Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
DIVADLO, ne DIVADLO (No. 2)
Když se přidržím názvu našeho festivalového zpravodajství, který v prvním díle zavedl Vladimír Hulec coby aluzi na název úvodní francouzské inscenace Hekuba, ne Hekuba, nabízí se zjednodušení, že zatímco herci Comédie-Française ukázali Plzni Divadlo s velkým D, čtvrteční představení Extinction („Vyhynutí“) berlínské Volksbühne a souboru francouzského režiséra Juliena Gosselina Si vous pouviez lécher mon coeur („Kdybyste mi mohli olíznout srdce“) divadlem tak úplně nebylo.
Bezmála pět a půl hodinové představení (o hodinu delší, než bylo avizováno) bylo mnohem více filmem, jelikož ve všech třech značně odlišných částech, oddělených dvěma přestávkami, stavělo na metodě live cinema. Nejdelší z nich, prostřední, představovala život vídeňské smetánky počátku 20. století a odehrávala se v útrobách velkolepého panského sídla, jehož konstrukce na scéně nechávala diváky nahlédnout poněkud paradoxně pouze do intimnějších místností po stranách jeviště – ložnice a koupelny. Zbytek se odehrával za trojicí většinu času zavřených prosklených dveří s bílými ozdobnými rámy, jež ještě od diváků oddělovala řada ohňů planoucích v kovových nádobách, a diváci mohli herce sledovat na velkém plátně nad nimi díky dvěma kameramanům. Právě oni nejčastěji probíhali oněmi dveřmi a byli často jedinými viditelnými aktéry na scéně – a to i ve chvílích, kdy v částečně odhalených prostorech ložnice a koupelny divákům zakrývali výhled na herce.
Z prostřední části představení Extinction. Foto Kristián Kořínek
Pozornost se tak soustředila téměř výhradně na plátno, kde se odvíjela řada různě pokřivených milostných příběhů, postupně odhalujících nevěru, incest, prostituci, znásilnění či sebevraždu. Herci hráli na kameru, intimně a mluvili potichu, zastřeným hlasem, přičemž plynule přepínali mezi němčinou a francouzštinou. Melancholickou atmosféru nekonečného dekadentního večírku přetrhl až divadelní výstup Marie Rosy Tietjen, připomínající představení Niny z Čechovova Racka, v třetí, závěrečné části tohoto druhého dějství, s názvem Animals, načež se dosud černobílý obraz proměnil v barevné VHSkové home video, zachycující krvavý masakr.
Z rave party, zahajující představení Extinction. Foto Kristián Kořínek
V závěrečné části vystřídal kompilát z her a novel Arthura Schnitzlera monolog Rosy Lembeck, vycházející z románu Vyhlazení Thomase Bernharda, tentokrát již na téměř prázdné scéně, kde ji mohla část diváků sledovat zblízka coby účastníci konference, sedící do půlkruhu kolem malého pódia, a ti ostatní opět v detailu na plátně. Jestliže pro mě bylo extrémně náročné usledovat dlouhou prostřední část bez jakéhokoli napojení na herce, udržet pozornost u monotónního monologu necharismatické herečky už bylo zcela nad mé síly.
Z celého apokalyptického triptychu jsem si tak užila pouze první část, jež představení odpálila coby energický, a zároveň psychedelický rave koncert. Velká část diváků se ho opět účastnila na jevišti, kde si mohli dát točené pivo, nechat se postupně unášet elektronickou hudbou a zatančit si spolu s herci jako na berlínské techno party. I zde byla přítomná kamera, postupně snímající tančící herce i diváky, líbající se herečky a posléze dialog o hledání smyslu života v nekonečném večírku v podání jiného páru, tvořeného jednou z představitelek tří hlavních rolí prostřední části (Katja Bürkle) a interpretkou Bernhardova monologu z té závěrečné (Rosa Lembeck). Ani v tomto případě mě však o vhodnosti využití metody live cinema herečky nepřesvědčily – zdlouhavé záběry byly plné pauz, necharismatických pohledů a tichého kuňkání, jež po profesionálním přednesu a silné prézentnosti herců z Comédie-Française působily skoro amatérsky.
Z festivalového uvedení koprodukční česko-japonské loutkové novinky v Divadle Alfa Čáslavská – Tokio – 1964. Foto Ema Lukášová
To režisér Jakub Vašíček s autorem a dramaturgem Tomášem Jarkovským, kteří jinak s live cinema také rádi pracují, tentokrát využili projekce až v závěru koprodukční česko-japonské inscenace Čáslavská – Tokio – 1964, aby připomněli alespoň pár reálných historických záběrů, zachycujících sportovní úspěchy naší legendární gymnastky Věry Čáslavské. Festivalové publikum uchvátili především nápaditou kombinací českých i japonských loutek a postupů, stereotypů i zcela odlišného hereckého naturelu, a především trefně zvoleným tématem jako stvořeným k česko-japonské spolupráci, jež může stejně dobře komunikovat v Japonsku (inscenace měla premiéru 2. srpna tohoto roku v Tokiu), jako u nás (první české uvedení proběhlo 11. září a den nato v rámci festivalu Divadlo). Diváci si tak mohou připomenout, jak Věra Čáslavská na olympiádě v Tokiu „natrhla prdel“ své ruské konkurentce Larise Latyninové, v hravé inscenaci, jež s historickými fakty nakládá velmi volně, aby dětem zcela nenásilně přiblížila historický kontext a podnítila je k další diskusi (ať už s učitelkami ve škole, nebo s rodiči), aniž by jim přílišnou didaktičností sebrala chuť k další návštěvě divadla.
Extinction. Volksbühne a soubor francouzského režiséra Juliena Gosselina Si vous pouviez lécher mon coeur. Režie: Julien Gosselin. Texty: Thomas Bernhard, Hugo von Hofmannsthal, Arthur Schnitzler. Překlad: Henri Christophe, Philippe Forget, Pierre Galissaires, Gilberte Lambrichs, Anne Pernas, Jean-Claude Schneider, Francesca Spinazzi / Panthea. Adaptace: Julien Gosselin. Scénografie: Lisetta Buccellato. Dramaturgie: Eddy d’Aranjo, Johanna Höhmann.
Čáslavská – Tokio – 1964. DIVADLO ALFA / DIVADLO PUK. Režie: Jakub Vašíček. Překlad do Japonštiny: Yoko Yamaguchi, Nanako Ishida. Výprava: Kamil Bělohlávek. Hudba: Daniel Čámský. Dramaturgie: Tomáš Jarkovský, Yoko Yamaguchi, Petra Kosová
///
Více o letošním festivalu Divadlo na iDN zde:
…
Komentáře k článku: DIVADLO, ne DIVADLO (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Mám rád divadlo,
které přesahuje obyčejnost. A Vyhynutí (Extinction) takové bylo. V diskusi po představení (díky, festivalová produkci, za ně včetně jazykově zdatného moderátora Michala Zahálky) charismatický režisér Julien Gosselin velmi dobře obhájil a v několika případech dal hlubší vhled do svého divadelního myšlení a přístupu k této produkci. Zaujaly mne hlavně jeho odkazy na filmové tvůrce Kubricka (Eyes Wide Shut) a Triera (Melancholia), jež mnohé z jeho vizuálních i dramatických postupů osvětlují.
Z mnoha možných pohledů na tuto produkci mě také zaujalo vnímání jednotlivých jejích částí. Na rozdíl od Kateřiny byl pro mne první rave-party díl takřka k nepřežití, nicméně jej beru jako integrální součást celého konceptu a i mé „utrpení“ k němu patří. Možná šlo i o generační vnímání taneční hudby a diskoték. Obdobně – ale v opačném gardu – jsem vnímal závěrečný monolog Rosy Lembeck. Stačilo mi pár jejích gest a přesně volená mluva, citlivé snímání kamerou, abych celý čas sledoval (četl) její slova takřka nedýchaje. Skvělý závěr divokého představení, jež – jak jsem již psal – při prvním zhlédnutí každého z přítomných vysoko přesahuje. A je na něm, zda se do jeho vln vrhne, anebo uteče. Divadlo jako svátek, divadlo jako (iniciační) rituál vstupu do jiných sfér myšlení a možná i bytí.
Bylo to bolestné a takřka nezvládnutelné, byla to plavba po rozbouřeném a v závěru maximálně ztišeném moři. A za tu režisérovi a celému jeho týmu i festivalové produkci je třeba vzdát velký hold. Včetně setkání s režisérem po představení. Paráda!!!
Letošní ročník festivalu se zatím profiluje výtečně.
13.09.2024 (13.48), , Trvalý odkaz komentáře,