Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

DIVADLO, ne DIVADLO (No. 1)

Včera začal v Plzni 32. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo. Kdysi se důsledně psal s verzálami DIVADLO, nyní již přijal méně bombastické psaní Divadlo. Přesto jsme zvolili jako název našeho letošního denního zpravodajství ono původní psaní, a to s odkazem na úvodní večerní inscenaci letošního ročníku, jež byla slavnostním zahájením jeho hlavního programu Hekuba, ne Hekuba. Zaujalo nás téma i název inscenace, jež pracuje s historickými odkazy, které skládá do kontextů s dneškem. A o to, myslíme si, (nejen) letošní dramaturgii festivalu jde.

Včerejší dvě úvodní produkce (nepočítáme-li dvě outdoorové dopolední ukázky z baletní inscenace DJKT Plzeň Malý princ v prostoru U Branky poblíž Smetanových sadů) jsem si už v létě vybral jako referent, neb mohu nabídnout snad zajímavé komparace. Hru Krajinu se sklady jsem viděl i v jiném zpracování a inscenaci Hécube, pas Hécube portugalského režiséra Tiaga Rodriguese v podání herců pařížské Comédie-Française jsem zhlédl na letošním Avignonském festivalu v červenci a píšu o ní ve svém avignonském zpravodajství v tištěných DN 15/2024, které vyjdou v úterý a které v době mé návštěvy byly již v tisku, takže nemohu nijak ovlivnit či po plzeňské návštěvě korigovat své letní pohledy na ni. Leda zde…

Ale popořadě.

Krajina se sklady je hra chebské rodačky Marie Novákové. Je – jak ji sama charakterizuje – portrétem krajiny, na které zanechaly hluboké rány moderní dějiny. Odehrává se na místě, se kterým bylo za posledních sto let zacházeno jako se strategickým územím, nikoli jako s komunitou a lidé zde umírali daleko od svých domovů. Přesné umístění ani krajinu autorka nejmenuje, je ale patrné, že jde o zjizvené místo českého pohraničí, kde se potkávají živí s mrtvými a dávné i méně dávné dějiny se mísí s přítomností. V české premiéře hru v říjnu loňského roku uvedlo Činoherní studio Ústí v režii Kláry Vosecké /zde/, ve velkém sále plzeňské Moving Station se prezentovala inscenace režiséra Iva Kristiána Kubáka, jež měla premiéru v květnu letošního roku a vznikla v koprodukci nezávislé pražské divadelní skupiny Tygr v tísni s místním nezávislým společenstvím Moving Station. Oba režijní přístupy i herecké zpracování si byly v mnohém blízké. Oba tvůrci/tvůrkyně se snažili o co nejsyrovější podání, o důrazně dystopickou reflexi dneška či – možná – blízké budoucnosti.

V prvém (ústeckém) případě) se jednalo o logičtější dějové uchopení, z kterého bylo možno čitelně sledovat a vysledovat příběhy hlavních postav a v němž dávná minulost celkem přehledně vystupovala z krajiny jako přízračné obrazy a lidé v nich. Ústečtí herci uchopili své postavy srozumitelně, jasně a výrazně, čímž se ale trochu vytrácela přízračná nejasnost postav, magičnost, na níž je text postaven. Divák vlastně neví – či neměl by vědět – které z postav jsou otisky minulosti, kdy sledujeme sny či běsy dělníků a kdy třeba některý z nich je reálnou situací či postavou.

To Kubák se pokusil o důslednější magicko-realistický, přízračný obraz dystopického světa, který jako by vystupoval z krajiny za jakýmsi industriálním plotem, možná stalkerovskou hranicí civilního světa a nás ovládající tajemné industrie, v níž jsou dělníci odstřiženi od svých domovů, v níž žijí a pracují, aniž by věděli, co vyrábějí a co se děje uvnitř, v kovovým plotem (zatím?) ohraničeném světě. V hlavách se jim motají přízraky, vyjevují se jim tetičky z dětství a občas páchají sebevraždy.

Nic proti oběma interpretacím, ale ani z jedné nesálá to, co si – myslím si – autorka textu přála a o čem mluvil před představením dramaturg přehlídky Johan uvádí Roman Černík – doku-kritický vstup do zdejších (severočeských, západočeských) příhraničních oblastí, které si prošly za posledních sto, dvě stě let obrovskou lidskou i materiální devastací, nahlížený magickým realismem. Ten je však blízký spíše filmovému než divadelnímu vidění. Málokdo jej umí na jevišti vytvářet (nejblíž by mu v tomto případě byl asi rukopis režiséra Miroslava Bambuška…). A v tom je myslím si problém už samotného textu, který situace slovy postav spíše popisuje, než aby je výrazněji propojoval do nějakého dramatického oblouku. Ten tam jistě je, ale ani jeden režisér/režisérka nedokázal dění na jevišti do něj sklenout.

Kubák se spoléhá na výtvarné působení kovových plotů a jejich různé přesouvání, aby se tím dosáhla proměna míst. Ale je to rušivé a snad vždy příliš účelové, než aby se krajina či její jizvy a místa před očima „magicky“ proměňovaly jak siluety stromů v Mařákových obrazech či postavy a situace z filmů Triera či Tarkovského. A herci jsou až příliš ostře drásanými karikaturami, než aby byli divadelně živými postavami, ať reálnými, přízračnými či snovými. Příběhy jsou jakoby jen načrtnuté, nedotažené. Divák má až úzkostný dojem, že běsné dění, které se před ním odehrává, má mít na něj nějaký zásadní apel, ale krom proklamované dystopie se není moc čeho chytnout. Kdo jsou v úvodu za ploty chycené tři, resp. čtyři postavy, kdo je ona tajemná dívka v podání Marie Švestkové? Herci střídají různé role, čímž ještě víc vyvstává otázka, kdo je kdo a jak jsou postavy časově i jinak propojené či vymezené. Takto se dá asi pracovat ve filmu, v básni či v próze, na divadle však vzniká chaos, který se hercům, výtvarnici Anetě Kučeříkové, lightdesigneru Janu Tichému ani ostatním (částečně snad jen působivé hudbě Jana Hovorky) nepodařilo zcelit tak, aby právě tato nejistota a nejasnost byly oním emotivním apelem, výpovědní rovinou inscenace.

Zatímco tedy Ústečtí Novákové předlohu snad až moc zrealističtěli, Kubák ji posunul do příliš proklamativní dystopie a nadreality, jež se s realitou – ať měla být jakákoliv – divadelně nesešla.

…

Přejděme ale do zcela jiného divadla, z moderního black boxu Moving Station do měšťanského Velkého divadla, a do jiné divadelní – především režijní a herecké – práce. Hekuba, ne Hekuba je v mnoha ohledech tradiční divadlo, v němž autor a režisér Tiago Rodrigues, současný ředitel Avignonského festivalu, propojuje jiné dva světy, literární (mýtus o Hekubě) a reálný (soudní při představitelky Hekuby). Na začátku sledujeme lehce karikovanou čtenou zkoušku Eurípidovy Hekuby, ale záhy se dozvídáme i současný problém či trauma představitelky Hekuby Nadii Roger (Elsa Lepoivre), jejíž autistický dvanáctiletý syn Otis byl obětí násilí v dětském domově, kde přes týden pobýval. Realita se herečce mísí s hereckou interpretací postavy a ke konci se dokonce propojují tak, že i ostatní – reálné – postavy propadají svým antickým předobrazům (v působivých výstupech se ministerský tajemník prolne do postavy Polyméstora a soudní prokurátor do Agamemnóna). A na závěr Nadia obžaluje celý francouzský – korupční – systém moci, v němž ona musí žít a který způsobil trauma jejímu synovi.

Na Avignonském festivalu, kde měla inscenace premiéru, ji francouzský soubor uváděl v legendárním lomu Boulbon, ve kterém v červenci 1985 odehráli Brookovi herci slavnou sedmihodinovou Mahábháratu. Po ještě jedné zastávce v řeckém Epidauru byla inscenace právě v Plzni poprvé hrána v uzavřeném divadelním prostoru, v květnu ji pak soubor – po evropském turné – představí na domovské scéně v pařížské Comédie-Française, v Salle Richelieu. Jelikož mou reflexi z Avignonu si budete moct přečíst v DN 15/2024, zde jen konstatuji, že interiérová verze se od té plenérové takřka neliší. Odehrává se pochopitelně na výrazně menším prostoru, chybí efektní nasvícení boulbonských skal, ale to jsou jen vnější a v zásadě nepodstatné atributy. To zásadní zůstává a možná ještě víc vystupuje do popředí – herectví, přesně propracovaný rytmus představení a především mluvní kultura francouzských herců, v níž se takřka do puntíku naplňuje ideál mnoha divadelníků, že slovo se stává tělem. Pokud toto na divadle obdivujete, budete při návštěvě představení nadšeni. Ostatně dle včerejších večerních ohlasů jím byla uhranuta většina diváků.

Sám jsem však skeptičtější. Divadlo nemá být okázalou ukázkou dovedností, ale to hlavní je smysl a sdělení toho, co a o čem se hraje. A zde se mi jevilo spojení antické látky s traumaty herečky přespříliš efektní, uměle vykonstruované tak, aby to každého dojalo a jakékoli pochyby o adekvátnosti postavení, důvodech jednání Hekuby a Nadii a srovnávání jejich chování a přemýšlení nechal stranou. A to i když se Rodrigues odkazuje na situaci jedné ze svých hereček v inscenaci Dans la mesure de l’impossible, již v roce 2022 připravoval ve švýcarské Comédie de Genève a která byla hostem Avignonského festivalu loni. Co ale ve včerejším představení vyvstalo výrazněji než v Boulbonu, byl politický apel a postoj Rodriguese, který v plenéru přece jen trochu zanikal ve prospěch právě onoho – dle mne sporného – spojení mýtu a hereččiných traumat. Inscenaci je třeba vnímat ne jako na odiv dávanou bolest heroin, ať už antické či dnešní, ale jako obžalobu systému francouzské péče o hendikapované děti v dětských domovech a krytí skandálních případů vládními úředníky.

Závěrečný monolog  Elsy Lepoivre v roli Nadii je pak jen srdcebolným pohádkovým uzavřením všech příběhů do věčného štěkotu matek hledajících a bránících své opuštěné děti v tomto i všech minulých a budoucích světech. Proč ne, Lepoivre jej řekla skvostně a důstojně. A stejně jako v Avignonu i zde sklidila oprávněné ovace. Viděli jsme vysoce kvalitní evropské divadlo, z něhož se v mnoha směrech můžeme učit.

Tygr v tísni, Praha & Moving Station, Plzeň – Marie Nováková: Krajina se sklady. Režie Ivo Kristián Kubák, dramaturgie Adam Kratochvíl, výprava Aneta Kučeříková, světelný design Jan Tichý, hudba Jan Hovorka. Premiéra 16. května 2024, psáno z uvedení na festivalu Divadlo v Plzni v prostoru Moving Station 11. září 2024.

Comédie-Française, Paříž, Francie – Tiago Rodrigues: Hécube, pas Hécube (Hekuba, ne Hekuba). Překlad do francouzštiny Thomas Resendes (české titulky Michal Zahálka). Režie Tiago Rodrigues, scéna Fernando Ribeiro, kostýmy José António Tenente, světelný design Rui Monteiro, hudba Pedro Costa, umělecká spolupráce Sophie Bricaire. Hraje soubor Comédie-Française: Éric Génovèse, Denis Podalydès, Elsa Lepoivre (v hlavní roli Anii Roger), Loïc Corbery, Gaël Kamilindi, Élissa Alloula, Séphora Pondi. Premiéra na Avignonském festivalu 30. června 2024. Psáno z uvedení na festivalu Divadlo v Plzni ve Velkém divadle 11. září 2024.

///

Více o letošním festivalu Divadlo na iDN zde:

Comédie-Française v Plzni

DIVADLO, ne DIVADLO (No. 2)

DIVADLO, ne DIVADLO (No. 3)

DIVADLO, ne DIVADLO (No. 4)

DIVADLO, ne DIVADLO (No. 5)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 12. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: DIVADLO, ne DIVADLO (No. 1)

1. Helena Salichová

   

   Postava,
   kterou ve hře « Hécube, pas Hécube » hraje Elsa Lepoivre, se jmenuje Nadia Roger.

   13.09.2024 (20.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Máte naprostou pravdu,
   zpravodajství píšeme ve festivalovém shonu mezi představeními, tak jsou snad tyto nepřesnosti (dal jsem – nevím proč – postavě Nadii příjmení režiséra) omluvitelné.
   V textu jsem opravil a děkujeme za upozornění.

   14.09.2024 (14.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ