Příliš medová Kostelnička
V inscenacích současného uměleckého šéfa ND Brno Martina Františáka většinou nejde o pouhé obrazy z vesměs zmizelého rustikálního světa, ale především o uzemněná dramata lidského svědomí přesahující ducha své doby. Do této základní linie Františákovy režijní práce zapadá i Její pastorkyňa, k níž se pět let po ostravském nastudování znovu vrátil v Praze v Divadle na Vinohradech. Přivedl si s sebou i některé spolutvůrce ostravské inscenace, například autora hudby Nikose Engonidise. Ten pracuje s folklorními „nápěvky“, ale nenechává se strhnout k ilustrující průvodnosti.
Tomáš Dastlík, Dagmar Havlová a Tereza Terberová v Její Pastorkyni v režii Martina Františáka FOTO VIKTOR KRONBAUER
Obrovské jeviště vinohradského divadla lze označit za svého druhu „handicap loci“. Na něm se téměř každá scéna jeví jako prázdná. Marek Cpin pracuje s kontrasty: na holých stěnách vidíme zavěšené selské židle, na zemi vedle lavice truhlu, stůl s rozžatými svícemi. To vše tvoří hned v úvodu strohý protipól k pestrým krojům a hlučnému veselí venkovské chasy v obci na moravskoslovenském pomezí. Furiantsky rozkřičenému a rozlítanému Števovi (Marek Lambora) vidíme lépe do jeho herecké tváře až v druhé části, což platí i o zpočátku málo výrazné Tereze Terberové: její Jenůfa se rozsvítí až ve zvroucnělých chvílích prosvítajících slepě důvěřivou bezmocí, když ji její poručnice v zájmu záchrany ctnosti skrývá před světem. Nejvýraznější postavou je Laca Tomáše Dastlíka, dřevorytově černobílý, až zlověstně vyhraněný, ale věříme mu i při jeho proměně v prosebníka.
Básnický zrak Gabriely Preissové není přesný jen ve smyslu realistického vykreslení charakteristik jednotlivých figur, ale dokáže především nazřít a pojmenovat logiku základního duchovního pochybení hlavní postavy od téměř sympatického počátku až k hořkému konci. Ona existenciální dimenze činí z Pastorkyně mimořádně silné drama a právě ji chtěl režisér zvýraznit už před pěti lety v Ostravě. Postava Kostelničky má mimochodem blízko k paní de Ferjol z románu Barbeye d’Aurevillyho Historie beze jména, byť se pohybuje ve zcela odlišném sociálním segmentu. Oběma ženám je společné, že se v analogické situaci rozhodují podobně: zahlazují hřích slabosti hříchem „silovým“ neboli zločinem. Kostelnička je farizejka samolibě se zhlížející ve své ctnosti, domýšlivá na svoji vážnost u lidí, již si přes nepřízeň fortuny dokázala zajistit vlastní pílí. Dagmar Havlové se nepodařilo tuto dimenzi v dostatečné míře herecky rozkrýt, její postava je příliš málo pověstným „obíleným hrobem“. Na jazyku med, ale stopového jedu v srdci by se nedořezal. Proto také místo kajícího nahlédnutí hloubky vlastního provinění vyčnívá její Kostelnička v závěrečné scéně jen jako deklamující „nešťastná ženská“. V představení sice dominuje, ale po většinu času máme pocit, že mezi karty na kanastu zabloudila srdcová dáma z mariášek.
Divadlo na Vinohradech, Praha – Gabriela Preissová: Její pastorkyňa. Režie Martin Františák, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Premiéra 19. září 2016.
Komentáře k článku: Příliš medová Kostelnička
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
