Anče, Kubo, je tu Loupežník!
Divadlo na Vinohradech se inscenací Čapkova Loupežníka přihlásilo – velkými písmeny v programu – k „svému“ autorovi v roce 125. výročí jeho narození. Jiný důvod, proč se hra Karla Čapka opět ocitla na scéně, z režie Tomáše Töpfera nevyčteme. Tón večera je půl nostalgicky sentimentální, půl bodře a naivisticky lidový.
Karel Čapek psal Loupežníka dlouho, vracel se k textu téměř deset let, než měla hra v roce 1920 premiéru. Možná i proto je poslepovaná z jazykově a žánrově různorodých kousků, jako by autor vždycky po čase začal vyprávět trochu jinou historii. Tak třeba ptáčci, kteří na začátku hry žertovně komentují osudové setkání Mimi s Loupežníkem, po pár stránkách ze hry navždy zmizí a autor už „přírodu“ explicitně do příběhu vzbouřenců proti zatuhlé měšťanské spořádanosti mluvit nenechá. Text zřejmě odkazuje i k Shakespearovu Snu noci svatojánské: nasvědčuje tomu náhlé, „snové“ erotické vzplanutí Loupežníka a Mimi, jejich vznícené básnění o lásce, ale i zemitý řemeslnický humor přivolaných čumilů. V jednom z dodatků ke hře Čapek dokonce napsal monolog personifikované Noci, z něhož zaslechneme Královnu Mab.
Vinohradští k textu, který by si už pro svou neurovnanost zasloužil razantní úpravu i výklad, přistoupili s pietou a jistě se budou zaklínat nadčasovostí hry. Jenže v některých ohledech jazyk, forma i témata Loupežníka nenávratně zvetšely a na publikum, které není ochotno obětovat své přirozené vnímání majestátu klasika, bude vinohradská inscenace působit neživotně a bezděčně komicky. Diváky, kteří ochotně vycházejí vstříc sentimentálním retro náladám, ale režie Tomáše Töpfera nejspíš uspokojí.
Režisér Töpfer ji „ozvláštnil“ prologem, který připomene filmovou podobu Loupežníka z roku 1931. Sám v něm vystoupí jako hostinský, který loupežnického floutka v podání Marka Holého vykopne skrz promítací plátno přímo na scénu. Epilogem je dojemný portrét autorův s milovaným foxteriérem Dášenkou. „Cirkusová“ vložka, v níž po lanech napjatých na scéně i do hlediště vysoko zavěšeni kloužou dětští členové mimického sboru Divadla na Vinohradech, také spolehlivě rozněžní část publika: jako pokřikující ptáčci pouštějí na zamilovaného lesního Huberta hovňousy nebo poletují s lucerničkami jako svatojánští broučci.
Töpfer aranžuje hru scénu od scény, konvenčně naplňuje žánrové skoky textu, aniž by dokázal nad jeho roztříštěností zbudovat celek – smysluplný inscenační princip. Mimi, které je v textu dvacet, hraje sedmnáctiletá Sabina Rojková. Dětsky bezprostřední herečka dává do role trochu starodávnou dívčí naivitu, ale na hravou nadsázku, vědomý odstup či humor ještě nedosáhne. Loupežník Marka Holého působí víc jako drzý, vychytralý grázlík než charismatický romantik-provokatér, vysmívající se měšťáctví a vědomě přitakávající životu a svobodě.
Manželé profesorovi – Otakar Brousek ml. a Eva Režnarová – šustí papírem. Režisér nedokázal páru vtisknout uvěřitelnou psychologii a dvojice působí jako parodie filmu pro pamětníky. Vyjukaná a hektická služka Fanka vrací Hanu Maciuchovou k večerníčkové Ančí omalované pro dětské publikum zřetelnými gestickými a intonačními tahy. A stejně názorně vykresluje Jaroslav „Kuba“ Satoranský svého venkovského čumila a kibice Šefla. Otrocky vyhrávané – Čapkem předepsané – smíchy ve scénách s řemeslníky, bodré gagy s pitím piva, dobývání profesorovic letní vily vojskem a další humorné výjevy naznačují, že ředitel Töpfer dopředu počítá s poněkud infantilním vkusem svého publika. Kdo ví? Možná je to jeho geniální principálský tah.
Divadlo na Vinohradech – Karel Čapek: Loupežník. Režie Tomáš Töpfer, dramaturgie Jan Vedral, výprava Jan Dušek, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 6. února 2015.
Komentáře k článku: Anče, Kubo, je tu Loupežník!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)