Cholera, revoluce, módní přehlídka
Gorkého hra Děti slunce (1905) je jen stěží oním kýženým textem, který by mohl úspěšně prolomit dramaturgické mlčení soudobého českého divadla, obestírající osobu svého tvůrce, nesporně jednu z velkých postav nejen ruské literatury a dramatu prvé poloviny 20. století. Dá se ovšem inscenovat mnohem lépe, než jak to učinil Juraj Deák se svým tvůrčím týmem v Divadle na Vinohradech.
Paralely k dnešku jsou jen zdánlivé aneb Sluníčkáři v Divadle na Vinohradech FOTO VIKTOR KRONBAUER
Základní nezodpovězenou otázkou zůstává, jaké cíle si dramaturgie od uvedení nově upravené, silně aktualizované verze této Gorkého hry vůbec kladla. Leccos o intencích inscenátorů napoví už změna názvu na Sluníčkáře, jíž se má do oběhu uvádět vysoce současný a výlučně domácí kontext. Chce se dokonce až říci, kontext nenávistných spodních proudů v českém polistopadovém diskurzu – zasmrádajících tím více, čím více se přesouvají na sociální sítě. Atmosféra v polomrtvém sále, tři hodiny totálně nekontaktního představení, svědčí dobře o tom, že se tu vynaložená energie míjí jak se svými cíli, tak se svým publikem. Není o čem hrát ani pro koho.
Ony paralely k dnešku, jež prý mají vybízet k zamyšlení, jsou zdánlivé, uměle vykonstruované. Gorkého revoluční patos roku 1905 je jiného rodu, je vyvolán jinými příčinami, sleduje jiné cíle. Cíle dobové agitky, na pozadí epidemie cholery. Převlékat jeho hrdiny do dnešních šatů je i při nejlepších úmyslech úsilí pochybné, ne-li dokonce falešné. Juraj Deák je převléká do efektních kostýmů operetního fundusu a nutí své herce recitovat všechen ten archaický ideologický balast zcela prvoplánově, realisticky a se smrtící dávkou didaktičnosti. Nelze se mýlit více. Nejde ani tak o to, že pokud jde o formu, je to divadelní pravěk, ale o to, že se tento pravěk tváří, jako že klade aktuální otázky dnešku. Nepomohl ani aktualizovaný překlad Achaba Haidlera, prošpikovaný současně znějícími narážkami. Jediné, co vinohradská inscenace nastoluje, je pocit trapna – z divadelního neumětelství a falešného podsouvání pseudotázek.
Gorkij napsal svou hru během posledních osmi dnů svého vězeňského pobytu v Petropavlovské pevnosti v lednu 1905. Doba klepala na dramatikovy dveře velmi silně a Děti slunce jsou schematickou, tendenční odpovědí na tyto tlaky. Metoda hry je metodou jeho přítele Čechova. Ale zatímco pod čechovovskou salonní konverzací tepe spodní existenciální proud, Gorkého dialog je pouhým jalovým mudrováním. Bez dějinné pointy? Buďme skromní a žádejme jen divadelní pointu. Tu snad může z Dětí slunce vydolovat velké moderní režijní gesto. Gorkého, možná nezáměrná, juxtapozice cholery a revoluce – to v sobě skrývá jistý potenciál. Deákova operetní stylizace křiklavě barevných kostýmů se však více blíží módní přehlídce (Simona Postlerová v roli Protasovovy ženy Jeleny vystřídá během večera snad pět kostýmů) než vážnému uchopení tématu intelektuálů v revolučním období. Čtyřicet let bez Gorkého na českém jevišti? Deákova resuscitace není odpovědí na tuto chybu.
Těžko se hraje jeho hercům, byť nikterak špatným, když není co hrát. Pomáhají si šaržemi, vesměs technicky bezvadně provedenými (Igor Bareš jako dětinský chemik Protasov), trochu života vdechl svému veterináři Čepurnému snad jen Tomáš Pavelka – paradoxně postavě, která z bezvýchodného marasmu volí únik sebevraždou.
Sluníčkáři jsou absolutním dramaturgickým omylem, a to i v kontextu měšťansky pohodlné vinohradské dramaturgie. Velká témata dnešní doby přežvýkaná do všem stravitelné bulvární verze? Než to, tak to je radši nechme na divadle spát a šetřme si je na nějaký seriózní diskurz.
Divadlo na Vinohradech, Praha: Alexej Peškov (Maxim Gorkij): Sluníčkáři (Děti slunce). Překlad Jaroslav Achab Haidler, režie a úprava Juraj Deák, dramaturgie Karel František Tománek, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Petr Malásek. Premiéra 16. prosince 2016.
Komentáře k článku: Cholera, revoluce, módní přehlídka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
