Divadelní noviny > Zahraničí

Divadlo napříč Čínou – Malý bedekr velké země

Již skoro rok pobývám v čínské provincii Hunan ve městě Changsha, kde učím na univerzitě angličtinu, a místní zvyklosti mne nepřestávají udivovat. Řízení v protisměru, plivání po ulicích, děti v oknech aut či na motorkách jsou běžnou součástí dne… Po zoufalých měsících hledání informací ohledně divadla v Číně jsem odpovědi našla na „své“ univerzitě u místního zakladatele a vedoucího Home theatre, které má jak studentskou, tak profesionální odnož.

Současné činoherní divadlo není v Číně – nebo aspoň v místech, která jsem navštívila a o kterých jsem se dozvěděla od kolegů a přátel – vnímáno a přijímáno pozitivně. Lidi, kteří se mu věnují, zde považují za podivíny. Činohra se v Číně nazývá „divadlo mluveného slova“ neboli huaju. Divadlo zahrnující všechny známé podoby divadelní tvorby nazývají xiju. Texty nových her jsou před uveřejněním kontrolovány vládou. Jelikož moderní umění je v Číně chápáno především jako revolta vůči společnosti, která není bez svobodné tvorby možná, má mezi mladými lidmi oproti činohře větší popularitu experimentální a fyzické divadlo – tedy projevy vůči režimu, které není možné vyjádřit slovy, ale leccos se do nich dá skrýt. Akci či pohyb lze cenzurovat jen těžko… Současné fyzické divadlo euroamerického typu se v Číně ale začíná více prosazovat až s novým tisíciletím. Větší uznání a popularitu získává dokonce až od roku 2008, kdy se objevily nové osobnosti a vznikla řada festivalů, jež diváky zaujaly. V menších městech se i nyní nenachází pro tento typ umění porozumění a vyžaduje úsilí tento fakt změnit.

Festivaly

Mezi velké divadelní festivaly zaměřené na současnou tvorbu patří Wuzhen festival, který se v tomto starobylém městě na východě Číny (v provincii Zhejiang) čítajícím 60 000 obyvatel koná každoročně v říjnu. Jeho specialitou (a výhodou) je, že nemá omezení divadelních forem, oborů ani žánrů. Čestným předsedou loňského ročníku byl slovutný divadelní režisér Peter Brook.

Festival již řadu let pořádá v rámci svého bohatého programu i soutěž pro mladé divadelníky nazvanou Young Theatre Artist’s Competition, která je nejprestižnější soutěží tohoto zaměření v celé Číně. Každoročně zve do tohoto projektu dvanáct divadelních skupin, které se zabývají současnou mladou tvorbou. Dá jim vždy konkrétní požadavky, které mají zpracovat. Ty loňské byly: Jedno světlo, jeden kruh a jeden polibek.

Další festivalovou linií je Outdoor Carnival, karneval pouličního umění, které jinak v Číně není vůbec možné provozovat. Během festivalu tak ulice města ožijí nebývalým způsobem. Na každém rohu či náměstí je možno spatřit řadu performerů, od hudebníků, přes různé (novo)cirkusové umělce po literární (činoherní) performery.

Dalším významným čínským divadelním festivalem je Beijing Fringe festival, založený v Pekingu v roce 2008 a konaný vždy v září. Je zaměřen zejména na výtvarné a fyzické divadlo a současný tanec. Pouze zde je možné vidět experimentální divadlo jak z Číny, tak zahraničí.

Jiný pekingský festival – Beijing Nanluuoguxiang festival (Performing Arts festival) –, založený v roce 2010 doktorem Wang Xiangem, ředitelem Penghao Theatre, má dnes obrovskou diváckou popularitu, avšak nemá podporu čínské vlády (ředitelem je doktor, nemá tedy s profesí uměleckou nic společného…). Festival se koná každoročně od června do srpna v kulturně populární části Pekingu, kde se nachází i nejslavnější asijská divadelní škola The Central Academy of Drama. Zdejší obyvatelé doufají, že se tento festival bude nadále konat a čínská vláda ho podpoří.

Oproti tomuto se od roku 1998 koná v Šanghaji oficiální, ministerstvem kultury štědře podporovaný Shanghai international art festival, který není mezi divadelníky přijímán kladně. Vyčítají mu komerčnost, obsahovou prázdnotu a bezkonfliktnost. Je však „schválen“ vládou, a může si tak dovolit bohatý zahraniční program. Čínská část tohoto festivalu prezentuje vesměs tradiční čínské divadlo a staré formy umění. Ty jsou – celkem pochopitelně – pro mladé diváky a vůbec většinu čínského publika nepřitažlivé. Atraktivní však bývají kvalitní zahraniční produkce, jež tyto disproporce – divácky – vyvažují a obavy o návštěvnost mít festival nemusí. Důležitou a oblíbenou součástí programu je jediná „avantgardní“ sekce festivalu – R. A. W. (Rising Artist Works), která přináší částečný vhled do současného čínského umění. Podmínkou je věk umělců – pod 45 let. Nabízí většinou výtvarné umění, ale najdeme zde i hudební a taneční soubory.

Od roku 2002, v červenci a srpnu, se v Pekingu koná velký Golden hedgehog University students’ drama festival, na kterém se prezentují mladí, na univerzitách studující tvůrci a skupiny současného mladého čínského divadla. Každoročně je z celé Číny vybráno na dvacet univerzitních inscenací, jež se pak během dvou měsíců představí poměrně širokému okruhu diváků. Charakter produkcí je ovšem spíše amatérský, trochu blízký našim ZUŠ (ovšem v přístupu a provedení vysokoškoláků).

Režiséři

Čínské drama bylo na počátku dvacátých let minulého století, kdy se Čína začala konfrontovat se světem a modernizovat, ovlivněno divadlem evropským, později – především po druhé světové válce – Sovětským svazem. Průkopníkem této „evropské“ divadelní linie je letos osmdesátiletý režisér Lin Zhaohua, oficiálně nazývaný „mistr čínského činoherního divadla“. Je známý především svou zakladatelskou činností v oblasti divadla mluveného slova huaju, ale pracoval i v tradiční opeře xiqu. Byl viceprezidentem prestižního pekingského Beijing People’s Art Theatre (BPAT), kde pracuje dodnes. Přelomovým se stalo uvedení hry Absolute signal roku 1982 v malé zkušebně BPAT divadla, jež odstartovalo vlnu her o „svobodě“. Stal se hlavní postavou divadelního hnutí pomaovské éry osmdesátých let zvaného hnutí malých divadel. Razilo avantgardní divadelní formy a moderní techniky, revoltovalo především vůči socialistickému realismu, v Číně tehdy dogmatickému stylu divadla mluveného slova.

Nejslavnějším reprezentantem tohoto hnutí je spisovatel Gao Xiang­jian. Od roku 1989 je v Číně zakázán a žije ve Francii. Jeho díla jsou plná ironie a satiry vůči režimu. Romány Absolute signal a Bust stop a trilogie Bird Man, Chess Man and Fish Man a Teahouse (o Lao She, spisovateli, který spáchal sebevraždu během velké kulturní revoluce) mu získaly slávu a mezinárodní věhlas.

Roku 1989 založil Lin Zhaohua vlastní nezávislé divadlo, jež nazval Lin Zhaohua Studio. Díla v něm uváděná, jako například dramata The immense wind and rain či Orphan of Zhao, kombinují tradiční umění čínské opery s evropským divadlem. Lin Zhaohua se tak v Číně stal průkopníkem kombinace západní a východní (čínské) kultury. Vedle nových čínských autorů uvádí i díla Shakespeara, Ibsena či Čechova. Často spolupracuje s významným současným čínským light designérem Yi Limingem, který je hvězdou světelného designu v celosvětovém měřítku.

Nejznámějším a nejvýznamnějším režisérem soudobého – dalo by se říct avantgardního – čínského divadla je ale Meng Jinghui (1966). Je ředitelem National Theatre Company of China in Beijing. Zaměřuje se na postmoderní dramata, formálně vysoce experimentální, zpracovávající sociálně citlivá, provokativní témata. Jeho styl je zvláštní a specifický, mnoho čínských režisérů se ho snaží napodobovat. Na rozdíl od předchozích tvůrců nevyužívá tradiční umělecké formy, ale důsledně používá soudobé dramatické texty včetně poezie a vysoce moderní hudbu, čímž si záhy získal přízeň mladého publika. Nejslavnějšími inscenacemi jsou Rhinoceros in Love o životě mladé generace a jejich těžkostech při hledání vlastní identity a inscenace hry I Love XXX.

Letem současným čínským divadelním světem

Nejmladší divadelní režisérkou pekingské National Theatre Company of China je jedna z mála divadelních režisérek mluveného dramatu v Číně Tian Qinxin. Její nejznámější inscenací byla Between the Living and the Dead (Mezi životem a smrtí), jež byla adaptací stejnojmenné novely od Xiao Hong. Inscenace byla doslova přelomová. Říká se o ní, že vytvořila nový styl prezentace obyčejného života na jevišti. Další významnou prací této režisérky byla avantgardně pojatá inscenace hry slavného autora ze 13. století Ji Jun­xianga The Orphan of Zhao (Sirotek ze Zhao). Tian Qinxin je dnes významnou osobností jak současného divadla mluveného slova, tak opery a muzikálu. Zabývá se národními a historickými tématy, ale inscenuje i Shakespeara. Její práci charakterizují vizuální efekty spojené s poetickými dialogy a náročnými fyzickými akcemi, krásou kostýmů a elegantní scénou.

Mezi další výrazné mladé experimentální umělce patří Wang Chong, vedoucí pekingského avantgardního souboru Théâtre du Rêve Expérimental, jenž se zaměřuje na multimediální a dokumentární divadlo. Jeho drama Thunderstorm 2.0 bylo čínskou kritikou označeno jako jedna z deseti nejlepších „malých her“ za posledních třicet let v Číně. Dalšími úspěšnými inscenacemi byly tituly The Flowers on the Sea 2.0I a Ibsen in One Take.

Nejprestižnější a nejznámější moderní čínské taneční divadlo je Tao Dance Theatre (Taoshenti), jež vede režisér a choreograf Tao Ye. Jména svých děl označuje čísly, která zároveň symbolizují počet tanečníků – 2, 3, 4, 5, 6. Soubor existuje od roku 2008 a pro místní symbolizuje převrat v čínském divadle. Účastní se všech důležitých festivalů v Číně a postupně získává i popularitu v zahraničí. Soubor vedle svých vlastních produkcí nabízí taneční workshopy, díky nimž dostává mnoho nabídek spolupráce s univerzitami jak v Číně, tak v zahraničí.

Nejznámějším současným pekingským souborem moderní pantomimy, masky a fyzického divadla je San tuo qi, vede jej režisér Zhao Miao. Proslavili se inscenací Romea a Julie, již uvedli v roce 2008 na počest 444. výročí Shakespearova narození. Další jejich významnou inscenací byla Aquatic, adaptace jedné povídky z knihy Strange stories from a Chinese Studio (Podivné příběhy z čínského studia) od Pu Songlinga, spisovatele dynastie Qing (1644–1911). Inscenace o podivném přátelství rybáře a vodního ducha využívala prvky tradičních čínských divadelních forem nuo a maskového divadla jižní Číny.

Představitelem tzv. mortal theatre (divadel smrti) je nezávislý režisér Li Jianjun, který veřejně pracuje od roku 2011. Důsledně se straní mainstreamu a soustředí se především na práci se svou divadelní společností New Youth Groupe. Jejich nejznámější inscenací je Deník nového šílence (Diary of a New Madman).

Výraznou postavou současného „divadla mluveného slova“ – hlavní osobností současných mladých čínských divadelníků tohoto směru – je Shao Zehui. Roku 2008 spoluorganizoval Beijing Fringe festival, kde jako svou první plně autorskou inscenaci (napsal a režíroval) uvedl hru Leave Before Getting Old (Odejdi dřív, než zestárneš). Velký úspěch sklidil ale až následujícím poetickým dramatem The Sun: the Kill (Slunce: Zabiják). Na základě této práce byl pozván na Asian Directors’ Art Festival do jihokorejského Soulu, kde se prezentoval inscenací Brecht’s Fear and Misery of the Third Reich (Brechtův strach a bída Třetí říše). Stal se vůbec nejmladším divadelním režisérem pozvaným na tento festival. Ve světě proslul inscenací I want to talk with the world (Chci mluvit se světem), která v roce 2012 hostovala na Avignonském festivalu a jež je adaptací stejnojmenné novely populárního čínského hudebníka, spisovatele a blogera Han Hana.

• Autor: Klára Vančáková
• Publikováno: 31. března 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo napříč Čínou – Malý bedekr velké země

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ