Herec zavěšený v prostoru
V programu k poslední inscenaci Divadla Na zábradlí je esej (či povídka?) Thomase Bernharda s názvem Je to tragédie? Je to komedie?. Autor v ní na počátku praví, že divadlo je svinstvo a že v nejbližší době dokončí teatrologickou studii DIVADLO – DIVADLO?, neboť to, co člověk nenávidí, dokáže skvěle popsat, a že její první část věnuje hercům. Duch těchto slov by mohl být mottem nové inscenace Hamleti.
Jana Plodková a Václav Vašák FOTO KIVA
Tento pojem totiž označuje v sociolektu, formě jazyka omezené na sociální skupinu spjatou s jistým (tentokrát divadelním) prostředím, herce; neskrývá přitom ani ironii, ani určitý negativní soud. V textech řady dalších autorů, jež jsou součástí scénického tvaru (scénáře) inscenace na Zábradlí, se tento postoj opakuje. První dojem z představení vskutku vzbuzuje pocit, že jde o nezávazný groteskní pohled na divadlo a herectví, jak o tom na premiéře svědčily reakce diváků, ale zamyšlení nad inscenací nabízí závažnější sondu do dané problematiky, která provokuje k obecnější úvaze.
Povolán být hercem
Jako autory Hamletů program jmenuje Jana Mikuláška, Doru Viceníkovou a kolektiv. Což může znamenat všechny, kdo se na scénování podíleli, ale na prvém místě jsou to zřejmě herci. To, že na počátku představení znějí ve tmě pouze jejich hlasy (herci se domlouvají, o čem inscenace bude), potvrzuje, jaká úloha jim byla v tom autorství svěřena. Když se rozsvítí, je na jevišti sedm herců (šest mužů a jedna žena), všichni v hamletovských dobových kostýmech. Od začátku je možné vyčíst klíčový okruh problémů, jenž se herců dotýká vysoce osobně a současně směřuje k principiálním otázkám herectví jako umění i jako profese. Termín profese má potvrdit, že v inscenaci jde také o herectví jako jasně vyhraněnou pracovní roli, k níž patří důraz na odpovědnost za výsledky, které člověk produkuje, i za dovednosti, znalosti a schopnosti, jež její nositel musí mít. Profese se často chápe jako zaměstnání, ale v případě herectví bychom asi měli mluvit o povolání, které má širší, obecnější rozměr. Je spojeno s posláním, s naplněním, se smyslem, který chceme ve svých životních (profesních) rolích nalézat; povoláním jsme voláni k nějakému vyššímu určení.
Scéna Marka Cpina umožňuje propojovat racionální s obrazností FOTO KIVA
Hrát, hrát, stále hrát
A o to v inscenaci jde. Pojem Hamleti totiž mimo jiné vystihuje i mnohé z rutinních netvůrčích vlastností, jež nabývá profese herce udržujícího svou prací provoz divadla. I o tom se v Hamletech nepokrytě hraje: o herecké závislosti na roli, již musí zahrát – ať se mu líbí, nebo ne, o marnosti jeho úsilí vyniknout, jestliže nepřijdou velké role, a také o jeho povinnosti hrát, hrát, stále hrát. Jak říká jeden z Hamletů: Na všechny jsem vždycky všechno jen hrál, celý život jsem na někoho něco hrál, nežiju skutečný, opravdový život, žiju a existuju pouze život hraný, můj život byl vždycky jenom hra, nikdy nebyl skutečný, opravdový. Všechno, co se mě týká, a všechno, co jsem, je pouze hra, nikoli skutečnost a něco opravdového. To je možný pohled na hru herců, zde zhmotněný působivou akcí jednoho z Hamletů, který v určitou chvíli stahuje z tváře jednu masku za druhou – a nedobere se konce.
Existuje ovšem i pohled druhý: Herec je umělec představující myšlenou osobu sebou samým, konstatuje v Estetice dramatického umění Otakar Zich. Je třeba dodat, že tak činí z materiálu, jímž je on sám, a činí to právě svou hrou, jíž vstupuje do sféry umění. Hra, jež zbavuje herce pocitu opravdovosti života, je zároveň nejvyšší metou jeho bytí, které dosáhne v okamžiku, kdy divák uvěří v život bytosti, již svou hrou vytvořil. V představení se tato krutá a přitom nádherná pravda připomíná, když herci postupně říkají po jednom výstupu svému kolegovi: nevěřím, nevěřím, nevěřím.
Hamleti nazírají herectví v jeho vnitřní rozpornosti. Vidí a znázorňují je jako až groteskní parodický škleb, pod nímž však cítí i nahmatávají bolestnou vážnost svého umění a vyjevují potřebu osobně se k němu vyjádřit. Jeden z nich říká monolog začínající takto: Nejsem Hamlet. Už nebudu hrát žádnou roli, a pokračující slovy: Jdu domů, asi zabíjím čas, sám, s vlastním nedílným já, což vyústí v odmítnutí světa jako hnusu. Představení končí tím, že herci mlčky a tiše uklízejí jeviště. Scénu rozdělil výtvarník Marek Cpin na dvě části – za jeho přední plochou se zdvihnutím (či prosvícením) zrcadla, které tvoří zadní stěnu, objevuje jiné jeviště položené nad ním, a zde se v závěru zoufale zmítá ve vzduchu zavěšená postava. Do ticha uklizeného jeviště se ozve: nevěřím. Ta nádherná krutost je v herectví i divadle trvale přítomna, je jeho substancí.
Hamleti na Zábradlí jsou groteskní, nastolují však také hlubinné otázky herectví FOTO KIVA
Bolestné i humorné otázky
Což odhaluje i princip scénování, který pro Hamlety zvolil režisér Jan Mikulášek. Jsou v něm obsaženy symboly, které nesou hlubší skrytý význam, jejž si musí divák svou imaginací dotvořit. Tato symbolika není jen v předmětech, rodí se i pohybem a umístěním herců v prostoru. Zejména zadní zdvižené jeviště slouží vzniku simultánnosti jako způsobu sdělení, kdy se potkávají dva spolu nesouvisející jevy a vytvářejí na základě souvztažnosti znak, v němž se racionální propojuje s pólem obraznosti. Je to však samozřejmě především herectví, které na sobě nese tíhu sdělení, stává se těžištěm scénického dění. Jeho jádrem je existenciální vztah tvůrců-herců ke sdělení, které spoluvytvářejí. Tím se nutně ostře akcentuje emocionální funkce, jež svou expresivitou a hyperbolizací funguje jako emotivně naléhavý, vyzývavý apel. Občas, bohužel, mířící nikoli k nejvlastnější problematice herectví, ale k předvedení různých grifů a triků, jimiž herci plní rutinně požadavky své profese a které svou směšností, komičností vyvolávají smích. (Viz třeba znamenitě rozehraná situace s papírky popsanými textem, jejž si herečka nepamatuje, a které jí její kolegové strkají všude, kde to jen jde, až je to z toho zcela absurdní výjev.) Divák nepříliš znalý divadla se může jednoduše chopit hlavně, a možná pouze, této prvoplánové komediální linie, v níž nechybí ani žerty toho typu – herečka řekne svému kolegovi, že jeho si nikdo nevšimne, pokud bude ona na jevišti, protože se předvádí v lascivních pozicích. V tomto zábavném, příjemném i zjednodušujícím pojetí pak divákovi může snadno uniknout linie nastolující hlubinné až bolestné otázky herectví.
Útroby herce
To ovšem nemění nic na tom, že sedm herců usiluje svou hrou důsledně realizovat intenzivní postoje (jako je názor či připravenost k nějaké aktivitě), které souvisí s oním existenciálním problémem. Tak například Petr Čtvrtníček věcně a přitom s úpornou posedlostí komentuje na počátku představení smysl počínání svého i diváků a požádá je, aby se nepokoušeli něco pochopit. Jana Plodková dynamikou své proměnlivosti v mnoha polohách znovu a znovu ukazuje nestálost, prchavost i lákavou možnost herecké exhibice. Václav Vašák s agresivní drsností, v níž nechybí ani krev, trvale hledá prostředky, jak co nejdokonaleji vytvořit vysnívanou postavu. A Jan Hájek důsledně a úporně cílí k pochopení smyslu svého hereckého bytí, jeho celou tělesností jako by vyzařovala usebranost, která mu má pomoci dosáhnout okamžiku osvícení.
Všichni herci této inscenace jsou schopni ukazovat a znázorňovat útroby své profese, svého povolání, svého umění. Je to pozoruhodný pohled do vlastních řad. Mohou se možná najít i diváci, kteří to budou pokládat za znevážení „posvátného a vznešeného“ poslání divadla. Hamleti jsou nesporně v tomto směru nemilosrdní, ničí tuto představu, a je to nepochybně jejich přednost.
Ale tato přednost vyžaduje porozumět jí v jejím celku, nezapomenout na postavu, jež v závěru visí nad prázdným jevištěm jako symbol herce zavěšeného v prostoru, v němž hledá své uplatnění. Neboť stejně jako končí Hamleti v Divadle Na zábradlí – a dál už nic není –, i herecký osud se uzavírá prostým výčtem postav, jimž zemřelý propůjčil divadelní život, jak to bylo v představení také demonstrováno.
Ta postava visící nad prázdným jevištěm je obrazem smyslu tohoto scénického tvaru. I Hamletů.
Divadlo Na zábradlí – Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kolektiv: Hamleti. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 13. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Herec zavěšený v prostoru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
