Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
DIVADLO, ne DIVADLO (No. 3)
Pátek třináctého, tedy termín s obavami vyhlížený lidmi a odpradávna milovaný vodníky, se v Plzni nesl nejen v duchu horečných protipovodňových opatření, ale především pestré divadelní nálože. V epicentru pozornosti se ocitl zejména česko-maďarský ibsenovský duel, jehož první uvedenou část v podobě ústeckého Peera Gynta v režii Michala Háby jsem ovšem absolvoval již v létě v Hradci Králové, a jeho stručnou reflexi si můžete přečíst zde.
Budapešťský Solness. Foto archiv divadla
Budapešťský Solness v osobité interpretaci renomované scény Örkény Színház sice nepřinesl podobně spektakulární podívanou jako předloni uvedená Bodóova Shaxpearova myčka na ulici Kertész, inscenace Ildikó Gáspár však z klasického textu i za pomoci koncentrované dramaturgie Barbary Ari-Nagy dokázala pečlivě vyextrahovat řadu aktuálních společenských témat, jako je bytová krize či prudce eskalující mezigenerační spor, zároveň však optikou norského dramatického titána pozoruhodným způsobem múzicky zrcadlí současnou situaci v předním maďarském metropolitním divadle. Tradiční princip Theatrum mundi je tak inovativně vzkříšen a efektivně převrácen coby účinná metafora života uvězněného v divadelním provozu. Z výživné kombinace osvědčených postupů komorní činohry, minimalistické civilní výpravy a dotažených videoprojekcí, jejichž podstatná část vznikla sestřihem soukromých archivů představitele titulní role a ředitele divadla Pála Mácsaie, organicky vyrůstá komplexní studie toxických vztahů, nenaplněných ambicí i vzájemných animozit neodvratně vedoucích ke zdrcující katastrofě, jejíž bezvýhradné přijetí problematizuje zejména prostřední třetina, jež úmorně sumíruje dávno definované informace, a negativně se tak podílí na postupně uvadající gradaci ambiciózního celku, která do spánkového režimu spustila nejedno z diváckých víček. Očekávaně srdcervoucí, leč nepříliš obratně aranžované finále tak přiklusalo zhruba 19 minut po svém termínu. Počin bez pochyb respektu hodný, leč strhující nikoli. Plzeňská programová rada opět dokázala, že nad dramaturgickým hledačstvím často preferuje pouhý návrat osvědčených grup.
Na ibsenovské kombo výtečně navázalo hořce sebe-ironické, hluboce i sarkasticky osobní scénické čtení Deklarace závislostí. Foto archiv divadla
Na ibsenovské kombo výtečně navázalo hořce sebe-ironické, hluboce i sarkasticky osobní scénické čtení Deklarace závislostí, jež si v Plzni odbilo svou derniéru a je jednou z labutích písní s koncem roku se loučící nezávislé divadelní společnosti Masopust. Autorské trio Anna Klimešová, Kateřina Součková a Tereza Marečková spolu se spoluúčinkujícím rodinným duem otce Miloslava a syna Cyrila Königových a roztomilou koalí grácií disponujícím scénografem (a v tomto případě i performerem) Draganem Stojčevským společně otevírají téma posedlosti scénickým uměním a tematicky i zvoleným inscenačním stylem se tak blíží Fričovu rubínovskému opusu Burnout aneb Vyhoř! Loučení bujaré i dojemné, v němž podstatnou roli hraje i přizvaný hudebník Robert Ferenc, pod jehož šikovnými prsty i klasická hymna československého mlékárenského průmyslu Pramen z posázaví rozkvete coby memento radosti i tísně. Ozvěny baroka, humoru i nekonečné deziluze v těsné blízkosti s jedoucími vlaky. Unikátní prostor Moving station v obležení události stejně spalující, jako kouzelné. Jásám!
Sága rodu Marxů je opulentní scénickou koláží, volně kombinující motivy z románu španělského autora Juana Gotisola s autorskou invenci režiséra Jana Mikuláška a dramaturga i aktuálního uměleckého šéfa HnP Martina Sládečka. Foto: archiv divadla
Příjemnou euforii i sklíčenou lítost nad blížícím se zánikem zásadní, poeticky neústupné i náležitě kriticky oceněné kumpanie následně zaplašila letošní festivalová prezentace dalšího pravidelného účastníka plzeňského divadelního jamboree, brněnské Husy na provázku. Sága rodu Marxů je opulentní scénickou koláží, volně kombinující motivy z románu španělského autora Juana Gotisola s autorskou invenci režiséra Jana Mikuláška a dramaturga i aktuálního uměleckého šéfa DHnP Martina Sládečka. Životní osudy jedné ze zakladatelských ikon levicové ideologie se tentokrát staly podkladem pro eklekticky vyprázdněnou stereotypní exhibici důvěrně známých fines a neduživou kombinaci vlezlého popkulturního mišmaše, neústrojných kvazi-dokumentárních anketních pasáží a klopotné činohry. Tradiční provázkovské atributy jsou tu nepatřičně znásilňovány ve prospěch rádoby odvážného, v jádru však na jistotu zacíleného projektu, jehož vznik snad inspirovala povrchní vizuální spřízněnost německého myslitele s jeho představitelem, předním Rumcajsem českého divadelního herectví, Daliborem Bušem. Divadlo za zenitem obsahu i formy, jež otravné je stejně jako všudypřítomný déšť.
Dobrou noc!
///
Örkény Színház, Budapešť, Maďarsko – Henrik Ibsen: Solness. Režie: Ildikó Gáspár. Dramaturgie: Barbara Ari-Nagy. Hudba: Matisz Flóra Lili. Výprava: Luca Szabados. Film: Gergely Pálos, András Juhász. Média design: Juhász András. Lighting design: Csaba Andor Balogh. Zvuk: Illés Baranyai, Tamás Móni. Video: György Ulrich, István Kónya.
Masopust, Praha – Anna Klimešová, Kateřina Součková, Tereza Marečková: Deklarace závislostí. Režie: Anna Klimešová, Kateřina Součková, Tereza Marečková. Scénografie: Dragan Stojčevski. Hudba: Robert Ferenc.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Juan Goytisolo, Jan Mikulášek, Martin Sládeček: Sága rodu Marxů. Režie: Jan Mikulášek. Dramaturgie: Martin Sládeček. Výprava: Marek Cpin. Video: Ondřej Kocar
///
Další díly denního zpravodajství z Plzně naleznete zde:
Komentáře k článku: DIVADLO, ne DIVADLO (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
