový přepis, pokud se ukáže, že ho potřebují.
Velké romány (např.: Švejk, ale ne s pohledem na Haška jako pivního strejdu z obrázků od Lady, ale na jeho temnou vnitřně rozpolcenou, „magorovskou“ duši), divadelní texty (Hilbert, Čapek, Dvořák, Langer, Dyk, Zeyer, Vrchlický, Kafka, Nezval, Šrámek, Renč, Klíma, Kohout, Kundera, Uhde, Topol, Pavlíček), jejich případné přepisy (v tuto chvíli máme např. k dispozici Kohoutův přepis Čapkova RUR, Steigerwaldův přepis Šamberkovy hry Éra Kubánkova), starší texty dnešních šedesátníků (Steigerwald, Fischerová, Goldflam, Koenigsmark) a nečekané „úlety“ (např.: L. Klíma – Lidská komedie, Karásek ze Lvovic), které lze jen velmi těžko uvést jako solitérní inscenace, ale je to možné v kontextu širšího, „českého“ programu. (A k 600. výročí kostnického koncilu 16. 11. 2014 mít třeba připravenou hru P. Kohouta Ecce Constantia.)
Filmy, dramatizace, nebo moderní přepisy starých textů, a mnohé další „objevy“, ale především kvalitní a nekompromisní moderní inscenace.
(Že to jde, ukázali v ND V. Morávek s Jiráskovou Lucernou, J. A. Pitínský se Zeyerovým Radúzem a Mahulenou a svým způsobem i J. Pokorný s Tylovou Drahomírou. Velkou odvahu prokázal i Š. Pácl s Hrubínovou Křišťálovou nocí ve Švandově divadle.)
Na závěr sezóny, i v souvislosti se 100. výročím jeho úmrtí, nová hra o J. Vrchlickém (je ve fázi příprav), jehož Lady Godivou bylo činoherně otevřeno Vinohradské divadlo. Hra, pokud se povede, by vycházela z kontrastu díla a života básníkova, inspirována dosud utajovanými „Pamětmi“ jeho bratra Bedřicha Frídy.
Udělat nejméně šest, sedm inscenací na velké scéně, maximálně oživit a využít malou scénu, případně celou budovu. Rozzářit celé divadlo touto koncepcí.
Samozřejmě si uvědomuji finanční a časovou náročnost tohoto úsilí, ale připomínám, že nám nic „… nebrání inscenovat představení v různé náročnosti, finanční, energetické. Od velkých a náročných s velkým počtem repríz po ty jednoduché a reprízované v malém počtu nebo příležitostně“.
Rovněž připomínám, že k repertoáru, který se hraje, nelze přistupovat ortodoxně a že si konkrétní situace vztahu divadla a jeho publika řekne o míru „vyváženosti“.
Nadále dělat autorské večery iniciované klubem dramatiků a spolupracovat s Aura-Pontem na cenách Alfréda Radoka.
Dělat inscenační skici či jen pouhé čtení her, které se ukázaly být pozoruhodné, ale zůstaly stranou velké i malé scény.
A stále pracovat na hrách psaných současnými autory pro DnV.
Na konci sezóny uspořádat celostátní přehlídku nejlepších inscenací české hry s vyhlášením a oceněním nejlepší inscenace. A založit tak tradici divadelního festivalu českých textů.
(Dá se využít příkladu Berliner Theatertreffen. Institucí, která nejlepší díla nezávisle navrhne, a to anketou, by mohly být Divadelní noviny.)
///
2014–2015 Třetí sezóna – Plody
Osou sezóny, jejím konceptem, je česká současná hra. Pevně věřím, že za dva roky práce se podaří připravit nové texty, které budou schopny reflektovat současnou dobu, společnost, svět.
Ostatně nešlo by jen o hry českých autorů, ale i o domácí adaptace jiných předloh, literárních, ale i divadelních (např. adaptace Gogolova Revizora M. Uhdem nebo Goldflamova dramatizace románu R. Musila Muž bez vlastností… atd.), čímž by se dostal na jeviště i stěžejní světový repertoár.
V této souvislosti znovu připomínám, že jsem si vědom potřeby „vyváženosti“ inscenací, které má divadlo na repertoáru.
///
2015–2016 Čtvrtá sezóna – Sny
Už víme, co jsme zač. Oživili jsme kořeny divadla, sklidili plody. Jsme sebevědomá velká moderní činohra. Tři sezóny jsme věnovali přípravě hereckého souboru na velký světový repertoár, promyšleným obsazováním. Rovněž naše publikum je připraveno chtít od svého divadla silný zážitek. Budeme realizovat své sny.
Byl bych rád, kdyby během tří předcházejících let vznikl nový překlad obou dílů Fausta (pokud ne, aspoň redakce O. Fischera), a oba díly mohl realizovat s celým týmem režisérů v několika večerech.
Hamlet v režii Dana Špinara.
Dantovo Peklo v režii Ivana Rajmonta.
Andělé v Americe.
A dost pravděpodobně se ještě nějaké sny jistě objeví.
///
Po všechny čtyři sezóny budeme hrát divadlo pro děti.
Vychovávat si své vinohradské publikum. Nejen děti, ale i jejich rodiče. Skupina lidí, kteří by měli tvořit páteř publika, jsou lidé od 25 do 35 let. Ale to je přesně skupina lidí, kteří začínají kariéru, zakládají rodinu, mají děti a spoustu starostí. Ti se do divadla často nedostanou, i kdyby chtěli. Ale pokud budou mít šanci přivést své děti do divadla, na zajímavé divadelní „události“, bude se jim tam s dětmi líbit a budou, při té příležitosti, dobře informováni o tom, co se hraje „večer“, je velká šance, že „večer“ přijdou.
Tento projekt svěřit mladé režijně autorské dvojici J. Vašíček a T. Jarkovský. Oba pracují v prestižních divadlech pro děti (pražský Minor, plzeňská Alfa, liberecké Naivní divadlo, hostují v divadlech pro děti v cizině – slovinský Maribor) a v současné chvíli získali celostátní loutkovou cenu Erik za inscenaci Back to Bullerbyn.
XXX
///
XXX
Právní forma fungování divadla
Dle zřizovací listiny je Divadlo na Vinohradech příspěvkovou organizací. Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (č. 250/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), který upravuje zřizování a pravidla hospodaření příspěvkových organizací, stanoví, že kromě dotace (která je vázána na výkonové ukazatele – počet premiér, počet představení, průměrnou návštěvnost, průměrnou tržebnost) hospodaří příspěvková organizace s prostředky svých finančních fondů. Zmíněný zákon upravuje tvorbu a způsob užití těchto fondů. V současných podmínkách je možno tyto fondy naplňovat prakticky pouze ze zisku z doplňkové činnosti, protože eventuální zlepšený hospodářský výsledek v hlavní činnosti je převeden a deponován na účet zřizovatele s možností využití na úhrady mimořádných vydání organizace. Výnosy z doplňkové činnosti tvoří příjmy z pronájmu a z reklam (sponzoring). Výhodou fondů je převoditelnost do následujícího roku. Pro Divadlo na Vinohradech je právě tato skutečnost možností pro docílení vyrovnaného hospodářského výsledku, neboť finanční prostředky fondů (především rezervního) je možno použít na vyrovnání případně zhoršeného hospodářského výsledku v hlavní činnosti.
Pokud mám posuzovat současnou právní formu Divadla na Vinohradech, t.j. příspěvkovou organizaci, pak se domnívám, že tato právní forma je vzhledem k velikosti divadla správná a vyhovující.
Právní forma obecně prospěšné společnosti či společnosti s ručením omezeným pro tak velkou organizaci, podle mého názoru, vhodná není. Jinou možností by bylo transformovat Vinohradské divadlo na akciovou společnost neziskového typu, kde jediným akcionářem je hl. m. Praha, se zaručenou dotací. Vzhledem k tomu, že ještě nebyl přijat zákon o veřejnoprávních institucích v kulturní sféře, se domnívám, že je rozumné ponechat Divadlu na Vinohradech stávající právní formu do přijetí tohoto zákona. Pak se teprve dá obnovit odpovědná diskuze o právní podobě divadla.
///
Hospodaření divadla
Umělecká činnost v popsané organizační struktuře je nutně podmíněna finančními možnostmi. Ekonomickým cílem je vyrovnaný hospodářský výsledek v hlavní činnosti. Nejde o to, docílit za každou cenu zlepšený hospodářský výsledek v hlavní činnosti, ale co nejúčelněji a nejefektivněji využít dotací a vlastních výnosů k efektivnímu krytí nákladů.
Většina nákladových položek je fixních – mzdový fond, pojištění, služby, odpisy atd., avšak těch zdánlivě málo variabilních položek má přímý vliv na inscenační výsledky, a tím na tržby divadla (honoráře inscenátorů, hostujících herců, tantiémy).
Dále pak to jsou věcné materiálové náklady na pořízení scénických a kostýmních výprav pro jednotlivé inscenace. Zde jistě neplatí přímá úměra, t.j., že drahá inscenace musí být úspěšná, a naopak.
Náklady jsou cca ze dvou třetin kryty dotací zřizovatele. Pak je nezbytné, aby vlastní tržby divadla bylo možno rozpočtovat s jistotou, že budou docíleny.
S tím úzce souvisí cenová politika. Určování ceny patří k jednomu ze čtyř prvků marketingového mixu (výrobek, cena, distribuce, komunikace). Poptávky lze docílit jen za určité ceny a nad tuto cenu se vstupenky prostě neprodají. Pro ilustraci lze uvést, jak v Divadle na Vinohradech docházelo k postupnému nárůstu cen vstupného v uplynulých deseti letech. Jestliže v sezóně 2000–2001 byla průměrná cena vstupenky 111,- Kč, v sezóně 2010–2011 je průměrná cena vstupenky 270,- Kč. Tento zdánlivě razantní nárůst odpovídá nárůstu všech nákladových položek, takže cílem je v podstatě udržení vyrovnaného hospodářského výsledku.
Možné rezervy v navyšování příjmů patrně nejsou v dalším navyšování cen vstupného, ale především ve zvyšování procenta návštěvnosti, což je samozřejmě závislé na inscenačních výsledcích.
Pokud jde o dotaci zřizovatele, která kryje náklady zhruba ze dvou třetin, pak pro další existenci Divadla na Vinohradech jistě není nezbytné a zřejmě ani reálné objem finančních prostředků překotně a mechanicky zvyšovat, ale je nutné dotaci s ohledem na zadání (bod d/ „… koncepce fungování divadla se zaměřením na právní formu, na hospodaření organizace, na uměleckou činnost kontinuálně vycházející ze stávající činnosti divadla, a na organizační strukturu Divadla na Vinohradech…“) zásadně nesnižovat.
Rozhodně je nutné, aby se DnV naučilo mnohem lépe a účelněji využívat možností konkrétních grantů či možných dotací na jednotlivé inscenace či projekty. Výlučné inscenace v repertoáru, jež mají nějaký přesah, mohou být finančně, ale i morálně podpořeny a zaštítěny významnými českými i mezinárodními institucemi. Takto podporované tituly získají nejen určitý finanční obnos, ale i prestiž a reklamu.
///
Organizační struktura divadla
Jestliže finálním produktem divadla je inscenace, resp. premiéra a reprízy, pak organizační struktura musí být zcela uzpůsobena tomuto procesu. Divadlo na Vinohradech je klasickým velkým divadelním domem, ve kterém „sídlí“ činoherní soubor. Tomuto souboru – který je po divákovi na prvním místě – musí být a také je přizpůsobena organizační struktura, jejíž základní podoba je dána organizačním řádem.
185 zaměstnanců v přepočteném stavu je rozčleněno do tří útvarů:
• umělecký soubor
• umělecko-technický provoz
• ekonomicko-provozní úsek
Tato struktura je léty vybudovaná a vycizelovaná dobře a není na ní třeba nic (kromě marketingu a jeho propojení s dramaturgií – viz níže) zásadně měnit. Mým úkolem bude spíš jednotlivé složky „prokrvit“, nově motivovat, znovu definovat, co je každého práce a za co je konkrétně odpovědný.
Stavy zaměstnanců v jednotlivých útvarech jsou víceméně ustálené. Zaměstnanci umělecko-technického provozu a ekonomicko-provozního úseku jsou přijímáni do pracovního poměru na dobu neurčitou (po zkušební lhůtě), členové uměleckého souboru, po nástupu Martina Stropnického do funkce uměleckého šéfa, na dobu určitou (jednoleté či dvouleté termínované smlouvy s možností dalšího prodlužování), což se mi jeví jako správné, protože optimální skladba této základní složky divadla, hereckého souboru, je věcí dlouholeté, citlivé a systematické práce. Cílem je dnes a denně vytvářet vyladěný herecký ansámbl v přirozeně konkurenčním prostředí s tlakem na maximální motivaci a kvalitu výkonů.
Na oplátku považuji za nezbytné vnitropodnikovou směrnicí změnit platovou politiku uměleckého souboru tak, aby platové ohodnocení bylo pokud možno spravedlivé, podle skutečně vykonané práce. Je třeba snížit základní platy na individuální minima, která herci dostávají vždy. Ušetřené peníze vložit do pohyblivé části mzdy, rozdělované tak, aby se základní plat mohl zvyšovat, podle stanovených, a se souborem domluvených, kritérií. Celkově se mzdy na umělecký soubor pohybují řádově kolem 8 mil. Kč ročně. Po důkladném spočítání rozhodnout, kolik z těchto peněz může být položka fixní, kolik pohyblivá i to, je-li někde v divadle rezerva.
Dále budou samozřejmě vyhledáváni talentovaní herci a herečky i z oblastních divadel a uměleckých škol, bude využívána i možnost účinkování „stálých hostů“, tedy seniorů, zejména těch, kteří v minulosti po dlouhá léta působili na vinohradské scéně a spoluvytvářeli dobré jméno divadla. Nicméně jsem přesvědčen, že soubor není nutné nadále rozšiřovat, ale zkvalitňovat.
Úkolem ředitele v této organizační struktuře, zdánlivě jednoduché (3 útvary), na straně druhé různorodé (přes 25 různých profesí), je pochopitelně dbát na to, aby jednotlivé složky z hlediska vertikálního řízení dobře fungovaly.
Co je však dle mého názoru důležitější, je vytváření neformálních vztahů, jinými slovy fungující horizontální linky komunikace.
V praxi to znamená, že kompetence zaměstnanců jednotlivých útvarů musí umožňovat vzájemnou komunikaci, úzkou spolupráci, operativní řešení dílčích problémů. Dramaturgie musí komunikovat s obchodním oddělením, jevištní technika s výrobou, účtárna se všemi, tajemnice uměleckého souboru s jednotlivými složkami jevištní techniky a pochopitelně se všemi umělci atd.
Každý zaměstnanec divadla musí znát směřování a stanoviska svého vedení, musí vědět, co se po něm chce, musí mít možnost pochopit svůj úkol a tím ho vykonat dobře. Vytváří to i zpětnou vazbu, protože se vedení dozví, v jakém stavu to které pracoviště je a co je potřeba zlepšit či transformovat. Zaměstnanec získá pocit, že i ten nejmenší článek v divadle je důležitý!
Komunikovat, dávat konkrétní zadání a správně motivovat. Nový ředitel nemusí nic bořit, ale může hodně stavět.
///
Marketing
Je třeba přemýšlet o každé inscenaci jako o produktu, který má přesné místo a zacílení v té určité sezóně. U divadla se nedá nikdy s jistotou určit, co bude úspěšné, a co ne. Inteligentní strategií se dá ale lecčemu zabránit.
PROPAGACE JE KOMUNIKACE S VEŘEJNOSTÍ!
Budova DnV se nemusí za propagaci „stydět“. Jako scéna dotovaná městem má divadlo spoustu možností, jak propagovat levně, nebo dokonce zadarmo, může a musí toho využívat ještě víc. Stávající propagaci oživit novými zadáními, která na jedné straně vyplývají z nových cílů divadla a na druhé straně z vědomí, že propagace je v dnešní době jedním z nedůležitějších směrů moderního managementu.
1) Nejlepší propagací je slovní doporučení – nicméně…
2) Internetové stránky – Facebook atd.
3) Budova a její tvář.
4) Tramvaje, metro, městské panely.
5) Média.
6) Předplatné – atraktivita, flexibilita.
7) Prodej vstupenek (last minute).
8) Vlastní časopis.
Propojení dramaturgie, PR a obchodního oddělení
Dramaturgie, PR, obchodní oddělení a propagace spolu musejí navzájem komunikovat a spolupracovat, být výrazně propojeny.
Je důležité seznámit atraktivně veřejnost už s chystaným záměrem, učinit diváky spoluúčastné na dění v divadle už před premiérou.
Je nutné, aby se dramaturgie nezaměřovala jen na výběr textů a samotný tvůrčí proces, ale vytvářela i „vizi“ mediální propagace. Praxe, kdy dramaturgie pouze dodá obchodnímu a tiskovému oddělení základní tiskové podklady, a nezajímá se už o „strategii prodeje“, tedy to, jak a komu je konkrétní titul určen a do jakých médií se mají dát propagační články a rozhovory, není dobrá. Dramaturg by neměl být v pozici pouhého výkonného umělce, měl by být schopen inscenaci určitým způsobem propagovat – vždyť on je tím, kdo o autorovi a titulu nejvíce ví a zná, a je často díky svým kontaktům napojen na kritiky, recenzenty, odbornou veřejnost. Dramaturgie musí s obchodním a PR oddělením velmi úzce spolupracovat – to se týká zejména tvorby tiskových zpráv, přípravy tiskových konferencí, koordinace výroby některých tiskovin, aktualizace textů na internetových stránkách či pravidelného tiskového reportingu a vedení databáze novinářů.
Každý úspěch divadla musí být v rámci public relations ihned podchycen, využit a zhodnocen.
Tím, že se část zodpovědnosti přenese přímo na bedra dramaturgie, vzniká pak prostor pro to, aby obchodní a PR oddělení cíleně zlepšovalo marketingovou strategii DnV, vyhledávalo nové mediální partnery a spolupracovalo s nimi či vymýšlelo nové aktivity ke zvýšení návštěvnosti.
Pro naplnění těchto organizačně-ekonomických cílů bych spolupracoval se stávajícím ředitelem Jindřichem Gregorinim v roli náměstka pro ekonomiku a provoz.
///
Závěrem
Každá změna přináší obavy. Je třeba odbourat strach a případný negativní pocit zaměstnanců (provázející ostatně každou změnu), že náš vstup do DnV je jakýmkoli způsobem ohrožuje.
Jediné, co po každém zaměstnanci chceme, je skvěle odvedená PRÁCE.
A vždycky jde o to, co je nakonec na jevišti. A tam by mělo být komunikativní, zábavné, moderní divadlo. Zážitek. Událost.
DnV není pražské reprezentativní divadlo, ale divadlo, které reprezentuje Prahu tím, jaké divadlo dělá.
Divadlo na Vinohradech je „velká činohra“, která spoluvytváří obraz Prahy jako moderního, dynamického, strhujícího města.
V Praze dne 28. listopadu 20011
Komentáře k článku: DnV – divadlo pro 21. století
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Dotaz:
zamýšlel jste, Ivane, zrušit pozici uměleckého šéfa a nahradit ji ekonomickým náměstkem ředitele?
Divil byste se, kdyby Vaši koncepci teď začal realizovat nový vinohradský umělecký šéf, ať už jím bude kdokoli? Mohl byste jím, eventuelně, být i Vy? S T. Töpferem jste už jednou ve stejném angažmá byli.
🙂
20.01.2012 (3.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Dotaz: zamýšlel jste, Ivane, zrušit pozici uměleckého šéfa a nahradit ji ekonomickým náměstkem ředitele?
Divil byste se, kyby Vaši koncepci teď začal realizovat nový vinohradskjý umělecký šéf, ať už jím bude kdokoli? Mohl byste jím, eventuelně, být i Vy?
S T. Töpferem jste už jednou ve stejném angažmá byli 🙂
20.01.2012 (4.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
SORRY,
UŽ JE TO PASÉ, um. šéf bude J. Deák.
21.01.2012 (5.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Projekt Ivana Rajmonta
považuju za velmi rozumný a umělecky i divácky „vyvážený“, respektující význam, historii i současnost DnV jakož i smysl veřejně dotovaných scén. Pokud změnu DnV, pak minimálně tuto. Jinak v něm měl zůstat Martin Stropnický, jehož éra zdaleka není tak umělecky neúspěšná, jak se mnohým zdá. Nechápu, jak oba mohli „jednoznačně“ podlehnout projektu Tomáše Töpfera, byť o něm vím jen krátké charakteristiky z Töpferových krátkých vyjádření v tisku.
23.01.2012 (2.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milý Vladimíre,
vyjadřovat se v Tvém případě o působení Martina Stropnického v DNV je fakt ošemetná věc. Asi bych se (kvůli „střetu zájmů“) raději zdržel komentářů.
23.01.2012 (9.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Přátelé,
pokud někdo nechce RELEVANTNĚ , tj. oficielně NAPADNOUT výběr T. Töpfera, nechme toho, je to mlácení slámy již zcela vymlácené!
23.01.2012 (11.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
píšu zde především o projektu Ivana Rajmonta. A pokud se mnou nesouhlasíš ohledně působení Martina Stropnického, není problém své důvody sem či jinam napsat.
Petře,
novinář je od toho, aby průběh i výsledky jakýchkoli řízení komentoval a uváděl do širších souvislostí. A o to tu i na delší diskusi pod hlavním textem informujícím o návrhu jmenovat Tomáš Töpfera ředitelem DnV běží především. Kritizovat se dá i společenský jev a neznamená to, že hned budu dávat kritizované jednání k soudu či jinak „oficiálně napadat“.
24.01.2012 (3.23), , Trvalý odkaz komentáře,