Divadlo nikoli od slova dívat se
Ojedinělý zážitkový projekt Studia DAMÚZA v Divadle Kolowrat intenzivně útočí na čtveřici diváckých smyslů, o pátém – zraku – se jen mluví.
Divák v roli zkoumaného objektu
Stále častěji je u různých uměleckých aktivit, kromě estetických, edukativních a zábavních funkcí, kladen důraz na rozměr sociální. Soubor Ježek a Čížek skrze divadlo začleňuje do běžného života bezdomovce a bývalé narkomany, Bohnická divadelní společnost pracuje s psychicky nemocnými a Sdružení Rozkoš bez Rizika otevírá prostřednictvím múzy Thálie jiný pohled na svět bývalým sexuálním pracovnicím a pracovníkům. U všech jmenovaných se objektem sociálního zkoumání stávají aktéři – herci. Přibývá ovšem akcí, kde je tomu naopak. Kde roli zkoumaného objektu přijímají diváci.
Páska na očích ze mě udělala mrzáka. Foto archiv ČT
Pro takové odvážlivce přichystalo studio DAMÚZA za podpory Nadačního fondu Českého rozhlasu – Světluška a Nadačního fondu Kolowrátek projekt Cesta kolem světa… za absolutní tmy, jehož premiéra se uskutečnila první březnové úterý v pražském Divadle Kolowrat. Po improvizovaném černém stanu, který byl již několikrát zbudován na Ovocném trhu v těsné blízkosti Kolowratského paláce a nesl název Kavárna po Tmě, po interaktivní instalaci Neviditelná výstava, probíhající v těchto dnech na Novoměstské radnici, nabídli jeho aktéři další z možných diváckých konfrontací s absolutní tmou. Divadlo je sice ze své podstaty uměním vizuálním, nadarmo nevychází ze slov „dívat se“ a „hledět“, dokáže ovšem komunikovat i v rovinách verbálních a nakonec nejen v nich, což potvrzuje „temná verze“ původní Verneovky Cesta kolem světa za osmdesát dní obratně adaptované režisérem projektu Karlem Kratochvílem.
Dobrovolně osleplí se po skupinkách zapojujeme do pomalu se sunoucího řetězce. Foto archiv ČT
Páska na očích ze mě udělala mrzáka
Inscenace, která začíná spíš jako jistý druh happeningu, má během necelých dvou hodin přiblížit „vidícím“, jak vnímají svět lidé nedobrovolně uzavření do tmy – slepí.
Organizátoři diváky seřadí ještě dole u šaten, kde je vybaví nezbytnou rekvizitou – klapkami na oči. Po pozdějším důsledném prostudování programové brožury jsem zjistila, že ve skutečnosti šlo o sponzorský dar – módní masku na spaní, jež vyrábí nejmenovaná rodinná firma. Nasazením masky začíná vaše cesta světem nervozity, tápaní a nejistoty v každém kroku. Dobrovolně osleplí se po skupinkách zapojujeme do pomalu se sunoucího řetězce, který je nahoře v sále roztržen. Hledání sedadla se stává dramatickým individuálním intermezzem. Diváci se vzájemně navigují, radí si, popisují méně úspěšným kolegům, jak sami nalezli ono správné místo. Tolik solidarity v hledišti ještě nebylo.
Představení se hraje ve tmě… Foto archiv ČT
Netradiční představení pokračuje i po prvních zaslechnutých zvucích. Sama, místo abych věnovala pozornost započaté produkci, blahořečila jsem tomu, že mi v blízké budoucnosti nehrozí další přesuny a že je všechno vlastně jen zkouškou toho, co vydržím. Od začátku pociťuji panickou hrůzu ze tmy. Páska na očích ze mě udělala mrzáka. Nemohu sledovat divadlo. S nedělními rozhlasovými hrami jsem se rozžehnala v dávném dětství a od té doby nutně potřebuji ke svému vnímání oči. Po patnácti minutách se panika uklidňuje a začínám naslouchat, nastavovat tvář vodnímu poprašku při cestě zaoceánskou lodí a doslova si užívat občasné poryvy větru, způsobené příručními ventilátory. Bojuji s tradičním indickým pokrmem, který se pokouším sníst ještě tradičnějším jídelním nástrojem – hůlkami.
Phileas Fogg, v této verzi nevidomý, a jeho sluha Paprsek. Foto archiv ČT
Zajímavé je, že divák zbavený zraku si postupně v hlavě utváří představu o prostoru, v němž se nachází, i o lidech, se kterými vstupuje v kontakt. I já si modeluji v mysli členění jeviště i pravděpodobnou vizáž účinkujících. Během děkovačky, kdy si konečně sundavám klapky, jsem šokována. Všechno vypadá úplně jinak, než v mých představách. Daleko více, než o osudy Philease Fogga, v této verzi nevidomého, a jeho sluhy Paprska, jde v projektu o samotného diváka, jeho sebereflexi, uvědomění si dalších čtyř smyslů. O schopnost přijmout (dočasnou) slepotu.
Půlhodinové delirium štěstí
Další druh nového poznání a prožitku – o „slepotu“ intenzivnější – přichází po sundání masky. Hlediště opouštějí mžourající a místy i slzející lidé, šťastní, že vidí. Že vědí, kam šlapou, že opět získali svoji jistotu. Zažívají svého druhu delirium. V nabídkových katalozích firem na zážitky bychom našli ledasco – pasení ovcí v Beskydech, výcvik se speciální jednotkou či bagrování. Právě prožitý divadelní čas by se vyjímal i v této společnosti. Dobrý nápad. Silný (osobní) zážitek. Všem (vidícím) doporučuju. Po představení budete nejen vědět víc o sobě, o vnímání prostoru a zvuků kolem sebe, ale budete mít i větší pochopení pro nevidomé spoluobčany.
Studio DAMÚZA / O. s. Okamžik – Karel Kratochvíl: Cesta kolem světa… za absolutní tmy. Režie a scénář: Karel Kratochvíl. Divadlo Kolowrat Praha. Premiéra 6. 3. 2012.
Komentáře k článku: Divadlo nikoli od slova dívat se
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Profesor Jan Kopecký nás na KDV FFUK učil, že alternativní etymologie slova divadlo v češtině je od divieti sie – diviti se. Ovšem Theater je od řeckého theaomai a italské spectacolo od latinského specto, o show či Schauspiel nemluvě. Snad i ten maďarský szíhász je „o koukání“.
Podstata divadla ovšem není v jeho vizualitě; je v kontaktu – zpětné vazbě – mezi tvůrci a konzumenty. Zpětná vazba může samozřejmě v témže prostoru nastat i po tmě (když je možná i po telefonu – kvůli její potřebě lidé pořád tolik mobilují).
24.03.2012 (9.03), , Trvalý odkaz komentáře,