Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

DIVADLO, ne DIVADLO (No. 5)

Závěrečný den oficiální části festivalu, tedy neděle 15. září, nabídl čtyři inscenace.

Veřejní nepřátelé z Divadla Na zábradlí jsou vizualizovanou disputací v dopisech, které si půl roku psali populární nihilista Michel Houellebecq s kaviárovým levičákem, filozofem Bernardem-Henrim Lévym, jak se píše ve festivalové anotaci. Ještě zmenšené už tak nevelké jeviště loutkového Divadla Alfa evokovalo kamrdlík, v němž se hraje v Divadle Na zábradlí, velcí chlapi Miloslav König s Václavem Vašákem se do něj skoro nevešli, což umocňovalo prostor disputace. Korespondenční debatu se věcným herectvím podařilo skvěle převést z psaného textu do dialogu, aktéři se dopouštěli výstředních akcí coby vizuálního vyjádření výstředních myšlenek, přitom každý z nich dokonale držel podobu a charakter své postavy. Hned úvodem kdesi v hlubokém (samozřejmě malovaném) lese kolem stanu navodili věcnou chlapskou debatu, poté třeba v hravé interakci s televizorem či nedej bože s pouličním automatem na fotografické portréty. Všechno příležitosti naordinované režisérem Janem Mikuláškem pro všetečné a chytré povídání o všem možném od banalit po světodějná témata, balzám na duši po genderových a feministických zaťatostech, které i v letošním ročníku festivalu převažovaly. Jen ještě kdyby oba občas nedrmolili text, zvlášť když situace, kterými procházeli, byly jen zdánlivě ze života a nic herce nenutilo mluvit jako v civilu. Režisér Jan Mikulášek je vedl k úspornosti, správně, k ironii, bez které se myšlenky utápějí v patosu. Stejně úsporně režisér črtal ony konkrétní, důvěrně známé a přesto jaksi vychýlené situace. Říkám, balzám na duši, bez třeskutých ideologií, agresivity, bez tématických hádanek, co se tím chtělo říci. 

Operu Lenky Noty na libreto Olgy Sommerové Jsem kněžna bláznů o Boženě Němcové jako jedné z prvních feministek (!) jsem viděl už potřetí. Podruhé v této plzeňské inscenaci, nerozumím tomu, proč premiéru divadlo datuje do letošního března, když ji nastudovalo na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl už v roce 2022. Ale musím připomenout i vůbec první uvedení díla v provedení Ensemblu Opera Diversa v Mozartově sále brněnské Reduty už na podzim 2017 (videozáznam zde), o dva roky později se hrálo na festivalu OPERA v Praze, ani jedno provedení se nevydařilo akusticky, aktéři potřebovali vhodně nazvučit, což se nestalo a skutečnou hudební podobu díla jsem zaslechl až v Plzni. Diversácká režisérka Kristiana Belcredi však daleko ostřeji zformovala téma citlivé nadané ženy ubíjené domácností, hrálo se v kuchyni, z trouby, dřezu, lednice a bůhví odkud se vynořovaly čtyři postavy chóru, v Plzni jen pěvecky komentují a dotvářejí hudební kompozici, v Brně však byly obludnými stíny života Němcové, milenci, udavači, drbnami a všemi, kteří spisovatelce ztrpčovali život. Plzeňská režie Martina Otavy je vlastně konvenční, její největší silou jsou až činoherní kvality provedení titulní role Janou Pioreckou, skvěle postavu také zpívá, ale hlavně přechází podle potřeby do krásné srozumitelné jevištní mluvy, což je krajně obtížné. Na festivalovém představení bylo vše dobře sezpívané, plynulé, vlastně asi nejlepší provedení této opery, které jsem slyšel, ale z díla by se dalo vytěžit víc. Zvláště když feministický obraz Němcové nebyl až tak objevný už v roce 2017, dnes tématicky zapadá do skoro mainstreamové produkce jako trochu chudý příbuzný. Dirigent Jan Bubák řídil představení dokonale. Takže operní vstup do festivalu se nakonec vydařil.

Jean-Luc Lagarce napsal hru Jenom konec světa připomínající existencialisty a absurdisty. Louis žije v Paříži a když po letech přijede ke své rodině kamsi na venkov, nikdo si v ní nerozumí s nikým, postavy se míjejí, propadají vztekům a přetvářce, a s Louisem ani neví, jak komunikovat. V hodně strohé zkratce řečeno, protože oproštěno od názorného definování povah a tužeb té které postavy, od motivací jejich jednání, od až psychiatrických portrétů, to vše lze z jeviště vyčíst. Zpomalené tempo, jímž inscenaci HaDivadla vede režisér Ivan Buraj, sice ozvláštní situaci a postavy v ní, ale jako kdybychom pod mikroskopem pozorovali jednotlivé larvy a úzkým okulárem nedohlédli na logiku jejich společného soužití. Kromě toho mě sledování pomalých, samostatně koncipovaných a jen do sebe vnořených promluv naprosto ubíjelo, jakkoli jsem herce obdivoval za preciznost a důslednost, s níž se pomaloučku sunou k tolik očekávanému závěru. Pro mě osvobozujícímu, že už ta trýzeň skončila. Vzhledem k tomu, že Buraj zřejmě takového účinku dovedeného do nesnesitelna chtěl dosáhnout, pak se mu to v mém případě podařilo. Podruhé bych tím očistcem slyšeného divadla, omezeného jen na postoje, posezy či polehy, a pomalého mluvení v hyperrealistickém prostoru, procházet nechtěl.

A to mě na závěr festivalu v Novém divadle čekala cenami ověnčená zpráva Mateusze Pakuły Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji (Divadlo Łaźnia Nowa a Teatr im. Stefan Żeromski v Kielcích). Stotřicet minut opět mluveného, tentokrát až moc rychle, pro mě čteného divadla, protože jestliže u skutečného divadla nemusíte k pochopení dopodrobna rozumět replikám, tady se bez stotřiceti minut usilovného čtení promítaných titulků není čeho chytit. Čtyři herci dopodrobna vyprávějí příběh rodiny, jejíž otec trýznivě umírá na rakovinu. A podle mého právem ostře spílají polským církevním otcům, polské společnosti, která v bázni boží nechce slyšet o euthanazii a dalších současných problémech polské společnosti. No nejsme na tom u nás o moc lépe. Vyprávění je věcně kruté, skvěle vystavěné, občas hodně eklhaft, občas ironické až humorné, občas do něho zaznívá chroptění umírajícího a vůbec zvuky nechutné. Jako literatura, možná čtená literatura (kdybych uměl dobře polsky, nemusel bych číst titulky), doprovázená přesně zvoleným a hraným hudebním komentářem, je to vlastně famózní. Herci v oblecích text přednášejí stroze, nesentimentálně, hned tak na to, co jsem slyšel, nezapomenu. A těžko se vyhnu pohnutí, které vyprávění vyvolává, ne falešné sentimentální slzy dojetí, ale ohromení mysli. Zdravého rozumu. Jenže, jak hned po představení prohlásila Vlasta Smoláková (snad mi promine, že ji cituji), je to skvělá rozhlasová hra, postavená na textu a ne na jevištním tvaru. Jakkoli obří černé potrubí pokrývající skoro celou plochu jeviště vyvolává podprahovou tíseň, symbolizuje odpad, jímž se starý nemocný člověk stává, i nemocné břicho umírajícího pacienta – mohl bych to vzhledem k některým pasážím textu napsat drastičtěji, ale proč zvedat žaludek i vám. Občas roury poslouží jako skluzavka, občas je opticky rozvlní nasvícení. Mimochodem, říkal jsem si, že výběr většiny festivalových produkcí založených převážně nebo úplně na textu je asi logický vzhledem k dramaturgické radě sestavené především z lidí pracujících s divadelními texty.

A pak a hlavně mám s produkcí problém etický: tvrdě bojovat za euthanazii a proti církevním škodičům naprosto podporuji, ale přece jen přivést na jeviště smrtelně nemocného rakovinou s hodně ošklivými průvodními projevy mi přišlo trochu přes čáru. Hlavně tu však nejde o pacienta, ten je tu vlastně jen předmětem doličným v obžalobě polských poměrů. Kdežto mě už víc zajímá samotný umírající, to víte, stárnu. 

Závěr festivalu tedy považuji za hodně kontroverzní, ani tuto diváckou zkušenost už bych znovu absolvovat nechtěl. A promítly se mi do ní i další pro mě trýznivé inscenace. Dramaturgie…

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 18. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: DIVADLO, ne DIVADLO (No. 5)

1. Přemysl Hnilička

   

   Mělo by se ouředně zakázat
   přirovnávat nezdařené jevištní inscenace k rozhlasovým hrám!
   😀

   18.09.2024 (19.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Nejsem pro jakékoli ouřední zákazy. A hodnotím, stejně jako Vlasta Smoláková, možnosti textu. A pak si nemyslím, že inscenace je nepodařená.

     18.09.2024 (22.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ